Následující text je překladem úryvku z první kapitoly Evolovy knihy Doktrína probuzení, jež poprvé vyšla v roce 1943.
(...)
Původní význam slova askeze – z řeckého άσκέω, cvičit – je cvičení či „trénink“ nebo v římském významu představuje „disciplínu“. Odpovídajícím indoárijským termínem je tapas (tapa nebo tapo v pálijštině), jenž nese podobný význam. Toto slovo má kořen tap, což znamená „být horký“ nebo „zářit“, což představuje myšlenku intenzivní koncentrace, záření a zápalu.
S rozvojem západní civilizace termín askeze (nebo jeho odvozeniny) získal jiný význam, který se liší od originálu. Nejenže přijal výlučně náboženský smysl, ale obecně převládajícím názorem na Západě je víra, že je askeze spjata s umrtvováním těla a bolestným zřeknutím se světa: pojem dnes označuje metodu, kterou víra obvykle obhajuje jako nejvhodnější způsob k získání „spásy“ a smíření člověka zatíženého prvotním hříchem, se svým Stvořitelem. Již v počátcích křesťanství bylo slovo „asketa“ používáno pro ty, kteří praktikovali mortifikaci sebemrskačstvím.
Proto se s rozmachem moderní civilizace stal asketismus objektem silné zášti. Když i Luther, s nelibostí nebo neschopností pochopit klášterní disciplínu, odmítl uznat nutnost, hodnotu a užitečnost všech askezí a nahradil je velebením čisté víry, pak humanismus, imanence a nový kult života vrhli na pojem askeze význam spojený s označením „středověké tmářství“ nebo jako úchylku „dob dávno minulých“. A i když nebyla askeze úplně smetena jako patologická či jako druh masochismu, byla alespoň potvrzena neslučitelnost askeze s naším způsobem života. Nejznámější a nejčastěji zpracovanou tezí je protiklad, který má existovat mezi asketickým, nehybným a oslabeným Orientem, nepřítelem světa, který se všeho vzdal a mezi dynamickou, pozitivní, hrdinskou a progresivní západní civilizací.
Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 10. 2012 | Doktrína probuzení
Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu.
***
Abychom pochopili ducha jak Tradice tak i její antiteze, moderní civilizace, musíme začít s fundamentální doktrínou dvou přirozeností. Podle této doktríny existují dva řády věcí: fyzický a metafyzický. První má smrtelnou povahu, druhý nesmrtelnou. Je zde vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „stávání se“. Obecně řečeno, existuje viditelný a fyzický rozměr, a za ním a nad ním neviditelný a nehmotný rozměr, který je podporou, zdrojem a skutečným životem prvního Kdekoli ve světě Tradice, na Východě i na Západě, a v každé tradiční formě je toto poznání (ne jen pouhá „teorie“) vždy přítomné jako neotřesitelná osa, kolem níž se všechno točí. Dovolte mi zdůraznit, že to je vědění a ne nějaká „teorie“. To může být pro naše současníky složité na pochopení, a proto musíme začít od myšlenky, že člověk Tradice si byl vědom existence rozměru, který je mnohem širší a rozsáhlejší, než to, co naši současníci označují za „realitu“. Dnes je jako realita chápáno to, co je zahrnuto do fyzického světa a nachází se v prostoru a čase. Jistě, existují i lidé, kteří věří v něco, co přesahuje jevovou oblast. Když už lidé připustí existenci něčeho jiného, jsou k tomuto závěru vedeni vědeckými hypotézami, spekulativními myšlenkami nebo nějakým náboženským dogmatem. Nemohou se ale dostat za limity intelektu. Skrze jejich praktické a okamžité zkušenosti moderní lidé, bez ohledu na hloubku jejich „materialistické“ nebo „duchovní“ víry, rozvíjejí porozumění skutečnosti pouze ve vztahu k fyzickému světu a vždy pod vlivem přímé bezprostřední zkušenosti. To je skutečný materialismus, který by se měl našim současníkům vytknout. Všechny ostatní verze materialismu, které jsou formulovány z vědeckého nebo filosofického hlediska, jsou pouze sekundárními jevy. Nejhorší druh materialismu proto není záležitostí stanoviska nebo „teorie“, ale spočívá v tom, že lidská zkušenost nesahá do nefyzické reality. To znamená, že většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ názorům, jsou jen marnými reakcemi proti nejnovějším periferním účinkům, které vyplývají z mnohem hlubších příčin. Tyto příčiny, mimochodem, vznikaly v odlišných historických kontextech, než byly formulovány „teorie“.Zkušenosti člověka tradice jdou i nad rámec těchto limitů: tak, jako v případě některých tzv. „primitivních“ národů, mezi nimiž lze stále nalézt slabou ozvěnu sil z dávných dob. V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně skutečný, ne-li skutečnější, než informace poskytnuté fyzickými smysly. Každý aspekt života jednotlivce i společnosti byl ovlivněn touto zkušeností.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu