Následující text je překladem Evolova článku. Přeloženo podle webu Counter-Currents.com
***
V poslední době se objevila spousta spisů o postavě, o níž se, i přes její mimořádný význam ve vřavách první světové války, ví jen málo: mluvím o Romanu Nikolaji Maximilianu von Ungern-Sternbergovi.
Ferdinand Ossendowski byl prvním, kdo o něm, s využitím patřičných dramatizačních efektů, psal ve svém slavném a docela kontroverzním díle Bestie, lidé a bohové. Následoval „beletrizovaný“ životopis barona Ungern-Sternberga, který vydal Vladimir Pozner pod názvem Krvavý baron: Příběh Ungern-Sternberga. Pak vyšel další fiktivní životopis od Berndta Krauthoffa: Ich befehle: Kampf und Tragödie des Barons Ungern-Sternberg.
Tyto knihy však, jak se zdá, ukazují obraz postavy Ungern-Sternberga, jehož život a skutky byly dost složité a záhadné, pouze nedostatečně, což dává velký prostor fantaziím. Slavný francouzský tradicionalista René Guénon přispěl k lepšímu poznání barona publikováním pasáží z dopisů napsaných v roce 1924 majorem Alexandrovičem, který velel mongolskému dělostřelectvu v letech 1918 a 1919 pod přímým velením Ungern-Sternberga, což dokazuje jejich autenticitu. Tyto dopisy zároveň poukazují na to, jak často názory autorů beletrických životopisů vycházely z nesprávných informací – a to i ohledně baronova konce.
Ungern-Sternberg byl potomkem staré baltské rodiny. Může být považován za posledního nesmiřitelného nepřítele bolševické revoluce, proti které bojoval s vytrvalou a neuhasitelnou nenávistí. Jeho nejdůležitěší vojenské skutky probíhaly v atmosféře nasycené magií a nadpřirozenem, v srdci Asie, pod vládou dalajlámy, „žijícího Buddhy“.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text je úryvkem z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek. Překlad byl převzat z Bratrstvo.bravehost.com [Zdroj je již nedostupný.]
(...)
Když přijde řeč na rasismus, mnoho lidí napadne antisemitismus; jinými slovy, odvolávají se pouze na obory antropologie a biologie: jen několik málo z nich má ponětí o tom, že tato doktrína může vycházet z praktického a výchovného úhlu pohledu a dokonce z jeho politického důležitosti. Avšak zde budu probírat jen to, co náleží ke specifickému řádu idejí, o kterém zde diskutujeme.
Především si musíme povšimnout, že moderní rasismus neuvažuje o rase v souvislosti obecných klasifikací školních knih, které uvádějí jen bílou, žlutou a černou rasu. Rasa je chápána jako elementárnější a specializovanější jednotka; a proto uvnitř bílé rasy existuje mnoho samostatných ras. Tyto elementární rasy nejsou definovány pouze v biologických a antropologických termínech, ale také psychologických a duchovních. Ke každé rasové složce přináleží zvláštní povaha, stupeň citlivosti a hodnoty, náhled na život je také rozrůzněn.
Ve skutečnosti dnes neexistuje žádný civilizovaný lid či národ skládající se z čistých jedinců, náležejících k jedné samostatné rase. Všechny národy sestávají z více či méně stabilních rasových směsí. Přecházíme z teoretické oblasti do oblasti praxe, čili k „aktivnímu rasismu“; kdykoliv zaujmeme pozici k určitým rasovým složkám daného národa, odmítáme přiznat každé z nich stejnou hodnotu, stejnou důstojnost a stejné právo poskytovat tón a podobu celku. V tomto bodě jsou výběr, volba a rozhodnutí nezbytné. Jedna ze složek musí být zvolena jako převažující s přihlédnutím k typickým hodnotám a lidským ideálům, které s tím souvisejí.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Lidé uprostřed trosek
Následující text je úryvkem z knihy Pohanský imperialismus. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com
***
Současná západní „civilizace“ očekává obrovské vzedmutí, bez kterého je odsouzena, aby si dříve nebo později sama roztříštila hlavu. To přináší nejúplnější rozvrácení racionálního řádu věcí. Nadvláda hmoty, zlata, strojů, čísel; v této civilizaci již nezůstal žádný dech, svoboda či světlo. Západ ztratil svoji schopnost rozkazovat a poslouchat. Ztratil svůj cit pro rozvažování a čin. Pozbyl svého smyslu pro hodnoty, duchovní sílu, božské lidi. Již dále nezná přírodu. Již není více živoucím tělem, tvořeným symboly, božstvy a rituálními obřadů, žádnou harmonií, kosmem, ve kterém se člověk pohybuje svobodně jako „království uvnitř království“. Příroda se stala pro západního člověka nezajímavou a smrtelnou vnějškovostí, jejíž záhady se profánní věda snaží pohřbít ve směšných zákonech a hypotézách. Již více nezná Moudrost. Ignoruje majestátné mlčení těch, kteří ovládli sami sebe: osvícený klid proroků, povznesenou realitu těch, v nichž se myšlenka stala krví, životem a mocí. Místo toho se utápí v planých řečech „filozofie“ a „kultury“, v oboru profesorů, novinářů a sportovců, kteří vydávají plány, programy a prohlášení. Jeho moudrost byla znečištěna sentimentální, náboženskou, humanitární nákazou a rasou lidí, kteří vzrušeně pobíhají kolem hlučného oslavování, vznikání a „procvičování“, protože klid a uvažování je děsí.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Pohanský imperialismus
Následující text je překladem článku Julia Evoly. Překlad původně vyšel na Sarmatia.Wordpress.com
***
Prvním politickým krokem k vytvoření sjednocené Evropy by bylo vystoupení všech evropských vlád z pokrytecké organizace Spojených národů, pokud jí vůbec někdy byla.
