Následující text je překladem článku „Sulla „Milizia“ quale visione del mondo“, jenž původně vyšel 30. května 1937 v rubrice „Diorama mensile“, v periodiku „Il Regime Fascista“. Přeloženo přes anglickou verzi z knihy Metaphysic of War, Arktos Media ltd., 2011.
***
Bezpochyby je již nová fašistická generace zeširoka vojensky, válečnicky orientovaná. Dosud však neporozuměla nutnosti integrace podrobností prosté disciplíny a psychofyzického tréninku do nadřazeného řádu, do obecné vize světa.
Etický aspekt
Toto začíná člověk vidět ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice, které, a jistě ne jen náhodou, tak často používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního heroického prosazování. V orfismu se skupina noviců nazývala stratos; miles představovalo stupeň hierarchie mithraismu; symboly utrpení se vždy znovuobjevovaly u posvátných představitelů klasických Římanů a přenesly se, částečně, do vlastního křesťanského asketismu.
Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi, jmenovitě související doktrínou „svaté války“, o které jsme již pojednali jak v našich předešlých knihách, tak i na těchto stránkách. Omezíme se na pole etiky a pojednání o speciálním centrálním stanovisku, majícím za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot a vyzvednout je na úroveň mužnosti, oprošťující ji tak od všech buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.
Základ takovéhoto postoje je shrnut v dobře známé Pavlově frázi, vita est militia super terram. Jde o záležitost chápání bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálené frontě. Účel takovéto mise není individuem vždy přímo chápán (ve stejném smyslu jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí), je však během ní poměřována vnitřní ušlechtilost skutkem odporování, splněním, navzdory všemu, toho, co musí být splněno, skutkem nepochybování či neváhání, skutkem věrnosti silnější než život nebo smrt.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 12. 2012 | Metafyzika války
Následující text je překladem úvodu kapitoly „Žena jako matka a žena jako milenka“ z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958.
***
Řekli jsme, že z metafyzického hlediska je mužství v říši manifestace a „přírody“ komplementárním korelátem ženství, ale mimoto také zrcadlí povahu toho, co předchází a převyšuje Dyádu. Na lidské úrovni z toho plyne, že zatímco všechny vztahy založené na Dyádě mají pro ženu esenciální charakter a zcela vyjadřují přirozený zákon jejího bytí, není tomu tak v případě muže, je-li skutečně mužem. Tyto vztahy jsou sexuálními v úzkém smyslu slova, a také vztahy matky a syna. Jistě ne nedopatřením v každé vyšší civilizaci muž nebyl považován za opravdového muže, dokud podléhal tomuto dvojímu poutu, poutu matky a poutu ženy, když v tom vyčerpával smysl své existence. Již dříve jsme připomněli, že i v samotných „rituálech přechodu“ nebo puberty u primitivních národů představovalo mužské zasvěcení a přijetí do „mužských spolků“ překonání naturalistické sféry. Biblická Ráchel říká: „Dej mi syna, nebo zemřu.“ Existují buddhistické texty poukazující na „neúprosnost“ ženy, pokud jde o mateřství a sexualitu, jichž se nikdy nenasytí. Žena se bude vždycky snažit muže podrobit jhu té či oné své stránky, nikoliv však díky své osobnosti, nýbrž z metafyzického popudu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2012 | Metafyzika sexu
Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Hermetická tradice, jež byla poprvé vydána v roce 1931.
***
V poslední době, v kontrastu k pojmu pokroku a k myšlence, že historie byla více či méně trvalou vzestupnou evolucí kolektivního lidstva, byla potvrzena idea plurality forem civilizace a relativní neschopnosti komunikace mezi nimi.
Podle této druhé, nové verze historie se civilizace dělí do epoch a nespojitých cyklů. V daném čase a u dané rasy se potvrzuje specifická koncepce světa a života, z níž vyplývá specifický systém pravd, principů, chápání a realizace. Civilizace vznikne, postupně dosáhne kulminačního bodu a pak se často propadne do temnoty či spíše úplně zmizí. Cyklus skončil. Možná někdy někde jinde vzejde jiný. Možná může přijmout obavy předchozích civilizací, ale jakékoli spojení mezi nimi bude přísně analogické. Přechod z jednoho cyklu civilizace do druhého – kde je jeden úplně cizí druhému – znamená skok, který se v matematice nazývá diskontinuita.
Ačkoli je tento pohled zdravou reakcí na pověrečné vnímání historie jako pokroku (což začalo být módní víceméně ve stejné době jako materialismus a západní scientismus), měli bychom být opatrní, protože kromě plurality civilizací musíme rozpoznat i dualitu – zvláště pak když se omezíme na ty časy a základní struktury, které můžeme brát s nějakou dávkou jistoty.
Pokračovat na článek... Publikováno: 5. 12. 2012 | Hermetická tradice
Následující text je překladem úryvku z první kapitoly Evolovy knihy Doktrína probuzení, jež poprvé vyšla v roce 1943.
(...)
Původní význam slova askeze – z řeckého άσκέω, cvičit – je cvičení či „trénink“ nebo v římském významu představuje „disciplínu“. Odpovídajícím indoárijským termínem je tapas (tapa nebo tapo v pálijštině), jenž nese podobný význam. Toto slovo má kořen tap, což znamená „být horký“ nebo „zářit“, což představuje myšlenku intenzivní koncentrace, záření a zápalu.
S rozvojem západní civilizace termín askeze (nebo jeho odvozeniny) získal jiný význam, který se liší od originálu. Nejenže přijal výlučně náboženský smysl, ale obecně převládajícím názorem na Západě je víra, že je askeze spjata s umrtvováním těla a bolestným zřeknutím se světa: pojem dnes označuje metodu, kterou víra obvykle obhajuje jako nejvhodnější způsob k získání „spásy“ a smíření člověka zatíženého prvotním hříchem, se svým Stvořitelem. Již v počátcích křesťanství bylo slovo „asketa“ používáno pro ty, kteří praktikovali mortifikaci sebemrskačstvím.
Proto se s rozmachem moderní civilizace stal asketismus objektem silné zášti. Když i Luther, s nelibostí nebo neschopností pochopit klášterní disciplínu, odmítl uznat nutnost, hodnotu a užitečnost všech askezí a nahradil je velebením čisté víry, pak humanismus, imanence a nový kult života vrhli na pojem askeze význam spojený s označením „středověké tmářství“ nebo jako úchylku „dob dávno minulých“. A i když nebyla askeze úplně smetena jako patologická či jako druh masochismu, byla alespoň potvrzena neslučitelnost askeze s naším způsobem života. Nejznámější a nejčastěji zpracovanou tezí je protiklad, který má existovat mezi asketickým, nehybným a oslabeným Orientem, nepřítelem světa, který se všeho vzdal a mezi dynamickou, pozitivní, hrdinskou a progresivní západní civilizací.
Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 10. 2012 | Doktrína probuzení
Tento text vyšel původně pod názvem Civiltà americana jako článek Julia Evoly z roku 1952 v nám neznámém periodiku. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je na mnoha místech dostupný na internetu. Italský originál ve stejnojmenném sborníku Evolových textů Civiltà americana.
***
Americká „civilizace“
Nedávno zesnulý John Dewey byl v americkém tisku oslavován jako nejreprezentativnější postava americké civilizace. To je zcela v pořádku. Jeho teorie jsou se svými názory na člověka a život zcela reprezentativní pro amerikanismus a jeho „demokracii“.
Podstatou daných teorií je toto: Každý se může stát, čím chce, jediným omezením je dostupnost technologických prostředků. Rovněž nikdo není někým na základě své pravé přirozenosti ani neexistují žádné skutečné rozdíly mezi lidmi – jsou pouze rozdíly v kvalifikaci. Podle této teorie se každý může stát kýmkoliv, jestliže ví, jak se to naučit.
Jasné to je na případu „self-made mana“. Ve společnosti, která pozbyla veškerého smyslu pro tradici, se představa o osobním růstu bude šířit do všech oblastí lidské existence a bude tak upevňovat rovnostářskou doktrínu ryzí demokracie. Přijetím základu takovýchto idejí dochází následně k nutnému zavržení všech přirozených rozdílů. Každý si může myslet, že má potenciál kohokoliv jiného, a pojmy „výše“ a „níže postavený“ tak ztrácejí svůj význam, ctění odstupu a respektu se stává nesmyslné a všechny styly života jsou otevřené všem. Američané stojí se svou mechaničností proti všem organickým pojetím života. Ve společnosti, která „začala od nuly“, má vše charakter „vyrobeného“. V americké společnosti jsou vnější projevy pouhými maskami, nikoliv tvářemi. Spolu s tím vším jsou proponenti amerického způsobu života nepřátelé skutečné osobitosti.
