Následující výběr myšlenek z Evolovy knihy Lidé uprostřed trosek vyšel na webové stránce Délský potápěč v roce 2013. Jedná se o výběr a překlad z německého vydání knihy Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrein-Verlag, 1991. Poznámkami opatřila redakce DP.
***
Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972
Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.
Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.
Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
(s. 133)
Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953
Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“
Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.
Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
(s. 135–7)
Pokračovat na článek... Publikováno: 20. 2. 2014 | Lidé uprostřed trosek Výběry myšlenek
Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.
Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.
Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“
Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.
Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.
Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem Evolova článku, jenž vyšel časopise „Deutsches Volkstum“, Nr. 11, 1938. Do češtiny přeloženo přes anglický překlad dostupný pod názvem „On the Secret of Degeneration“.
***
Kdokoliv, kdo dospěl k zavržení racionalistického mýtu „pokroku“ a interpretace historie jako souvislého pozitivního rozvoje lidstva, bude postupně tíhnout k světonázoru, jenž byl obvyklý u všech velkých tradičních kultur a jenž měl ve svém středu vzpomínku na proces degenerace, pomalého zamlžování, či kolaps předcházejícího vyššího světa. Když pronikáme hlouběji do této nové (i staré) interpretace, střetáváme se s různými problémy, mezi nimiž je nejpřednější otázka tajemství degenerace.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 6. 2013 | Články
Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.
Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu, jež poprvé vyšla v roce 1958. V českém vydání z roku 2009 se úryvek nachází na straně 168.
(...)
Pokud jde o stavy, k nimž dochází v nejhlubších vrstvách jedince, musíme v zásadě rozlišovat mezi skutečným spojením muže a ženy, k němuž dochází na základě magnetismu vznikajícího z jejich polárně diferenciovaného bytí, a případem, kdy dochází k souladnému pohybu těl, jehož účel je v podstatě autoerotický, ba téměř masturbační, a jde tedy o dosažení pouze orgánových stahů v individuálním uspokojení, ať muže, ženy či obou, aniž by mezi nimi docházelo k opravdovému spojení a účasti na daném aktu. K této situaci dochází tehdy, když je člověk zaměřen na pouhé „hledání slasti“, když „princip slasti“ převyšuje spojení takovým způsobem, že z něj činí něco vnějšího. Na to jsme poukazovali, když jsme kritizovali názor, že by tento princip měl být nejhlubším hybatelem érota. V tomto případě jsou oba milenci zasaženi jakousi impotencí, kdy si každý užívá samostatně: ignorují existenci druhé bytosti a nedosahují kontaktu s její niternou, subtilní a psychickou substancí, která jako jediná může vyživovat rozpouštějící a příznivou sílu extáze. Je možné, že termín „poznat“ ženu, který se v Bibli používá jako synonymum k jejímu přivlastnění, naráží na opačnou orientaci při pohlavním aktu, a také je zajímavé, že v samotné Kámasútře (II, x) je spojení s ženou nižší kasty, trvající pouze dokud nedojde k uspokojení muže, nazýváno „kopulací eunuchů“.
(...)
Pokračovat na článek... Publikováno: 24. 2. 2013 | Metafyzika sexu
Překlad článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na gornahoor.net.
***
Zdá se, že v Itálii ožil zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným příznakem toho je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdiho, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak z němčiny přeložená excelentní systematická práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k tomu, abychom si položili tuto otázku: stranou významu, který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho ideje znamenat dnes, nebo přesněji řečeno, které z jeho idejí jsou stále opodstatněné?
Relevanci tohoto problému vynesl na světlo Reiniger v poznámce, že postava Nietzscheho má rovněž kvalitu symbolu a že jeho osoba současně ztělesňuje jistý problém: „je to záležitost moderního člověka, o niž bojuje, záležitost člověka již bez kořenů v posvátné půdě tradice, oscilujícího mezi propastmi barbarství, hledajícího se, tedy dovedeného k tomu, aby sám ze sebe dal uspokojivý smysl existence pro vše dotlačené až přímo k němu.“
Tento náhled týkající se problému člověka v době nihilismu, v „bodě nula všech hodnot“, v době, kdy „Bůh je mrtev“, lze blíže specifikovat pomocí toho, co Nietzsche nechal svého Zarathustru vyřknout a co je dnes notoricky překládáno ve známé, téměř až banální podobě. Jde o problém člověka v době, kdy veškeré vnější opory selhávají a kdy – jak již řekl náš filosof – „roste poušť.“
Stejně tak se dá říci, že vše, co Nietzsche může poskytnout, se toliko týká čistě individuálního problému. Veškeré formulace mající možný vztah s kolektivními a politickými problémy odkládáme stranou. Jde o ty, ve kterých by mnozí rádi spatřili koluze mezi Nietzscheho učením a politickými hnutími minulosti, především s hitlerovským nacionálním socialismem, ty, které byly nařčeny z přiživování hrdosti údajného „Herrenvolku“ (panské rasy) a přilnutí ke špatně chápanému biologickému rasismu.
Představuje-li „nadčlověk“ nade vši pochybnost centrální ideu celého nietzscheánského myšlení, je to ve smyslu „absolutního nadčlověka“, nejde o grotesknost stylu d’Annunzia ani o „plavou bestii“ (což je jeden z nejhorších Nietzscheho výrazů) a dokonce nejde ani o výjimečného jedince, který by zosobňoval maximum „vůle k moci“, „mimo dobro a zlo“, ovšem beze světla a vyššího posvěcení.
Pozitivního nadčlověka, pasujícího k tomu „lepšímu z Nietzscheho“, musíme namísto toho rozpoznávat v typu člověka, který dokonce v nihilistickém, zdevastovaném, absurdním a bezbožném světě ví jak stát na svých nohou, jelikož je schopen udělovat sobě ze sebe zákony, v souladu s novou vyšší svobodou.
Zde musíme upozornit na jasnou demarkační linii existující mezi Nietzschem jako „bořitelem“, ničitelem model a „imoralistou“ (tento druhý výraz často sám používal, ovšem jen aby vzbudil senzaci – jelikož jeho opovržení zasahuje pouze „stádní morálku“), a mezi „revolucí ničeho“, tedy anarchismem odspoda, který je způsoben hlubokými krizemi moderního světa. Je příznačné, jakož i přirozené, že je Nietzsche absolutně neznámý tzv. „protestním“ hnutím dneška, zatímco byl sám prvním a největším rebelem. Neexistuje žádná shoda v lidských subjektech, skutečná zvolená spřízněnost – tj. plebejská – takovýchto současných hnutí se odkrývá v jejich časté koluzi s marxismem a jeho odnožemi, a s každou sociální a rasovou chátrou nemající daleko k násilnickému a destruktivnímu obalu čistě podlidských a naturalistických vrstev bytí.
V tomto ohledu jsou slova Nietzscheho Zarathustry aktuální a věcná. Táže-li se toho, kdo usiluje o osvobození z veškerých pout: „Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.“, myslí tím případy, v nichž jediné hodnoty, které jedinec měl, byly odhozeny spolu s poutem. Je to jasné varování těm, kdo dnes umějí mluvit pouze o „útlaku“ a kdo přiživují hysterickou nesnášenlivost k jakémukoliv typu autority – a to jen z jediného důvodu: jelikož v sobě postrádají velící princip.
A tak nietzcheánský typ, který „nihilismus překonal“ a který skutečně ví, „jak získat z jedu léčebný prostředek“, je tím, kdo vlastní onen princip a díky tomu také ví, jak být sám sobě zákonem. Reininger v tomto ohledu správně v Nietzscheovi spatřuje stvrditele „absolutní“ morálky, jako u Kanta. Jisté spojitosti lze dokonce navázat i se starou etikou stoiků, která též hájila vnitřní svrchovanost.
Nepochybně, rozmanitost dramaticky proměnlivých postojů, občas dokonce protichůdných, v nichž se Nietzsche snažil nalézt vlastní cestu, může vést k naprosto odlišnému směřování: například když Nietzsche hlásá chválu „životu“ nebo když se odvolává na „věrnost Zemi“. Též věrnost sobě: být a mít vůli k bytí tím, čím jsme, je občas předkládáno jako jediná možná a platná zásada na „rostoucí poušti“. Jde o adekvátní, ovšem nebezpečnou zásadu, známou již v době klasické antiky, dlouho před jakýmkoliv „existencionalismem“.
Tento zásadní problém nese takovéto riziko, je však nanejvýše důležitý pro otázku, co nejlepšího dnes může Nietzsche nabídnout. Bylo-li řečeno, že člověk musí být vlastním zákonem sám nad sebou, jde o to rozpoznat, co v jedinci je, a akceptovat omezení dosažená mnohými procesy duchovního rozkladu z nedávné doby – je třeba rozpoznat, zda člověk v sobě nachází přirozené opovržení pro vulgaritu a každý přízemní zájem, zda nachází vůli pro dobrovolnou a jasnou disciplínu, zda nachází schopnost svobodně ustanovit „hodnoty“ a dosáhnout jich bez ohledu na jejich cenu, hodnoty, jimiž Nietzsche definuje Přemožitele (Überwinder), člověka nerozvráceného v obklopení tolika věcí, jež dnes rozvrácené jsou.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 2. 2013 | Články
Následující text je překladem druhé kapitoly Evolovy knihy Pohanský imperialismus. Jedná se o revizi překladu publikovaného na Délském potápěči a redakčního překladu podle překladu na webu Gornahoor.net
***
Je v tomto potemnělém světě ještě možné dosáhnout osvobození a obrození?
