Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“
Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.
Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu