Štítek „Probuzení“
Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com
***
Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.
Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.
Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.
***
Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.
Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 16. dubna 1972. Přeloženo z článku zveřejněného na Counter-Currents.com
***
Jedinců, kteří nám pomáhají poukázat na znepokojivou cestu, po níž se ubírá existence velké většiny lidí, je za těchto zhoršených podmínek málo a hrozí, že budou zaměňováni se šarlatány.Do této kategorie patří bez nejmenší pochybnosti „tajemný pan Gurdžijev“, tedy Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866 – 1949). Přestože zemřel před mnoha lety, vzpomínky na něj a na jeho vliv jsou u mnoha lidí stále živé: svědčí o tom různé práce a dokonce i romány, které jsou mu věnované a v nichž se objevuje pod jiným jménem. Louis Pauwels, autor knihy Jitro kouzelníků, byl schopný publikovat více než 500 stran materiálu, který vyšel ve dvou vydáních a obsahoval velké množství dokumentů: články, dopisy, vzpomínky, svědectví – vše jen o Gurdžijevovi.
Ve skutečnosti Gurdžijev ovlivnil lidi z různých disciplín: filosofa Petra Demjanoviče Uspenského (který na základě Gurdžijevovy doktríny napsal práci nazvanou Hledání zázračného nebo knihu Psychologie možného vývoje člověka), spisovatele Aldouse Huxleyho a Arthura Koestlera, „funkcionalistického“ architekta Franka Lloyda Wrighta, Einsteinova žáka J.-B. Simpletona, doktora Wakeyho, jednoho z největších New Yorkských lékařů, Georgette Leblancovou nebo J. Sharpa, zakladatele časopisu New Statesman: ti všichni byli v kontaktu s Gurdžijevem, což na nich zanechalo dojem.
Naše postava se objevila poprvé v Petrohradě, krátce před Velkou říjnovou revolucí. Nevíme nic o tom, co dělal před tím: pouze tvrdil, že cestoval po Východě a hledal komunity, které spravují zbytky transcendentního vědění. Zdá se ale, že byl hlavním carským agentem v Tibetu, že odešel do důchodu na Kavkaz, kde byl jako dítě spolužákem Stalina.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články