Základ pro evropskou iniciativu musí být pečlivě připraven; nicméně problémy konkrétní politické taktiky nespadají do rámce tohoto tématu. Můžeme zde pouze zdůraznit, že to, čemu věříme, musí být formální, duchovní a doktrinářský základ sjednocené Evropy.
„Federalistická“ a „asociativní“ řešení, ekonomická a vojenská spolupráce – to jsou všechno předpokládané projevy organického charakteru Evropy (nebo jejího nedostatku). Předpokladem skutečně evropského celku musí být spojená síla ideje a tradice, s níž je Evropa neodvolatelně spojena. Někteří se přou, že národní stát, který není božsky ustanoven, ale vytvořen určitými skupinami, jež uspěšně povstaly k historickým úkolům, je modelem pro jednotící evropský národ. Dle tohoto názoru existuje duchovní předpoklad pro sjednocenou Evropu v mýtu o společném osudu, chráněném „národními revolučními“ skupinami z Evropy. Tento názor není na místě. Zrod evropských národů byl většinou dílem dynastií, představujících tradici věrnosti příslušné koruně. V každém případě faktory, které vytvořily evropské národy, udržují evropskou nejednotnost od Stoleté války do současnosti.
Ty, kteří mají duchovní a tradicionální chápání Evropy, můžeme rozdělit na ty, kteří věří v Impérium popsané výše, a ty, kteří mluví o Evropě jako o národě. Koncept národnosti je dle mého názoru nevhodný. Pojem evropské jednoty je duchovní a nadnárodní. Domácí národnost, etnická skupina existují v podstatě na naturalistické „hmotné“ úrovni. Evropa (Europa una) by měla být něčím víc než je toto. Starý nacionalismus a zášti jsou jen naroubovány na Evropu, kdy je nadvláda určitého národa uplatněna vůči zbytku Evropy. Evropské Impérium bude patřit do vyššího řádu než části, z nichž se skládá, a být Evropanem by mělo být chápáno jako něco kvalitativně odlišného od toho být Italem, Prusem, Baskem, Finem, Skotem nebo Maďarem, něco, co se odvolává na jiný aspekt naší povahy. Evropský národ předpokládá vyrovnání a zrušení všech „soupeřících“ národů v Evropě i dále.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu.
