Tento text vyšel původně pod názvem Significato spirituale dell’autarchia jako článek v novinách Corriere Paduano ve vydání z 1. března 1938. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015).
***
V dnešním světě se nezřídka stává, že se požadavky vynucené okolnostmi a „danými věcmi“ – které jsou mnohými kruhy tak vysoce oceňovány – zdají podmiňovat situace, jejichž veškerý význam se jeví být odvozený právě z nich. Ovšem bystřejšímu oku se odkrývá možnost, že tyto situace mohou také zosobňovat hodnotu vyšší, čímž se samy povyšují nad úroveň čisté podmíněnosti.
Slovo „mohou“ jsme použili záměrně, jelikož tím chceme poukázat na charakter „možnosti“, ne nutnosti, což k tomuto vyššímu pojetí patří. Existuje mnoho případů, kdy nám osud skýtá něco, čeho si nepovšimneme a co tak nevyužijeme v náš prospěch. V mnoha dalších případech jak individuálního, tak kolektivního života se požadavky vynucené okolnostmi chovají jako krotitel koní, který třebaže koně skutečně miluje, je nucen ho opakovaně práskat bičem, jelikož mu kůň nerozumí. Tento kůň horlivě plní veškeré prvky cvičení, ale vždy se zastavuje před poslední překážkou, kterou by jinak přeskočil s vynaložením pouze malého úsilí, kdyby pochopil. Ve věku, kdy jsou oči hypnotickým způsobem upoutány k materiální úrovni, úrovni „dané skutečnosti“, se bolestné případy tohoto druhu dějí se železnou pravidelností. Lidé schytávají „rány“ ze všech stran, aniž by pochopili a vydali se správným směrem. „Životní zkušenosti“ představují pracně nashromážděná fakta a jejich různé utřídění pro naše praktické cíle, ale nepomáhají nám k uvědomění si jejich významu; neslouží tedy k tomu, aby nás tyto lekce probudily a následně navedly ke správné reakci.
Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 1. 2016 | Články
Tento text vyšel původně pod názvem Essere di Destra jako úvaha v časopise Roma dne 19. března 1973. Český překlad pořídila redakce Délského potápěče přes anglickou verzi To Be of the Right, která vyšla na stránkách Gornahoor.
***
Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné. A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.
Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.
Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.
Pokračovat na článek... Publikováno: 3. 8. 2015 | Články
Tento text vyšel původně pod názvem La Razza quale Costruttrice dei Capi jako článek v novinách Regime Fascista ve vydání z 2. května 1939. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.
***
V našem předešlém článku jsme v Dioramě uvažovali, zda by se měla rasová doktrína vedle obecného uplatnění v podobě rasové a národnostní hygieny – a přirozeně též vedle obrany našeho genetického dědictví proti křížení a míšení – omezovat na záležitost „výuky“, nebo zda by se u nás měla dříve či později stát základem skutečného „vzdělání“, které by mělo mít v ohledu k jisté rasové elitě zvláštní význam duchovní a politické povahy. Jinak řečeno, je třeba se tázat, zda bychom u nás měli vzhledem ke stejným požadavkům uskutečňovat ty samé projekty, jaké uskutečňuje německý nacionální socialismus. Přestože je nacionální socialismus pozdější záležitostí než italský fašismus, jeho projekty již získaly konkrétní podobu, jako třeba založení Adolf-Hitler-Schulen, získání kadetů pro Ordensburgen, pro sbor SS a jeho vůdcovské školy, a v Nationalpolitische Erziehungsanstalten (Napola, pozn. překl.). Ve skutečnosti všechny tyto německé instituce vykazují jasný záměr přikročit k politickému výběru, ve kterém musí mít rasová kritéria zásadní roli a hodnotu skutečně formativní síly.
Pokračovat na článek... Publikováno: 4. 5. 2015 | Články
Tento text Julia Evoly vyšel původně jako předmluva k italskému vydání knihy J. J. Bachofena Das Mutterrecht (Le Madri e la Virilita Olimpica, 1949). Český překlad je pořízen prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný zde.
***
V Itálii bylo v poslední době napsáno mnoho o J. J. Bachofenovi, basilejském mysliteli a Nietzscheho současníkovi, jehož geniální dílo zůstalo během jeho života téměř bez povšimnutí, zato se však především dnes těší velké pozornosti, a to obzvláště v Německu. Bachofen se věnoval zkoumání starých civilizací klasického světa středomoří, především pak jejich etnicko-náboženských, symbolických a mytologických aspektů, a jeho fundamentální představa o této oblasti je představa o prapůvodní opozici mezi heroickou, „solární“, olympskou, virilní duchovností, a duchovností „chtonickou“, „lunární“, feminní. Právě v tomto duchu interpretoval náboženské koncepce, sociální systémy, mýty, symboly a právněpolitické formy starých civilizací, během čehož si stále více všímal interferencí mezi vlivy vztahujícími se k různorodým formám duchovna, které lze dnes jednoduše vztáhnout k rozdílným rasovým komponentám archaického světa středomoří: k „solární“ či „uranické“ civilizaci, související jasně s árijskými rasami, a k chtonickým a feminním civilizacím, souvisejícím naopak s rasami předárijskými či antiárijskými.
Kromě toho však Bachofenovy názory nemají hodnotu pouze retrospektivní, ale nezřídka také poskytují skrze mnohdy ohromující analogické vztahy důležité referenční body pro pochopení těch nejhlubších významů některých aspektů naší moderní civilizace. Právě z tohoto důvodu si myslíme, že by nemuselo být zcela nezajímavé rozvinout na toto téma několik úvah.
Předně bychom se chtěli zastavit u podstaty a nejrůznějších aspektů civilizace, kterou Bachofen nazývá Mateřskou civilizací či gynekokracií (z „gyne“ a „krateia“, což znamená: vláda žen) a která je, dle nás, ztotožnitelná s předárijskými a antiárijskými civilizacemi středomoří.
Prvním distinktivním rysem takovéto civilizace je „telurismus“ (od „tellus“, což, stejně tak jako od slova „chthonos“ odvozené adjektivum „chtonický“, znamená „zemský“). Takováto civilizace považuje za nejvyšší zákon zákon země. Země je Matka. V podobě Božské ženy, Velké Matky Života, zosobňuje to, co je věčné a neměnné. Sama zůstává stále stejnou a neúprosnou, zatímco vše, co tvoří, má zrození a úpadek, čistě individuální omezený a pomíjivý život. Veškerá síla a mužnost tak nabývá zatemnělé, divoké, vskutku „chtonické“ a „telurické“ povahy, protože postrádá duchovní a nadpřírodní virilitu. A jestliže výraz „telurický“ obecně vzato přivádí člověka k myšlence na seismickou aktivitu, je tato asociace idejí do jisté míry správná. V chápání světa byla starými národy virilita, se svým prototypem božské postavy jako je Poseidon, zvaný též „zemětřas“, bůh chtonického podsvětí a rozbouřených vod, analogicky spojována se silami vášnivosti a instinktů. Obecněji řečeno, věk civilizací Matky je „telurický“ s ohledem k jeho smyslu pro osud, nevyhnutelnost, pomíjivost, pro život smíšený se smrtí, který je zdrojem divokých a nezkrotných popudů.
Pokračovat na článek... Publikováno: 13. 1. 2015 | Články
Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Jezdit na tygru. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.
(...)
Nám ide naopak o upresnenie role, ktorú môže autentický kontakt s prírodou zohrať pri aktívnom odosobnení, o ktorom sme uvažovali vyššie. V tomto ohľade môžeme tiež uvážiť niektoré postoje typické pre Neue Sachlichkeit, ktoré u ľudského typu, ktorým sa zaoberáme, môžu nadobudnúť plný význam.
Matzke napísal: „Príroda je veľkým kráľovstvom vecí, takých, ktoré od nás nič nechcú, ktoré na nás ani nenaliehajú, ani od nás nevyžadujú citové reakcie, vecí, ktoré pred nami stoja nemé ako svet o sebe, nám úplne cudzí. Je to práve toto, čo vytvára našu potrebu… táto vždy veľká a vzdialená realita, ktorá nám sama o sebe prináša odpočinok ďaleko za hranicami všetkých malých ľudských radostí a bolestí. Je to svet predmetov uzavretých do seba, v ktorom sa my sami cítime ako predmet. Odstup od toho všetkého, čo je čisto subjektívne, od všetkej našej pýchy a osobnej prázdnoty: to je pre nás príroda.“ Jedná sa teda o to, aby bol prírode, priestoru, veciam, krajine, navrátený onen charakter vzdialenosti a cudzoty, ktorý bol v epoche individualizmu prehlušený tým, ako človek do reality projektoval svoje city, vášne a lyrické poryvy, aby si túto realitu priblížil. Ide o to, aby bol znovu objavený „jazyk neživého“, ktorý neprichádza k slovu skôr, než sa „duša“ prestane rozlievať po veciach.
Týmto jazykom môže príroda prehovárať o transcendentne. Dôjde samovoľne k presunu pohľadu od niektorých podružných aspektov prírody k tým, ktoré sú vhodnejšie k otvoreniu videnia smerom k neľudskému a neindividuálnemu. Aj Nietzsche hovoril o „nadradenosti“ anorganického sveta a nazýval anorganický svet „duchovnosťou bez individuality“. V súvislosti s „najvyšším vyjasnením existencie“ sa zmieňuje o „čistej atmosfére Álp a ich ľadu, kde už nie sú ani hmly, ani závoje, kde sa elementárne kvality vecí zjavujú nahé a prísne, ale absolútne čitateľné“ a je možné tak postihnúť „nesmierny šifrovaný jazyk existencie“, „doktrínu o plynutí premien, ktorá sa stala kameňom“. Učiniť, aby bol svet znovu kľudný, stabilný, jasný, chladný, navrátiť mu jeho elementárnosť, jeho uzavretú veľkosť, to všetko je tiež, ako sme už povedali, požiadavka „novej objektivity“. A bolo tu správne zdôraznené, že sa nejedná o necitlivosť, ale o novú citlivosť. Taktiež pre nás je to otázka ľudského typu, ktorý na prírode nezaujíma nič iné než to, čo ponúka „umeleckého“, vzácneho, charakteristického, ktorý už v prírode nehľadá „krásne“, to čo živí nejasné nostalgie a čo prehovára k jeho fantázii. Taktiež pre tento typ už neexistujú krajiny, ktoré sú „krásnejšie“ než iné, ale krajiny vzdialenejšie, nekonečnejšie, kľudnejšie, chladnejšie, tvrdšie, pôvodnejšie než iné. Jazyk vecí a sveta nie je možné započuť medzi stromami a potôčikmi, uprostred krásnych záhrad a tvárou v tvár pestrofarebným západom slnka a romantickému mesačnému svitu, ale skôr v púšťach, medzi skalami, v stepiach a na ľadovcoch, v čiernych nordických fjordoch a pod neľútostným tropickým slnkom, vo veľkých prúdoch – práve v tom všetkom, čo je pôvodné, prastaré a nedostupné. A je prirodzené, že človek, ktorý má tento odlišný zmysel pre prírodu, sa vo vzťahu k nej stavia do aktívnejšej pozície. Dochádza k tomu čímsi ako indukciou onej čistej sily, ktorú pociťuje, skôr než vágnou, zmäkčilou a rozptýlenou kontempláciou.
Ak pre buržoáznu generáciu bola príroda akýmsi idylickým nedeľným intermezzom v mestskom živote, a ak pre novšiu generáciu je scénou, na ktorej prepuká jej tupá, neodbytná a kontaminujúca vulgarita, pre nášho diferencovaného človeka je školou objektivity a odstupu, je niečím fundamentálnym v zmysle, ktorý ma tento človek pre existenciu, a má totálny charakter. V tejto súvislosti sa skutočne objasňuje všetko, čo bolo povedané vyššie: je možné hovoriť o prírode, ktorá vo svojej elementárnosti zahŕňa celý svet, kde sa v znamení fundamentálnej triezvosti, objektivity a neosobnosti ocitajú panorámy metropol z kameňa a ocele, priamej cesty bez konca, funkčné komplexy priemyslových zón na rovnakej úrovni ako napríklad obrovské a osamelé pralesy.
Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 12. 2014 | Jezdit na tygru
Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Metafyzika sexu. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.
(...)
Len zbežne sa tu môžeme dotknúť večnej otázky podriadenosti, rovnosti, či nadradenosti žien voči mužom. Takáto otázka je však nezmyselná, pretože predpokladá nejakú súmerateľnosť. Ak odložíme stranou všetko to, čo je vonkajšie, osvojiteľné a naučiteľné a tiež všetky spomenuté prípady, kde nie je možné hovoriť o pohlaví, pretože bola presiahnutá hranica ľudskej podmienenosti (pokiaľ ide o povahu týchto prípadov a ich „platonickú ideu“), je medzi mužom a ženou taký rozdiel, že vylučuje akékoľvek bežné merítko; podobne aj na prvý pohľad spoločné a „neutrálne“ schopnosti a umy majú rozdielnu funkčnosť a rozdielny ráz, podľa toho, či nimi disponuje žena, alebo muž. Pýtať sa či je „žena“ nadradenejšia alebo podradnejšia ako „muž“, je rovnako nezmyselné, ako chcieť vedieť, či je voda nadradená alebo podradená ohňu. Kritérium merateľnosti pohlavia teda nemôže vychádzať z pohlavia opačného, ale výhradne len z „ideje“ pohlavia, ktorá je vlastná tomu-ktorému jedincovi. Jediné, čo je možné v tomto smere vykonať, je určiť nadradenosť nejakej konkrétnej ženy na základe toho, či sa viac alebo menej približuje typicky ženským vlastnostiam zosobneným rýdzou a absolútnou ženou (taktiež to analogicky platí pre mužov). „Nároky“ modernej ženy preto pramenia z falošných ambícií a naviac z komplexu podradnosti, čiže z chybnej predstavy, že žena ako žena, ako „len žena“, je podriadená mužovi. Bolo príhodne poznamenané, že feminizmus v skutočnosti nebojuje za „práva ženy“, ale skôr – a to bez toho aby si toho bol vedomý – za právo ženy stať sa rovnakou ako muž: a keby toto bolo možné aj mimo vyššie zmienenú vonkajšiu prakticko-intelektuálnu rovinu, potom by toto právo ženy bolo právom na stratu vlastnej prirodzenosti a právom na degeneráciu. Opakujeme, že jediným kvalitatívnym kritériom je stupeň viac či menej dokonalej realizácie vlastnej prirodzenosti. Je nepochybné, že žena, ktorá je dokonale ženou, je nadradená mužovi, ktorý je mužom nedokonale, rovnako ako roľník, ktorý zachováva vernosť zemi a dokonale plní svoje povinnosti, je nadradený kráľovi, ktorý nedokáže plniť tie svoje.
Pokračovat na článek... Publikováno: 2. 12. 2014 | Metafyzika sexu
Následující text je slovenským překladem úryvku z Evolovy knihy Jóga moci. Překlad původně vyšel na Leben ist Kampf.
(...)
