Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu.
***
Abychom pochopili ducha jak Tradice tak i její antiteze, moderní civilizace, musíme začít s fundamentální doktrínou dvou přirozeností. Podle této doktríny existují dva řády věcí: fyzický a metafyzický. První má smrtelnou povahu, druhý nesmrtelnou. Je zde vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „stávání se“. Obecně řečeno, existuje viditelný a fyzický rozměr, a za ním a nad ním neviditelný a nehmotný rozměr, který je podporou, zdrojem a skutečným životem prvního Kdekoli ve světě Tradice, na Východě i na Západě, a v každé tradiční formě je toto poznání (ne jen pouhá „teorie“) vždy přítomné jako neotřesitelná osa, kolem níž se všechno točí. Dovolte mi zdůraznit, že to je vědění a ne nějaká „teorie“. To může být pro naše současníky složité na pochopení, a proto musíme začít od myšlenky, že člověk Tradice si byl vědom existence rozměru, který je mnohem širší a rozsáhlejší, než to, co naši současníci označují za „realitu“. Dnes je jako realita chápáno to, co je zahrnuto do fyzického světa a nachází se v prostoru a čase. Jistě, existují i lidé, kteří věří v něco, co přesahuje jevovou oblast. Když už lidé připustí existenci něčeho jiného, jsou k tomuto závěru vedeni vědeckými hypotézami, spekulativními myšlenkami nebo nějakým náboženským dogmatem. Nemohou se ale dostat za limity intelektu. Skrze jejich praktické a okamžité zkušenosti moderní lidé, bez ohledu na hloubku jejich „materialistické“ nebo „duchovní“ víry, rozvíjejí porozumění skutečnosti pouze ve vztahu k fyzickému světu a vždy pod vlivem přímé bezprostřední zkušenosti. To je skutečný materialismus, který by se měl našim současníkům vytknout. Všechny ostatní verze materialismu, které jsou formulovány z vědeckého nebo filosofického hlediska, jsou pouze sekundárními jevy. Nejhorší druh materialismu proto není záležitostí stanoviska nebo „teorie“, ale spočívá v tom, že lidská zkušenost nesahá do nefyzické reality. To znamená, že většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ názorům, jsou jen marnými reakcemi proti nejnovějším periferním účinkům, které vyplývají z mnohem hlubších příčin. Tyto příčiny, mimochodem, vznikaly v odlišných historických kontextech, než byly formulovány „teorie“.Zkušenosti člověka tradice jdou i nad rámec těchto limitů: tak, jako v případě některých tzv. „primitivních“ národů, mezi nimiž lze stále nalézt slabou ozvěnu sil z dávných dob. V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně skutečný, ne-li skutečnější, než informace poskytnuté fyzickými smysly. Každý aspekt života jednotlivce i společnosti byl ovlivněn touto zkušeností.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu
Následující článek byl převzat z revue Bilychnis, ročník XIV, sešit VI, červen 1925, str. (353-365). Bilychnis byl religionistický časopis teologické školy v Římě, založený roku 1912 a vycházející měsíčně až do roku 1931. Smyslem tohoto časopisu bylo vytvořit „místo setkání“ významných autorů s mezinárodní reputací a podpora dialogu mezi věřícími a nevěřícími a mezi katolíky a protestanty. Obraz dvojité lucerny Bilychnis (používané ranými křesťany v katakombách) představuje oheň usmíření víry a vědy. Všechny články, které v tomto časopise publikoval Julius Evola, byly sebrány a vydány pod názvem I saggi di Bilychnis, (ed. Claudio Mutti), Edizioni di Ar, Padova 1987. Přeložil Josef Bradáč. Vyšlo v knize „Člověk tradice 2“.
***
Snaha člověka o překonání světské nahodilosti a mizérie ve vztahu s božstvím může mít dva odlišné projevy. První způsob předpokládá odlišnost Boha od člověka, což znamená, že daný vztah nemůže být jiným, než vztahem vnějším, který je vlastní víře, modlitbě, zbožnosti a dodržování specifických morálních zásad, jimž se připisuje nadřazená platnost. Předpokladem druhého způsobu je naopak ideální spojitost mezi člověkem a Bohem, což následně znamená vztah ve smyslu skutečného ztotožnění, spojení člověka s Bohem, a to nikoliv slovy, myšlenkami nebo pocity, nýbrž zbožštěním samotného člověka. Taková je cesta mystiky a esoteriky, v protikladu k cestě devocionálního náboženství. Na té první cestě je stav lidské existence přijímán a vyživován pouhou vírou v onen život a vyšší zákon; smyslem druhé cesty je naopak skutečná a bezezbytková proměna stavu podléhajícího smrti a temnotě ve slávu života božského.
Na pozadí tohoto rozlišení vyvstávají dva diametrálně rozdílné způsoby realizace konceptu „čistoty“. Zde se budeme zabývat pouze esoterickou doktrínou očisty, doktrínou velmi podmanivou, o níž se ve stádiu současné kultury ví jen pramálo, pokud vůbec něco. V tomto výkladu se nebudeme zdržovat otázkou pramenů: v zásadě pocházejí z Východu, zvláště pak z tantrických škol a z magických a alchymických větví taoismu a mahajány, zmínky však nalézáme i v pozůstatcích řecké mysteriosofie a předsokratovské filosofie, v základech novoplatonismu a v určité křesťanské mystice – a krom toho ve zcela odlišných formulacích kabalistických, hermetických a rosekruciánských tradic. Tímto se tedy nebudeme zdržovat, jednak kvůli rozsahu, a jednak kvůli tomu, že je jen velmi obtížné ospravedlnit suchými kulturními odkazy to, co je člověk schopen chápat v míře, v níž mu jeho vnitřní rozpoložení umožňuje číst mezi řádky. Ale nejdůležitější důvod je tento: copak je důležité vykládat doktrínu v její logicko-metafyzické podstatě, když představujeme něco, co existuje samo o sobě, nezávisle na víře, na názorech a na množství prvků, jež se do ní mohly přimísit?
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články