Je dnes v Evropě dostatek sil k přijetí vědomí a vůle pro tento úkol nezbytných?
Nedejme se zmást: pouze po pochopení závažnosti úkolu budeme schopní jednat. Musí být rozpoznána hrozivá skutečnost destruktivního duchovního procesu, jehož kořeny sahají daleko do prehistorie a jeho vrcholné fáze se shodují s těmi, jejichž hodnoty současní lidé vyzdvihují jako hodnoty nezbytné pro civilizaci a jejichž vlivy se projevují ve všech oblastech myšlení a jednání.
Není to otázka kompromisů nebo přizpůsobení. Je potřeba síla nového středověku. Změna – jak vnější tak i vnitřní; je potřeba barbarské čistoty. Filosofie, „kultura“, každodenní politika: toho již bylo dost. Nejde o to otočit se na druhou stranu smrtelné postele; jde o to konečně vstát a postavit se na vlastní nohy.
Tu a tam stále existují lidé vědomí si starobylé vznešenosti, kteří nyní jako jednotlivci vnímají nastalou neúnosnou nelibost a cítí potřebu reagovat – někdy v jedné oblasti kultury, jindy v jiné. Co musí být vyvoláno zpět do vědomí těchto roztroušených lidí, než bude pozdě, je velikost neznající omezení a osobní zájmy, které je nyní vysilují. Neúprosná opatření musí zajistit, aby byla jejich nejčistší síla odhalena jako něco neporazitelného, připraveného rozbít odpornou slupku rétoriky, sentimentalismu, moralismu a pokrytecké religiozity, jimiž Západ všechno překryl a humanizoval. Ten, kdo vnikne do chrámu – ať už má sebevíc z barbara – má nesporně povinnost vyhnat pryč jako korupčníky všechny ty, kdo v „civilizované“ Evropě vytvořili monopol „Ducha“, Dobra a Zla, Vědy a Boha a vydělávají na tom, zatímco sebe samé označují jako jejich obhájce, zatímco ve skutečnosti znají jen hmotu a to, co slova, strach a pověrčivost lidí navrstvily nad hmotu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 28. 1. 2013 | Pohanský imperialismus
Následující text je překladem kapitoly knihy Julia Evoly Menschen inmitten von Ruinen, vydané Hohenrain-Verlag v Tübingenu v roce 1991. Německý překlad vychází ze třetího, autorem ještě revidovaného vydání Gli uomini e le rovine (Řím 1972, 1. vyd. 1953). K českému vydání připravil a poznámkami opatřil Karel V., Studijní skupina Délský potápěč, Tradice Budoucnosti, ed. Fascikly č. 4/2011.
***
V různých kruzích dnes povstává požadavek evropské jednoty. Přitom je třeba rozlišovat, zda je tento požadavek stavěn jen na úrovni materiální a pragmatické, nebo zda je na tento problém nahlíženo i z úrovně vyšší, v níž jsou do hry uvedeny především hodnoty spirituální a tradiční.
Požadavky tohoto druhu vznikají v nejlepším případě z niterného odporu vůči nynější situaci, to znamená vůči pohledu na Evropu, jež byla následkem souhry akce a reakce (zasahuje při tom i to, co jsme nazvali „okultní válkou“) vyvržena ze své dosavadní role subjektu velké světové politiky a stala se objektem cizích zájmů a vlivů, takže lavírovala mezi dvěma o světovládu bojujícími velmocemi, USA a SSSR, a nakonec musela přijmout americkou a „atlantickou“ kuratelu, aby se vyvarovala nejhoršího, totiž úplného zotročení komunismem.
Stav nejednotnosti mezi evropskými národy může tuto situaci zjevně pouze zachovat a posílit. Přesto se, jak známo, až doposud všechny konkrétní iniciativy za sjednocení omezovaly výlučně na vytvoření společného trhu, montánní unie a podobně: na iniciativy dílčí, jež se vztahují jen k hospodářské rovině a naprosto nemají závazný politický protějšek. Kromě toho tu není nic a situace je taková, že si nelze dělat příliš mnoho iluzí. Osudové následky obou světových válek, jež samy pocházejí hlavně z nesvornosti a zaslepenosti evropských národů, se nesmazávají snadno.
Pokračovat na článek... Publikováno: 11. 1. 2013 | Lidé uprostřed trosek