Keď je sila (virya) spojená s nevášnivosťou, môže sa stať tým, čo ktosi opísal ako „chladnú magickú vlastnosť“. Na určitej úrovni môže byť táto vlastnosť dokonca posilnená „renunciáciou“. Hlbší význam rozličných predpisov, ktoré sú zväčša chápané len vo svojej moralistickej podobe, sa tu stáva zrejmým. Renunciácia je logicky zložkou virye - sily, a magických vlastností, keďže odstraňuje a ničí ľudský stav charakterizovaný túžbou. Základná teória znie, že každá túžba či žiadostivosť, vyskytujúca sa u bežných ľudí, je spôsobená stavom deprivácie. Dôvod, vďaka ktorému ľudia po niečom dychtia a stávajú sa motivovaní vášňou, lakomosťou, či túžbou získať niečo, na čom sa nakoniec stanú závislými, je ten, že sa cítia byť nedostatoční, že majú pocit, že niečo potrebujú. Nie je však samozrejme možné ovládať alebo skutočne vlastniť nejakú vec, ak sa na nej človek, už len v účinkoch chcenia, stane závislý a pasívny zoči-voči príťažlivosti, ktorú nad ním uplatňuje. Keď sa človek čohosi „zrieka“, alebo po tom prestane túžiť, alebo to prestane hľadať, vzťah medzi subjektom a objektom sa obráti; čo z toho vyplynie je stav sebestačnosti, celistvosti a nezávislosti od vecí. Hovorí sa, že v tom momente sa skôr stáva objekt priťahovaný subjektom, než aby subjekt chodil za objektom. Objekt je priťahovaný smerom ku subjektu akoby bol ten jeho „mužským“ princípom, alebo ešte lepšie, stabilným, pokojným a zvrchovaným princípom, obsahujúcim magicky príťažlivé sily. Preto každá renunciácia – pokiaľ vychádza z vnútornej dispozície – prináša jedincovi k dispozícii obrovskú moc. Okultná sila, ktorá z nej pochádza, sa nazýva ódžas. Renunciácia je tiež potrebná k tomu, aby človek získal moc vládnuť nad nejakou vecou, alebo mal z čohosi osoh bez toho, aby ho to začalo nejako pútať. Toto je, ako si môžeme spomenúť, tantrická predstava potešenia (bhoga), ktoré neoslabuje jedincove vnútorné bytie, a ktorá odhaľuje bohatšie perspektívy, než sú tie, ktoré obhajuje vyprahnutá stoická etika, či akýkoľvek náboženský asketizmus. Niektoré texty sa zmieňujú o istých Šakti, často perzonifikovaných v podobe rôznych bohýň (yogini, alebo dakini), ktoré sú neodolateľne priťahované kvalitami, ktoré vytvára renunciácia, a ktoré sa napokon spájajú s tými, ktorí ju praktikovali. V princípe ide o to, že Šakti sa neponúka tým, ktorí po nej bažia, ale skôr z vlastnej vôle prichádza za tým, kto stelesňuje pokojnú a pevnú povahu jej ženícha Šivu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 25. 11. 2014 | Jóga moci
Následující text je slovenským překladem Evolovy předmluvy k italskému vydání románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přeloženo z ruského překladu textu, který vyšel jako příloha ruského vydání zmíněné Meyrinkovy knihy, Ангел западного окна, Энигма, Москва, 2008.
***
Anjel západného okna je posledným románom Gustava Meyrinka. Prepletajú sa v ňom motívy, vyskytujúce sa už v jeho skorších knihách. Na jednej strane, Anjel západného okna, ako aj Alchymistické poviedky, predstavuje rekonštrukciu života skutočne žijúceho adepta, v podobe umeleckého rozprávania. Na strane druhej, v románe prevládajúca téma prebudenia, akejsi podstaty v súčasnom človeku, podstaty patriacej k inej vzdialenej dobe a prejavujúcej sa v priebehu storočí v potomkoch, ho zbližuje so skoršími dielami autora – Valpuržina noc, Biely dominikán, Golem.
Tento krát si Meyrink vyberá postavu Johna Dee (1527-1608), slávneho vedca a adepta magických, astrologických a hermetických disciplín, žijúceho v Anglii v čase vlády královnej Alžbety. Považujeme za možné, že spisovateľ bol oboznámený so zvláštnymi rukopismi, týkajúcimi sa života Johna Dee, preto nie je možné stanoviť hodnovernosť niektorých faktov, uvedených v románe a rozchádzajúcich sa s životopisnými údajmi, tohto takmer legendárneho alchymistu, obsiahnutými v Britskej encyklopédii. Napríklad, historicky nie je dokázaný ani šľachtický pôvod rodu Dee, ani jeho genealogické nároky zakladajúce sa na veľmi pochybných príbuzenských vzťahoch s Hoëlom Dhat.
