Štítek „Válka“
Následující text je překladem sedmé kapitoly první části Evolovy knihy Doktrína probuzení, kterou v roce 2023 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Překlad je zveřejněn se souhlasem autora.
***
Základem buddhistické stezky jsou samatha a vipassaná. Samatha je neotřesitelný klid, jehož lze nabýt pomocí nejrůznějších cvičení, zvláště však mentálním soustředěním a ovládáním myšlení a chování. Je-li jej dosaženo, stále se pohybujeme v té oblasti askeze, která ještě neimplikuje žádné transcendentální uskutečnění a kterou lze považovat za formu mistrovství a posílení kohosi, kdo zůstává a koná výhradně v tomto světě. Vipassaná naopak označuje „poznání“ ― což odkazuje na jasné vnímání a snahu po oproštění od podstaty sansárického života, jeho nahodilosti a iracionality. Vipassaná je vznešené, pronikavé poznání, „které vnímá vzestup a pád“. Připojí-li se k poznání vipassany klid, vyrovnanost a sebekontrola samathy, pozitivní vývoj je zajištěn, poznání se proměňuje v čin a výsledkem je askeze, jež vede k probuzení. Vipassaná a samatha se každopádně vzájemně podmiňují a integrují. Oba jsou nezbytnými podmínkami osvobození.
Počátečním bodem je tedy částečné ― nikoli ještě úplné ― probuzení tohoto „poznání“. V této spojitosti můžeme mluvit o reálném a pozitivním předurčení vnitřního volání. Obecně rozšířený názor je, že buddhistické „kázání“ má „univerzální“ charakter ― tj. že je směřováno všem. To je ovšem omyl ― je to pravda leda povrchně a v případě pozdějších a pokřivených forem doktríny, nikoli však v případě jejího pravého jádra. Buddhismus je esenciálně aristokratický. Vidíme to na příkladu legendárního příběhu zachyceného v kanonických textech, kde aby božstvo Brahmá Sahampati pohnulo prince Siddhatthu, aby si nenechal nabyté poznání pro sebe, poukazuje na existenci „bytostí vznešené povahy“, jež dokáží tomuto poznání porozumět. Buddha sám je nakonec uzná těmito slovy:
„A zřel jsem, hledě na svět svým probuzeným okem, bytosti vznešené povahy a bytosti přízemní povahy, bytosti bystré mysli a bytosti prosté mysli, bytosti obdařené a bytosti neobdařené, bytosti rychle chápající a bytosti pomalu chápající, jakož i mnohé lidi, kdož si myslí, že zanícení pro jiné světy je bláznovství.“
Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války
Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.
***
Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972
Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.
Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.
Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
(s. 133)
Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953
Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)
Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek
Následující text je překladem článku „Sulla „Milizia“ quale visione del mondo“, jenž původně vyšel 30. května 1937 v rubrice „Diorama mensile“, v periodiku „Il Regime Fascista“. Přeloženo přes anglickou verzi z knihy Metaphysic of War, Arktos Media ltd., 2011.
***
Bezpochyby je již nová fašistická generace zeširoka vojensky, válečnicky orientovaná. Dosud však neporozuměla nutnosti integrace podrobností prosté disciplíny a psychofyzického tréninku do nadřazeného řádu, do obecné vize světa.
Etický aspekt
Toto začíná člověk vidět ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice, které, a jistě ne jen náhodou, tak často používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního heroického prosazování. V orfismu se skupina noviců nazývala stratos; miles představovalo stupeň hierarchie mithraismu; symboly utrpení se vždy znovuobjevovaly u posvátných představitelů klasických Římanů a přenesly se, částečně, do vlastního křesťanského asketismu.
Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi, jmenovitě související doktrínou „svaté války“, o které jsme již pojednali jak v našich předešlých knihách, tak i na těchto stránkách. Omezíme se na pole etiky a pojednání o speciálním centrálním stanovisku, majícím za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot a vyzvednout je na úroveň mužnosti, oprošťující ji tak od všech buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.
Základ takovéhoto postoje je shrnut v dobře známé Pavlově frázi, vita est militia super terram. Jde o záležitost chápání bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálené frontě. Účel takovéto mise není individuem vždy přímo chápán (ve stejném smyslu jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí), je však během ní poměřována vnitřní ušlechtilost skutkem odporování, splněním, navzdory všemu, toho, co musí být splněno, skutkem nepochybování či neváhání, skutkem věrnosti silnější než život nebo smrt.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 12. 2012 | Metafyzika války
Následující text je překladem Evolova článku. Přeloženo podle webu Counter-Currents.com
***
V poslední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Nikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.
Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové. Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.
Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.
Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text obsahuje výběr některých myšlenek z Evolovy knihy Metafyzika Války.
***
Osvobození
Je principem starověké moudrosti, že události samy nemají tak velký význam jako přístup, který je k nim s předstihem přijat a tedy jako smysl, který je jim přisouzen. Z podobného pohledu vnímá křesťanství pozemský život jako „zkoušku“ a chápe jej podle kréda „Vita est Militia super Terram“ – život je válkou na zemi.
V klidných a spořádaných obdobích lidských dějin měla přístup k této moudrosti jen hrstka vyvolených. Existovalo totiž příliš příležitostí k tomu, klesnout či zcela kapitulovat, než aby mohlo být něco prchavého považováno za důležité, než aby se dalo zapomenout na nestálost a nahodilost toho, co je nutně přirozeně takové. V širším smyslu můžeme říct, že právě na této bázi je organizován měšťácký život: jde o život, ve kterém se nevyskytují výšky ani propady, a ve kterém se naopak rozvíjí zájmy, citové vazby, touhy a vášně, které se sice z čistě světského pohledu mohou zdát významné, ovšem z duchovní perspektivy povznesené nad individualismus se ukazují jako malicherné a relativní. A právě takovou vyšší perspektivu musíme vždy považovat za správnou pro každou lidskou bytost, která chce být hodna toho pojmenování.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Metafyzika války Výběry myšlenek