„Otevřená mysl“ Američanů, občas jim připisovaná k dobru, je druhou stránkou jejich vnitřní beztvarosti. Totéž platí o jejich „individualismu“. Individualismus a osobitost nejsou jedno a to samé – první náleží do beztvarého světa kvantity, zatímco druhé patří světu kvality a hierarchie. Američané jsou živým popřením karteziánského axiomu „myslím, tedy jsem“ – Američané nemyslí, ale přesto jsou. Americká „mysl“, dětinská a primitivní, postrádá charakteristickou formu, tudíž je otevřena každému druhu standardizace.
Pokračovat na článek... Publikováno: 14. 10. 2012 | Civilta americana
Následující text uspořádal administrátor webu JuliusEvola.net. Jde o výběr několika citací z Evolova díla a z tradiční moudrosti, které společně přibližují esenci filosofie a díla Julia Evoly.
***
Pozemský život je něco, pro co jsme se rozhodli a předem jsme přijali jeho eventuální problematické, odpudivé či dramatické stránky, i ty, které se obzvláště v epoše, jako je ta současná, mohou zřetelně projevit. Je to něco jako rozhodnout se pro účast na nějakém dobrodružství, misi či experimentu. V takové souvislosti může být princip zodpovědnosti a „věrnosti“ definován a akceptován, aniž by zde bylo zapotřebí odvolávat se na něco vnějšího, „heteronomního“.
•
•
Y
•
•
Každý ví, že konec dříve či později přijde, tudíž nastanou-li různé okolnosti, je lépe snažit se dešifrovat jejich skrytý význam, nalézt onu část, již lze pojmout v kontextu, který nám není cizí, ale navazuje na jakousi naši transcendentální vůli.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 10. 2012 | Výběry myšlenek
Následující text je úryvkem z Evolovy knihy Revolta proti modernímu světu, jež poprvé vyšla v roce 1934. Překlad byl proveden podle zdroje na JuliusEvola.net
***
V návaznosti na mé dřívější zmínky ohledně toho, co prastaré tradice nazývaly Temným věkem (Kali juga), nyní popíši některé vlastnosti tohoto věku, jak je můžeme najít ve starém hinduistickém textu Višnu purána. V hranatých závorkách uvedu to, co považuji za současné aplikace.
Vyvrhelové a barbaři budou vládci na březích Indu, v Darvice, v Chandrabhagaze, a v Kašmíru. Tihle budou současnými vládci vládnoucími nad zemí: králové [vládci] násilné povahy... Seberou osobní majetek svým poddaným; budou omezené síly, ponejvíce budou rychle přicházet a mizet; jejich život bude krátký, jejich touhy nenasytné, budou vykazovat jen pramálo zbožnosti. Smísí se s nimi mnoho lidí cizích národů a budou následovat jejich příkladu... Vládnoucí kastou budou šúdrové... Vaišjové zanechají zemědělství a obchodu, stanou se nevolníky nebo cvičenci strojů. [proletariát a industrializace]... Kšatrijové nebudou chránit své poddané, ale budou je drancovat: pod záminkou výběru poplatků okradou obchodníky o jejich majetek [krize kapitalismu a soukromého vlastnictví; socializace, nacionalizace, komunismus...] Bohatství [vnitřní] a zbožnost [v závislosti na dharmě toho kterého člověka] bude upadat den ode dne, dokud nebude zvrhlý celý svět. Pak majetek sám bude určovat postavení [množství dolarů – ekonomické třídy]; pouze bohatství [materiální] bude zdrojem uctívání; touha bude jediným pojivem jednoty obou pohlaví; lež bude jediným možným prostředkem vítězství ve sporu...
Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 9. 2012 | Revolta proti modernímu světu
Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 11. ledna 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.
***
Skutečnost, že se feminismus zrodil v anglosaských zemích, nemá příčiny sociální, nýbrž vnitřní a hluboké, poněvadž vychází ze zneuznání složité ženské přirozenosti a z potlačení jejího normálního sexuálního života. Za to může- jak už jsme uvedli v dřívějším článku – ve zmíněných zemích puritánská protestantská výchova a falešná představa o morálce a „úctyhodnosti“.
Kdosi příhodně poznamenal, že sexuálně uspokojená žena nikdy necítí potřebu napodobovat muže a ani ji nenapadne, že by ji nějak oslabovalo, když se s ní zachází „jen jako s ženou“. Dobře ví, jak se prosadit, a nemusí vůbec ničeho litovat. Vždyť sama historie nám ukazuje, jaký umělo mít ženské pohlaví v tomto směru vliv, ať už blahodárný či zhoubný. Takový vliv si žádná žena, která sestoupí na křižovatku mužských činností, nikdy nedokáže vydobýt. Pravé příčiny feminismu spočívají v hluboké nedůvěře ženy k sobě samotné, v nepřiznaném pocitu domnělé méněcennosti. Je to žena, která má vnitřní „zábrany“ ve své oblasti, a snaží se nabýt hodnoty před sebou sama tím, že se poměřuje s mužem na poli činností, které jsou vlastní jemu. Feminismus, stejně jako jakýkoli podobný směr, je tedy vlastně únik.
Dalším takovým únikem v anglosaských zemích, a zvláště pak v Americe U.S., je alkoholismus. Statistika „Americké protialkoholické ligy“ z roku 1948 uvádí, že v Americe existuje minimálně osm set tisíc mladých žen, které notoricky holdují alkoholu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články
Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 12. leden 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.
***
Jeden člověk, který tomu nepochybně rozuměl, zastával názor, že ty „nejnemožnější“ dívky jsou anglosaské; hned potom následují Maďarky a Slovanky, pak Italky, poněkud lepší úroveň mají Francouzsky, po nich následují Středoevropanky, Němky a Vídeňačky. Přitom nebyl brán v úvahu pouze jejich vzhled, řekli bychom efekt, ale vůbec vztahy mezi dvěma pohlavími v jejich celistvosti, posuzované podle toho, nakolik jsou opravdové a normální.
Musíme uznat, že toto pořadí v mnohém odpovídá pravdě. A existuje-li nějaký ženský typ, který se stal deviantním, pak jím je právě ten anglosaský, a to jak britský, tak ten americký U.S. Deformace, kterou tento typ představuje, navíc není vrozená. Jde o „produkt kultury“; je to výsledek spletitého procesu, u kterého by bylo velmi zajímavé analyzovat začátky a jednotlivé fáze. Nepochybně v tom sehrály významnou roli dvě věci: protestantské puritánství a to, jakou hodnotu si v těchto zemích žena sama přisoudila a nechala druhé pohlaví, aby ji akceptovalo. Co se týká puritánství, chová v sobě jakousi teologickou nenávist pro sex všeobecně, přičemž tato nenávist ovlivnila výchovu, která považuje už od počátku vše, co souvisí se sexuálním životem, za disgusting, čili za něco „zvířecího, nesprávného a vadného“. Zatímco by však z toho mělo logicky vyplývat jisté pohrdání ženským pohlavím, jak tomu bylo v první staletích křesťanství, u Anglosasů došlo k pravému opaku. Kdo u nich nežil, nemůže si vytvořit představu o tom, jaký význam má žena v jejich společenském, ale i intelektuálním životě. Můžeme zde skutečně mluvit o „třídním vědomí“ nebo o „tělesném duchu“, před nímž muž kapituloval. Žena, dívka, ze sebe vytvořila abstraktní figurku údajné „respektování hodné“ a nedotknutelné „důstojnosti“. Zpočátku ji vnucovala muži, avšak nakonec jí sama uvěřila, a aniž by si toho všimla, stala se nakonec její obětí a otrokem.
Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 9. 2012 | Články
Následující text je překladem 8. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Legendární historie Irska je založena na osudech ras, které jej postupně napadly a ovládly a jež pocházely z tajemného severoatlantického centra, kam se občas vracely. Historia britorum tomuto centru dává jméno Hiberia, ale ve skutečnosti jde jen o fantaskní přepis irských jmen Magh-Mo, Tragh-Mor nebo Magh-Mell označujících „Zemi Mrtvých“, tedy primordiální severoatlantické centrum. Okolo těchto ras existují různé příběhy: byly v trvalém konfliktu s Fomory – obry či temnými monstrózními bytostmi, které byly v křesťanských prvcích ság přirovnávány k předpotopním obrům nebo divokým bytostem pocházejícím od Šéma a Kaina. Tito Fomorové jsou ekvivalentem „živelních bytostí či obrů, kteří byli smrtelnými nepřáteli Ásů, „božských hrdinů“ z nordické tradice Eddy. Fomorové představují síly Bronzového věku, temné telurické síly, které byly spojeny s hlubokými vodami (v Ulsterském cyklu), stejně jako předtím Poseidon. Jinými slovy: odpovídají silám původního cyklu, který se materializoval a zdegeneroval v titánském smyslu. Tento druhý aspekt může být odvozen z keltských tradic, kde se o fomorském králi Tethrovi věřilo, že se narodil v tajemné zemi za oceánem a z popisu nedobytné Conandovy věže (jiného fomorského krále), která se nacházela na „Skleněném ostrově uprostřed moře“, což je zcela zřejmý symbol primordiálního centra.
Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 9. 2012 | Mystérium Grálu