Dokumentačne potvrdeným faktom je uväznenie Johna Dee, pre podozrenie z vykonávania magických operácií, namierených proti kráľovnej Márii (Krvavej Mary). Oslobodený však bol rozhodnutím súdu a nie následkom romantického zásahu princezny Alžbety, vtedy ešte nesediacej na tróne. Historicky potvrdenými sú tiež vzťahy Dee s Dudleym, Łaskim a Edwardom Kelley. Posledného, mizerného šarlatána s odrezanými ušami, predstierajúceho získanie kameňa mudrcov, užíval John Dee ako médium na svojich seansách zaklínania duchov. Pravými sú tiež v románe opísané cesty Johna Dee a ním získaná sláva svetla európskej vedy aj jeho útek z Anglie roku 1548, príčinami ktorého bolo podozrenie z politického sprisahania a škandál vyprovokovaný inscenáciou Aristofanovej hry Mier, aj podpálenie zámku v Mortlake aj roztržka medzi ním a Kelleym, i jeho smrť v úplnej biede v Mortlake v decembri 1608. Predsa však v románe nieje zmienené, že hneď po návrate z Bohémie roku 1595, bol Dee menovaný predstaveným Manchesterského kolégia.
Pokračovat na článek... Publikováno: 21. 8. 2014 | Články
Následující text je úryvkem z 51. kapitoly „Transmutace a předpis cudnosti“ knihy Metafyzika sexu.
(...)
Ve valné většině jak asketických, tak i zasvěceneckých tradic se setkáváme s nařízením cudnosti, neboli zdržení se kontaktu s ženou. Obecně však toto nařízení není chápáno ve správném světle, poněvadž se do něj vměšuje moralistický význam. Někdo se může domnívat, že cílem má být vyloučení či umrtvení sexu („stát se eunuchy pro Království nebeské,“ jak říká Matouš), ale to je omyl. Sexuální síla je samotným kořenem žijícího jedince, a sám sebe klame, kdo věří, že ji může doopravdy vymýtit. Může nanejvýš potlačit její nejviditelnější projevy, čímž se ale jenom zvýší projevy neurotické a rozštěpené bytosti, na něž se moderní psychoanalýza až příliš zaměřila. Nabízí se nám tedy naopak tato alternativa: sexuální síla má být potvrzena, anebo proměněna. Tomu, kdo nedokáže dosáhnout její proměny, v žádném případě nedoporučujeme, aby ji potlačoval. Může to totiž vést k paralyzujícím, rozporuplným vnitřním stavům, při nichž bude mrháno energií, anebo dojde k nebezpečným transpozicím – obzvláště křesťanská mystika emotivního ražení nabízí bezpočet názorných příkladů.
Druhou možností je ona proměna, čili transmutace, a k té se skutečně vztahuje asketický a iniciační předpis cudnosti a zdrženlivosti. Nejde o to vyloučit sexuální energii, ale zřeknout se jejího užití a plýtvání v běžných tělesných a rozplozovacích poměrech s jedinci opačného pohlaví. Potenciál sexuální síly je třeba uchovat; je ale zapotřebí jej oddělit od duální roviny a aplikovat jej na úroveň zcela odlišnou.
(...)
