Štítek „Hrdinství“
Následující text je překladem sedmé kapitoly první části Evolovy knihy Doktrína probuzení, kterou v roce 2023 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Překlad je zveřejněn se souhlasem autora.
***
Základem buddhistické stezky jsou samatha a vipassaná. Samatha je neotřesitelný klid, jehož lze nabýt pomocí nejrůznějších cvičení, zvláště však mentálním soustředěním a ovládáním myšlení a chování. Je-li jej dosaženo, stále se pohybujeme v té oblasti askeze, která ještě neimplikuje žádné transcendentální uskutečnění a kterou lze považovat za formu mistrovství a posílení kohosi, kdo zůstává a koná výhradně v tomto světě. Vipassaná naopak označuje „poznání“ ― což odkazuje na jasné vnímání a snahu po oproštění od podstaty sansárického života, jeho nahodilosti a iracionality. Vipassaná je vznešené, pronikavé poznání, „které vnímá vzestup a pád“. Připojí-li se k poznání vipassany klid, vyrovnanost a sebekontrola samathy, pozitivní vývoj je zajištěn, poznání se proměňuje v čin a výsledkem je askeze, jež vede k probuzení. Vipassaná a samatha se každopádně vzájemně podmiňují a integrují. Oba jsou nezbytnými podmínkami osvobození.
Počátečním bodem je tedy částečné ― nikoli ještě úplné ― probuzení tohoto „poznání“. V této spojitosti můžeme mluvit o reálném a pozitivním předurčení vnitřního volání. Obecně rozšířený názor je, že buddhistické „kázání“ má „univerzální“ charakter ― tj. že je směřováno všem. To je ovšem omyl ― je to pravda leda povrchně a v případě pozdějších a pokřivených forem doktríny, nikoli však v případě jejího pravého jádra. Buddhismus je esenciálně aristokratický. Vidíme to na příkladu legendárního příběhu zachyceného v kanonických textech, kde aby božstvo Brahmá Sahampati pohnulo prince Siddhatthu, aby si nenechal nabyté poznání pro sebe, poukazuje na existenci „bytostí vznešené povahy“, jež dokáží tomuto poznání porozumět. Buddha sám je nakonec uzná těmito slovy:
„A zřel jsem, hledě na svět svým probuzeným okem, bytosti vznešené povahy a bytosti přízemní povahy, bytosti bystré mysli a bytosti prosté mysli, bytosti obdařené a bytosti neobdařené, bytosti rychle chápající a bytosti pomalu chápající, jakož i mnohé lidi, kdož si myslí, že zanícení pro jiné světy je bláznovství.“
Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války
Následující text je překladem Evolova článku. Přeloženo podle webu Counter-Currents.com
***
V poslední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Nikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.
Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové. Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.
Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.
Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text obsahuje výběr některých myšlenek z Evolovy knihy Metafyzika Války.
***
Osvobození
Je principem starověké moudrosti, že události samy nemají tak velký význam jako přístup, který je k nim s předstihem přijat a tedy jako smysl, který je jim přisouzen. Z podobného pohledu vnímá křesťanství pozemský život jako „zkoušku“ a chápe jej podle kréda „Vita est Militia super Terram“ – život je válkou na zemi.
V klidných a spořádaných obdobích lidských dějin měla přístup k této moudrosti jen hrstka vyvolených. Existovalo totiž příliš příležitostí k tomu, klesnout či zcela kapitulovat, než aby mohlo být něco prchavého považováno za důležité, než aby se dalo zapomenout na nestálost a nahodilost toho, co je nutně přirozeně takové. V širším smyslu můžeme říct, že právě na této bázi je organizován měšťácký život: jde o život, ve kterém se nevyskytují výšky ani propady, a ve kterém se naopak rozvíjí zájmy, citové vazby, touhy a vášně, které se sice z čistě světského pohledu mohou zdát významné, ovšem z duchovní perspektivy povznesené nad individualismus se ukazují jako malicherné a relativní. A právě takovou vyšší perspektivu musíme vždy považovat za správnou pro každou lidskou bytost, která chce být hodna toho pojmenování.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Metafyzika války Výběry myšlenek
Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.
Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.
Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.
K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 1. kapitoly z knihy Meditace na vrcholcích, jež byla poprvé publikována v roce 1974.
***
V moderním světě existují dva faktory, jež více než kterékoliv jiné zodpovídají za bránění našeho uvědomění si duchovna, které bylo nejstarším tradicím známo: tím prvním je abstraktní charakter naší kultury; druhým je glorifikace slepé a zběsilé posedlosti aktivitou.
Na jedné straně jsou lidé, kteří ztotožňují „ducha“ s učeností nabytou v knihovnách a univerzitních učebnách, nebo s intelektuálními hrami filosofů, nebo s knižním či pseudomystickým estetismem. Na straně druhé, nové generace přeměnily atletické soupeření v náboženství a zdají se být neschopnými představy čehokoliv mimo vzrušení z tréningu, soutěžení a fyzických úspěchů; skutečně přeměnily sportovní výkon v samoúčelný cíl a dokonce v posedlost, namísto prostředku pro cíl vyšší.
Někteří lidé považují tento protiklad životních stylů za jakési dilema. Ve skutečnosti nacházíme často u takzvaného učeneckého typu vlastní silnou averzi vůči fyzické disciplíně; obdobně u lidí věnujících se sportu pěstí pocit fyzické síly opovržení nad těmi ze „slonovinových věží“, kteří se omezili na knihy a bitvy slov, jež oni shledávají za neškodné.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Meditace na vrcholcích