***
Abychom pochopili ducha jak Tradice tak i její antiteze, moderní civilizace, musíme začít s fundamentální doktrínou dvou přirozeností. Podle této doktríny existují dva řády věcí: fyzický a metafyzický. První má smrtelnou povahu, druhý nesmrtelnou. Je zde vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „stávání se“. Obecně řečeno, existuje viditelný a fyzický rozměr, a za ním a nad ním neviditelný a nehmotný rozměr, který je podporou, zdrojem a skutečným životem prvního Kdekoli ve světě Tradice, na Východě i na Západě, a v každé tradiční formě je toto poznání (ne jen pouhá „teorie“) vždy přítomné jako neotřesitelná osa, kolem níž se všechno točí. Dovolte mi zdůraznit, že to je vědění a ne nějaká „teorie“. To může být pro naše současníky složité na pochopení, a proto musíme začít od myšlenky, že člověk Tradice si byl vědom existence rozměru, který je mnohem širší a rozsáhlejší, než to, co naši současníci označují za „realitu“. Dnes je jako realita chápáno to, co je zahrnuto do fyzického světa a nachází se v prostoru a čase. Jistě, existují i lidé, kteří věří v něco, co přesahuje jevovou oblast. Když už lidé připustí existenci něčeho jiného, jsou k tomuto závěru vedeni vědeckými hypotézami, spekulativními myšlenkami nebo nějakým náboženským dogmatem. Nemohou se ale dostat za limity intelektu. Skrze jejich praktické a okamžité zkušenosti moderní lidé, bez ohledu na hloubku jejich „materialistické“ nebo „duchovní“ víry, rozvíjejí porozumění skutečnosti pouze ve vztahu k fyzickému světu a vždy pod vlivem přímé bezprostřední zkušenosti. To je skutečný materialismus, který by se měl našim současníkům vytknout. Všechny ostatní verze materialismu, které jsou formulovány z vědeckého nebo filosofického hlediska, jsou pouze sekundárními jevy. Nejhorší druh materialismu proto není záležitostí stanoviska nebo „teorie“, ale spočívá v tom, že lidská zkušenost nesahá do nefyzické reality. To znamená, že většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ názorům, jsou jen marnými reakcemi proti nejnovějším periferním účinkům, které vyplývají z mnohem hlubších příčin. Tyto příčiny, mimochodem, vznikaly v odlišných historických kontextech, než byly formulovány „teorie“.Zkušenosti člověka tradice jdou i nad rámec těchto limitů: tak, jako v případě některých tzv. „primitivních“ národů, mezi nimiž lze stále nalézt slabou ozvěnu sil z dávných dob. V tradičních společnostech byl „neviditelný“ prvek stejně skutečný, ne-li skutečnější, než informace poskytnuté fyzickými smysly. Každý aspekt života jednotlivce i společnosti byl ovlivněn touto zkušeností.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Revolta proti modernímu světu
Následující text je překladem článku Julia Evoly. Přeloženo podle JuliusEvola.com
***
Zenový buddhismus vyvolal na Západě díky knihám a esejím D. T. Suzukiho, které se týkaly právě zenového buddhismu, velký zájem. Tato popularita je dána paradoxním setkáním mezi Východem a Západem. Nemocný Západ chápe, že zen může nabídnout něco „existenciálního“ a surrealistického. Zenová představa o duchovní realizaci prostá jakékoli víry a jakýchkoli pout, nemluvě o nějakém přeludu okamžitého a bezdůvodného „duchovního průlomu“, má fantastickou přitažlivost pro mnoho obyvatel západu. Nicméně toto je pravda jen z části. Je zde značný rozdíl mezi duchovním rozměrem „filosofie krize“, která se v důsledku materialistického a nihilistického vývoje stala populární na Západě a duchovním rozměrem zenu, který zakořenil v duchovnu buddhistické tradice. Každé skutečné střetnutí mezi zenem a Západem předpokládá u obyvatele Západu výjimečné predispozice nebo schopnosti k metanoi. Metanoiou myslím vnitřní obrat, který není myšlen v úrovni něčích intelektuálních „postojů“, ale spíše na úrovni, na níž je v každém čase a prostoru postavena hlubší realita.
Zen má tajnou doktrínu, kterou nelze najít v posvátných textech. Ta pochází od Buddhova žáka Mahákášjapy. Tuto tajnou doktrínu do Číny přinesl v 6. století n. l. Bodhidharma. Kánon byl předáván v Číně a Japonsku prostřednictvím učitelů a „patriarchů“. V Japonsku jde o stále živou tradici, která má mnohé příznivce i odpůrce a četné „meditační síně“ zvané Zendo.
