Štítek „Říše“
Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.
***
Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972
Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.
Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.
Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
(s. 133)
Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953
Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)
Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek
Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.
Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.
Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“
Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.
Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.
Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net
***
Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?
Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?
Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.
Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.
Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 28. 1. 2013 | Pohanský imperialismus
Následující text je úryvkem z knihy Pohanský imperialismus. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com
***
Současná západní „civilizace“ očekává obrovské vzedmutí, bez kterého je odsouzena, aby si dříve nebo později sama roztříštila hlavu. To přináší nejúplnější rozvrácení racionálního řádu věcí. Nadvláda hmoty, zlata, strojů, čísel; v této civilizaci již nezůstal žádný dech, svoboda či světlo. Západ ztratil svoji schopnost rozkazovat a poslouchat. Ztratil svůj cit pro rozvažování a čin. Pozbyl svého smyslu pro hodnoty, duchovní sílu, božské lidi. Již dále nezná přírodu. Již není více živoucím tělem, tvořeným symboly, božstvy a rituálními obřadů, žádnou harmonií, kosmem, ve kterém se člověk pohybuje svobodně jako „království uvnitř království“. Příroda se stala pro západního člověka nezajímavou a smrtelnou vnějškovostí, jejíž záhady se profánní věda snaží pohřbít ve směšných zákonech a hypotézách. Již více nezná Moudrost. Ignoruje majestátné mlčení těch, kteří ovládli sami sebe: osvícený klid proroků, povznesenou realitu těch, v nichž se myšlenka stala krví, životem a mocí. Místo toho se utápí v planých řečech „filozofie“ a „kultury“, v oboru profesorů, novinářů a sportovců, kteří vydávají plány, programy a prohlášení. Jeho moudrost byla znečištěna sentimentální, náboženskou, humanitární nákazou a rasou lidí, kteří vzrušeně pobíhají kolem hlučného oslavování, vznikání a „procvičování“, protože klid a uvažování je děsí.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Pohanský imperialismus
Následující text je překladem článku Julia Evoly. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com
***
Prvním politickým krokem k vytvoření sjednocené Evropy by bylo vystoupení všech evropských vlád z pokrytecké organizace Spojených národů, pokud jí vůbec někdy byla.
Základ pro evropskou iniciativu musí být pečlivě připraven; nicméně problémy konkrétní politické taktiky nespadají do rámce tohoto tématu. Můžeme zde pouze zdůraznit, že to, čemu věříme, musí být formální, duchovní a doktrinářský základ sjednocené Evropy.
„Federalistická“ a „asociativní“ řešení, ekonomická a vojenská spolupráce – to jsou všechno předpokládané projevy organického charakteru Evropy (nebo jejího nedostatku). Předpokladem skutečně evropského celku musí být spojená síla ideje a tradice, s níž je Evropa neodvolatelně spojena. Někteří se přou, že národní stát, který není božsky ustanoven, ale vytvořen určitými skupinami, jež uspěšně povstaly k historickým úkolům, je modelem pro jednotící evropský národ. Dle tohoto názoru existuje duchovní předpoklad pro sjednocenou Evropu v mýtu o společném osudu, chráněném „národními revolučními“ skupinami z Evropy. Tento názor není na místě. Zrod evropských národů byl většinou dílem dynastií, představujících tradici věrnosti příslušné koruně. V každém případě faktory, které vytvořily evropské národy, udržují evropskou nejednotnost od Stoleté války do současnosti.
Ty, kteří mají duchovní a tradicionální chápání Evropy, můžeme rozdělit na ty, kteří věří v Impérium popsané výše, a ty, kteří mluví o Evropě jako o národě. Koncept národnosti je dle mého názoru nevhodný. Pojem evropské jednoty je duchovní a nadnárodní. Domácí národnost, etnická skupina existují v podstatě na naturalistické „hmotné“ úrovni. Evropa (Europa una) by měla být něčím víc než je toto. Starý nacionalismus a zášti jsou jen naroubovány na Evropu, kdy je nadvláda určitého národa uplatněna vůči zbytku Evropy. Evropské Impérium bude patřit do vyššího řádu než části, z nichž se skládá, a být Evropanem by mělo být chápáno jako něco kvalitativně odlišného od toho být Italem, Prusem, Baskem, Finem, Skotem nebo Maďarem, něco, co se odvolává na jiný aspekt naší povahy. Evropský národ předpokládá vyrovnání a zrušení všech „soupeřících“ národů v Evropě i dále.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články