...transmutace o níž se ve vysoké askezi jedná, nesmí být zaměňována s dislokacemi a sublimacemi, jimiž se zabývá psychoanalýza, která se svými technikami snaží přijít na kloub osobním sexuálním problémům. Zde rozhodně nemůže být řeč o opravdové hluboké transmutaci, neboť se jedná spíš o okrajovou fenomenologii běžného profánního života, všímající si především patologických situací, jež pro nás nemají žádnou cenu. Aby – při vědomém použití technik typu jógy – došlo k žádoucí proměně, musí v duchu jedince vykonávajícího tyto techniky existovat skutečné transcendentní vazby, které pojmou celistvost jeho bytí, jako je tomu v případech vysoké askeze, ale už nikoliv u psychoanalytických pacientů. Jedná se o více než přirozenou podmínku: teprve když člověk porozumí, jaký je nejhlubší metafyzický smysl každého eróta, může bez problému pochopit i to, že ve výše uvedeném případě nezanechá odklon či revulse sexuality od svého nejbezprostřednějšího objektu žádné následky. Dochází k ní totiž právě v součinnosti s tímto nejhlubším smyslem. K transformaci běžně se projevující sexuální síly dochází dokonce zcela samovolně, bez jakýchkoli speciálních či násilných zásahů, jakmile se duch zcela zaměří na vyšší realitu. Tak se tomu děje u vyšší kategorie svatých, mystiků a asketů, neboť ti – po počátečním sebeovládání – vůbec nebojují ani s „tělem“ ani s „tělesným pokušením“; tento druh záležitostí pro ně jednoduše ztratí význam. Nepociťují vůbec potřebu ženy, protože v nich došlo k integraci jiným, přímějším a méně rizikovým způsobem. Nejjistější záminkou, že toho dosáhli, není nějaký puritánský odpor k sexu, ale spíš lhostejnost a vnitřní klid ve všech situacích, které souvisí se sexem.
Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 3. 2014 | Metafyzika sexu
Následující text je překladem sedmé kapitoly první části Evolovy knihy Doktrína probuzení, kterou v roce 2023 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Překlad je zveřejněn se souhlasem autora.
***
Základem buddhistické stezky jsou samatha a vipassaná. Samatha je neotřesitelný klid, jehož lze nabýt pomocí nejrůznějších cvičení, zvláště však mentálním soustředěním a ovládáním myšlení a chování. Je-li jej dosaženo, stále se pohybujeme v té oblasti askeze, která ještě neimplikuje žádné transcendentální uskutečnění a kterou lze považovat za formu mistrovství a posílení kohosi, kdo zůstává a koná výhradně v tomto světě. Vipassaná naopak označuje „poznání“ ― což odkazuje na jasné vnímání a snahu po oproštění od podstaty sansárického života, jeho nahodilosti a iracionality. Vipassaná je vznešené, pronikavé poznání, „které vnímá vzestup a pád“. Připojí-li se k poznání vipassany klid, vyrovnanost a sebekontrola samathy, pozitivní vývoj je zajištěn, poznání se proměňuje v čin a výsledkem je askeze, jež vede k probuzení. Vipassaná a samatha se každopádně vzájemně podmiňují a integrují. Oba jsou nezbytnými podmínkami osvobození.
Počátečním bodem je tedy částečné ― nikoli ještě úplné ― probuzení tohoto „poznání“. V této spojitosti můžeme mluvit o reálném a pozitivním předurčení vnitřního volání. Obecně rozšířený názor je, že buddhistické „kázání“ má „univerzální“ charakter ― tj. že je směřováno všem. To je ovšem omyl ― je to pravda leda povrchně a v případě pozdějších a pokřivených forem doktríny, nikoli však v případě jejího pravého jádra. Buddhismus je esenciálně aristokratický. Vidíme to na příkladu legendárního příběhu zachyceného v kanonických textech, kde aby božstvo Brahmá Sahampati pohnulo prince Siddhatthu, aby si nenechal nabyté poznání pro sebe, poukazuje na existenci „bytostí vznešené povahy“, jež dokáží tomuto poznání porozumět. Buddha sám je nakonec uzná těmito slovy:
„A zřel jsem, hledě na svět svým probuzeným okem, bytosti vznešené povahy a bytosti přízemní povahy, bytosti bystré mysli a bytosti prosté mysli, bytosti obdařené a bytosti neobdařené, bytosti rychle chápající a bytosti pomalu chápající, jakož i mnohé lidi, kdož si myslí, že zanícení pro jiné světy je bláznovství.“
Pokračovat na článek... Publikováno: 10. 3. 2014 | Metafyzika války