Pokud jde o duchovní základ, lze říci, že zen je pokračováním původního buddhismu. Buddhismus vznikl jako prudká reakce na teologické spekulace a mělký ritualismus, do nichž prostřednictvím hinduistické kněžské kasty zdegenerovala posvátná a živá moudrost starověku. Buddha to radikálně popřel: zaměřil se spíše na praktický problém – jak překonat to, co se v lidové mysli označuje jako „životní utrpení“. Podle esoterických nauk je za utrpení považován stav nemohoucnosti, neklidu, „žízně“ a zapomnění typických pro obyčejné lidi. Na to navazovala cesta vedoucí k duchovnímu probuzení a nesmrtelnosti bez vnější pomoci. Buddha ukázal cestu tomu, kdo k ní cítil potřebu. Je dobře známo, že Buddha není jméno, ale titul znamenající „Probuzený“, „Ten, kdo dosáhl probuzení“ nebo „probuzení“. Buddha mlčel o svých zkušenostech, protože chtěl odradit lidi od spekulací a filosofování nad prvenstvím jeho činu. Proto, na rozdíl od svých předchůdců, nemluvil o Brahman (absolutno) nebo Átman (transcendentní já), ale, s rizikem nepochopení, pouze o „nirváně“. Někteří si dokonce, kvůli svému nedostatku pochopení mysleli, že nirvána měla být identifikována s „nicotou“, nevýslovnou a mizící transcendencí na hranici nevědomí a nevědomého nebytí. Takže během dalšího vývoje se buddhismus stal přesně tím, proti čemu Buddha bojoval:náboženstvím s kompletním dogmatismem, rituály, scholastikou a mytologií. Následně došlo k jeho rozlišení do dvou škol: mahajána a hinajána. Mahajána měla původně velkolepější metafyziku, ale nakonec se spojila s těžko pochopitelnou symbolikou. Učení druhé školy bylo přísnější a stalo se pouhou starostí o morální klášterní disciplínu. Původní jádro buddhismu, jeho esoterické učení o osvícení, bylo téměř ztraceno.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Články
Následující text obsahuje výběr některých myšlenek z Evolovy knihy Metafyzika Války.
***
Osvobození
Je principem starověké moudrosti, že události samy nemají tak velký význam jako přístup, který je k nim s předstihem přijat a tedy jako smysl, který je jim přisouzen. Z podobného pohledu vnímá křesťanství pozemský život jako „zkoušku“ a chápe jej podle kréda „Vita est Militia super Terram“ – život je válkou na zemi.
V klidných a spořádaných obdobích lidských dějin měla přístup k této moudrosti jen hrstka vyvolených. Existovalo totiž příliš příležitostí k tomu, klesnout či zcela kapitulovat, než aby mohlo být něco prchavého považováno za důležité, než aby se dalo zapomenout na nestálost a nahodilost toho, co je nutně přirozeně takové. V širším smyslu můžeme říct, že právě na této bázi je organizován měšťácký život: jde o život, ve kterém se nevyskytují výšky ani propady, a ve kterém se naopak rozvíjí zájmy, citové vazby, touhy a vášně, které se sice z čistě světského pohledu mohou zdát významné, ovšem z duchovní perspektivy povznesené nad individualismus se ukazují jako malicherné a relativní. A právě takovou vyšší perspektivu musíme vždy považovat za správnou pro každou lidskou bytost, která chce být hodna toho pojmenování.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Metafyzika války Výběry myšlenek
Následující text je překladem 7. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Dalším fundamentálním tradičním učením, o němž jsme s patřičnou dokumentací pojednali jinde, je umístění centra či prvotního sídla olympské civilizace Zlatého věku v boreální či nordicko-boreální oblasti, která se stala neobyvatelnou. Tradice hyperborejského původu, ve své počáteční olympské podobě anebo svých nových projevech heroického typu, se nachází v pozadí zakladatelských či civilizačních skutků vykonaných rasami, které se rozšířily po euroasijském kontinentu od konce doby ledové po období neolitu. Některé z těchto ras musely přijít přímo ze severu; u jiných se zdá, že mají svůj původ v západo-atlantské zemi, v níž byla zřízena jakási napodobenina Severního centra. To je důvod, proč se různé souhlasné symboly a vzpomínky vztahují někdy k severní arktické zemi, a někdy k zemi západní.
Mezi mnoha pojmenováními Hyperborejského centra, která byla použita také pro Atlantské centrum, patří například Thule, nebo „Bílý ostrov“, či „Nádherný ostrov“ (hinduistický Sveta-dvipa; helénský ostrov Leuké; „sémě árijské rasy“ či Ariyana Vaego ve starověkém Íránu) a „Země Slunce“ či „Země Apollóna“, což je Avalon. Souhlasné vzpomínky všech indoevropských tradic hovoří o zmizení takovéhoto sídla (což bylo později zmytologizováno) po době ledové či po potopě. To je skutečný, historický ekvivalent různých narážek na cosi, co bylo s počátkem daného období údajně ztraceno, nebo se stalo skrytým a nevysledovatelným. Je to také důvod, proč byly „Ostrov“ či „Země živých“ (termín „živí“ odkazuje k příslušníkům původní božské rasy), což představuje zemi, k níž poukazují dobře známé symboly Nejvyššího světového centra, často zaměňovány s „krajem mrtvých“ (termín „mrtví“ zde odkazuje k vyhynulé rase). Tak například podle keltské doktríny byl primordiálním předkem lidstva bůh mrtvých (Dispater), který přebývá v dalekém kraji za oceánem, na oněch „vzdálených ostrovech“, odkud dle učení druidů přišli někteří z prehistorických obyvatel Galie. Nadto byl dle klasické tradice král Zlatého věku, Kronos-Saturn, který vládl této zemi, sesazen a vykastrován (tedy zbaven moci plodit, dávat vzniknout novému potomstvu); stále žije, ačkoliv spí, v oblasti nacházející se na dálném severu, poblíž polárního moře, které bylo také nazýváno Kronským mořem.
Toto vytvořilo různé zmatky, ovšem v podstatě se vždy jedná o stejnou transpozici idejí vztahujících se k hyperborejskému námětu v nadhistorii, v různých druzích skryté anebo neviditelné reality či centra. Kvůli našemu záměru budeme muset zběžně pojednat o podobách, které tyto vzpomínky nabyly v keltském a především v irském cyklu; jde o tradice týkající se Avalonu, Tuatha dé Danann a Artušova království. Dosah těchto tradic je více než místní a historický; zeměpisné údaje, jež se v nich objevují, mají mnohdy pouze symbolický význam, což je v těchto situacích časté.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.
Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.
Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.
K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 5. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Podle toho, co jsem naznačil, není to, co se manifestuje v různých lidech jako autentická tradice, něčím relativním, determinovaným něčím externím ani pouhou historickou událostí. Spíše to ukazuje na prvky poznání, které jsou ve své podstatě jedinečné. Tyto prvky mají vždy konstantní charakter.
Tradiční učení, i když v různých formách, potvrzuje vždy existenci primordiální rasy, která ztělesňuje transcendentní duchovnost. Z toho důvodu je tato rasa často označována za božskou či za „podobnou bohům“. Tuto rasu jsem označil za Olympskou. Tímto termínem mám na mysli vrozenou nadřazenost nebo povahu, která je nadpřirozená. Síla, kterou tato rasa má, ji předurčuje k vládě a ke královské funkci. To znamená, že jde o „ty, kteří jsou“ a „ty, kdo mohou“. Někdy jde o solární rasu.
Víra ve Zlatý věk, která se nachází v mnoha tradicích, je vzdálenou vzpomínkou na tuto rasu. Později národy formulovaly meta-historický názor na funkci této rasy, její sídlo nebo místo původu. To proto, že se tato rasa přestala projevovat viditelně. Vzhledem k postupné involuci lidstva, kterou rovněž popsalo mnoho tradic, se funkce reprezentovaná touto rasou postupně stala neviditelnou a byl tak přerušen přímý kontakt mezi historickými a meta-historickými prvky. To je například význam Hesiodova učení, podle něhož lidé z prvotního věku nikdy nezemřeli, ale spíše se stali neviditelnými a takto řídí smrtelné bytosti. Proto došlo k posunu od tématu Zlatého věku k metafyzickému království, s nímž jsou všichni vládci „shora“ spojeni tajemným, objektivním a ontologickým způsobem. Symbolizuje to skutečné dědice primordiální tradice, kteří více či méně dokonale a vědomě reprodukovali primordiální typ regnum v dané civilizaci. Proto také tradiční pojem neviditelného „Krále králů“, „Vládce Vesmíru“ nebo „Krále světa“ začal být spojován s určitými specifickými symboly, z nichž některé pocházejí přímo ze symbolů spojených se Zlatým věkem, zatímco jiné jsou mytologizované vzpomínky na zemi či země, kde se olympský cyklus projevoval.
Jedná se především o symboly středu: střed, tyč, oblast ve středu země, ústřední kámen nebo základ či magnet. Dále symboly stability: ostrov obklopený vodami, skála, neotřesitelný kámen. Nakonec i symboly nedotknutelnosti a nepřístupnosti: neviditelný či neobjevitelný hrad nebo země, divoký horský vrchol či podzemní oblast. Kromě toho i „Země Světla“, „Země Života“, „Svatá Země“. Dále se setkáváme s různými variantami zlatého symbolismu, který na jedné straně zahrnuje všechny pojmy solarity, světla, královské moci, nesmrtelnosti a neporušitelnosti, zatímco na druhé straně má spojitost s primordiální tradicí a s dobou charakterizovanou zlatem. Další symboly poukazují na „život“ ve vyšším slova smyslu (např. „věčné jídlo“ nebo „strom života“), transcendentnímu vědění, k neporazitelné síle. Vše se objevuje různě namíchané ve fantastických, symbolických nebo poetických kombinacích, které v rozdílných tradicích odkazují na stálé téma neviditelného regnum a Nejvyššího středu světa v něm samém nebo v jeho emanacích a projevech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu