Sekce „Mystérium Grálu“
Následující text je překladem 12. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Abychom završili tento sled srovnávání, poznamenáme nyní, že Dantovo pojetí „Chrta“ a Duxe by mělo být vztaženo ke stejnému řádu idejí.
Z vnějšího hlediska nemůžeme vyloučit, že Dante zvolil jméno „Chrt“ na základech fonetické podobnosti mezi slovem cane [italsky pes] a Chán, z čehož to druhé je zdvořilostním titulem velkého vůdce Mongolské říše. Jak jsem již poukázal, ve své době byla takováto říše někdy zaměňována s říší kněze Jana, Alexandra nebo Ogiera – tedy se zastřenými zpodobněními Středu světa. V té době se Velký Chán Tatarů ještě nestal postrachem Evropy, ale dle popisů Marca Pola, Hethuma, Mandevilly, Johannese de Plano Carpiniho a dalších, byl považován za mocného panovníka tajemné, vzdálené a rozsáhlé říše, nebo za moudrého a spokojeného monarchu, přítele křesťanství, ačkoliv sám byl „pohanem“. Verbální splynutí slov, které směřuje od „chán“ k „chrt“, lze nalézt již v německém překladu Mandevillova textu: „Hesset der grosse hundt, den man gewonlich nennt Can… der Can ist der oberst und machtigst Keiser den die sunne ubersccheinet“ [Velký pes je běžně nazýván Chánem… Chán je největším a nejsilnějším vládcem, na nějž svítí slunce]. Sám Boccaccio, ačkoliv to odmítl, zmínil interpretaci Dantova veltro (Italsky „chrt“) ve vztahu k Velkému Chánovi. Koneckonců ve staroněmčině znamenalo slovo huno „pán“, „vládce“, a toto slovo se vyskytuje ve jménech starých německých rodin, jako Huniger.
Toto není zcela pošetilé, a není to tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud se vztáhneme k tomu, o čem jsme pojednali, abychom ukázali že „Velký Chán“ byl pouhým výrazem označujícím funkci, jež nebyla závislá na žádné konkrétní osobě nebo historickém království. U Danta je evokována tato funkce; u něj se stává symbolem a zároveň politickou vírou a nadějí. Tohle nás přivede velice blízko k tomu, co bylo duchem oživujícím a vytvářejícím cyklus Grálu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 12. 10. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“
Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.
Pokračovat na článek... Publikováno: 23. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 10. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
V ohledu výše zmíněného hlediska, artušovská sága se jeví jako jedna z mnoha forem obecného mýtu o Císaři či o neviditelném Vládci Univerza a jeho manifestacích. Jde o námět, který se datuje až do nejstarších dob a který s sebou nese jistou spojitost s doktrínou o „cyklických manifestacích“ či avatárech, tedy projevech, vyskytujících se ve zvláštních časech a v různých formách, jediného principu, který v přechodných dobách přežívá v nemanifestovaném stavu. Tak pokaždé, když král vykazoval rysy inkarnace takového principu, vyvstala v legendě idea, že král nezemřel, ale že se pouze stáhnul na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne projeví, nebo že spí a jednoho dne se vzbudí. A stejně tak jako nadhistorický element v těchto případech překrývá element historický, přetvářením skutečných postav v symbolické, stejně tak se vyskytuje i opak: tedy že jména těchto reálných postav někdy přetrvají, ovšem označují něco je přesahující.
Vyobrazení královské moci ve stavu spánku či zdánlivé smrti je, nicméně, příbuzné k vyobrazení téhož v narušené, poraněné, paralyzované podobě, ne ve vztahu k nehmotnému principu, ale ve vztahu k jeho vnějším historickým představitelům. Proto téma poraněného, znetvořeného nebo oslabeného krále, který nadále žije v nepřístupném centru, v němž je pozastaven čas i smrt.
Aniž bych opakoval to, o čem jsem pojednal jinde, zmíním některé typické formy, v nichž se tento symbolismus projevoval v dávných dobách, s cílem poskytnout obecnou a univerzální představu o souvislostech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 17. 8. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.
Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem. Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“. V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.
Pokračovat na článek... Publikováno: 6. 4. 2013 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 8. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Legendární historie Irska je založena na osudech ras, které jej postupně napadly a ovládly a jež pocházely z tajemného severoatlantického centra, kam se občas vracely. Historia britorum tomuto centru dává jméno Hiberia, ale ve skutečnosti jde jen o fantaskní přepis irských jmen Magh-Mo, Tragh-Mor nebo Magh-Mell označujících „Zemi Mrtvých“, tedy primordiální severoatlantické centrum. Okolo těchto ras existují různé příběhy: byly v trvalém konfliktu s Fomory – obry či temnými monstrózními bytostmi, které byly v křesťanských prvcích ság přirovnávány k předpotopním obrům nebo divokým bytostem pocházejícím od Šéma a Kaina. Tito Fomorové jsou ekvivalentem „živelních bytostí či obrů, kteří byli smrtelnými nepřáteli Ásů, „božských hrdinů“ z nordické tradice Eddy. Fomorové představují síly Bronzového věku, temné telurické síly, které byly spojeny s hlubokými vodami (v Ulsterském cyklu), stejně jako předtím Poseidon. Jinými slovy: odpovídají silám původního cyklu, který se materializoval a zdegeneroval v titánském smyslu. Tento druhý aspekt může být odvozen z keltských tradic, kde se o fomorském králi Tethrovi věřilo, že se narodil v tajemné zemi za oceánem a z popisu nedobytné Conandovy věže (jiného fomorského krále), která se nacházela na „Skleněném ostrově uprostřed moře“, což je zcela zřejmý symbol primordiálního centra.
Pokračovat na článek... Publikováno: 8. 9. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 7. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Dalším fundamentálním tradičním učením, o němž jsme s patřičnou dokumentací pojednali jinde, je umístění centra či prvotního sídla olympské civilizace Zlatého věku v boreální či nordicko-boreální oblasti, která se stala neobyvatelnou. Tradice hyperborejského původu, ve své počáteční olympské podobě anebo svých nových projevech heroického typu, se nachází v pozadí zakladatelských či civilizačních skutků vykonaných rasami, které se rozšířily po euroasijském kontinentu od konce doby ledové po období neolitu. Některé z těchto ras musely přijít přímo ze severu; u jiných se zdá, že mají svůj původ v západo-atlantské zemi, v níž byla zřízena jakási napodobenina Severního centra. To je důvod, proč se různé souhlasné symboly a vzpomínky vztahují někdy k severní arktické zemi, a někdy k zemi západní.
Mezi mnoha pojmenováními Hyperborejského centra, která byla použita také pro Atlantské centrum, patří například Thule, nebo „Bílý ostrov“, či „Nádherný ostrov“ (hinduistický Sveta-dvipa; helénský ostrov Leuké; „sémě árijské rasy“ či Ariyana Vaego ve starověkém Íránu) a „Země Slunce“ či „Země Apollóna“, což je Avalon. Souhlasné vzpomínky všech indoevropských tradic hovoří o zmizení takovéhoto sídla (což bylo později zmytologizováno) po době ledové či po potopě. To je skutečný, historický ekvivalent různých narážek na cosi, co bylo s počátkem daného období údajně ztraceno, nebo se stalo skrytým a nevysledovatelným. Je to také důvod, proč byly „Ostrov“ či „Země živých“ (termín „živí“ odkazuje k příslušníkům původní božské rasy), což představuje zemi, k níž poukazují dobře známé symboly Nejvyššího světového centra, často zaměňovány s „krajem mrtvých“ (termín „mrtví“ zde odkazuje k vyhynulé rase). Tak například podle keltské doktríny byl primordiálním předkem lidstva bůh mrtvých (Dispater), který přebývá v dalekém kraji za oceánem, na oněch „vzdálených ostrovech“, odkud dle učení druidů přišli někteří z prehistorických obyvatel Galie. Nadto byl dle klasické tradice král Zlatého věku, Kronos-Saturn, který vládl této zemi, sesazen a vykastrován (tedy zbaven moci plodit, dávat vzniknout novému potomstvu); stále žije, ačkoliv spí, v oblasti nacházející se na dálném severu, poblíž polárního moře, které bylo také nazýváno Kronským mořem.
Toto vytvořilo různé zmatky, ovšem v podstatě se vždy jedná o stejnou transpozici idejí vztahujících se k hyperborejskému námětu v nadhistorii, v různých druzích skryté anebo neviditelné reality či centra. Kvůli našemu záměru budeme muset zběžně pojednat o podobách, které tyto vzpomínky nabyly v keltském a především v irském cyklu; jde o tradice týkající se Avalonu, Tuatha dé Danann a Artušova království. Dosah těchto tradic je více než místní a historický; zeměpisné údaje, jež se v nich objevují, mají mnohdy pouze symbolický význam, což je v těchto situacích časté.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 6. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Jak všichni vědí, nauka o Zlatém věku je součástí doktríny čtyř věků, které se střídají v důsledku duchovní involuce, jež postupuje dějinami od nejstarších dob. Všechny tyto věky mají také morfologický význam a vyjadřují typickou a univerzální formu civilizace. Po Zlatém věku přišel Stříbrný věk, který se projevuje spíše kněžským a feminním charakterem, než královským a virilním typem duchovna: nazývám to lunární duchovností, protože symbolika zlata a stříbra jsou již tradičně ve stejném vztahu jako slunce a měsíc. V této souvislosti se odhaluje další vztah: měsíc je ženská hvězda, která v sobě, na rozdíl od slunce, nemá žádný vlastní zdroj světla. To znamená posun ke zprostředkované duchovnosti, tedy k extrovertní duchovnosti vyznačující se poddaností, odevzdaností, láskou či extatickým vytržením. Zde najdeme kořen „náboženského“ fenoménu, kterým se liší devocionální náboženství od těch mystických.
Každá vzpoura divoké a materializované virility proti duchovním formám charakterizuje Bronzový věk. Tento věk se vyznačuje degenerací kasty bojovníků a vzpourou proti těm, kdo představují ducha, který už dlouho není olympským vůdcem, ale jen knězem. Bronzový věk je také charakteristický pýchou, násilím, válčením a úpadkem vlastností, které jsou vlastní kastě bojovníků. Odpovídajícím mýtem je Titánská či Luciferská revolta nebo Prometheův pokus ukrást Bohům oheň. Ekvivalenty (věk „obrů“ či věk vlka, nebo „elementárních bytostí“) lze nalézt v mnoha různých tradicích a dochovaných fragmentech legend a eposů různých národů.
Posledním věkem je Železný věk, jenž byl v Indii nazýván Temným věkem (Kali juga). Tento věk zahrnuje každou desakralizovanou civilizaci, každou civilizaci, která zná a vychvaluje pouze to, co je lidské a pozemské. Proti těmto formám dekadence se objevuje myšlenka možné obnovy cyklu, kterou Hesiodos nazývá heroickým cyklem nebo dobou hrdinů. Zde je nutno použít slovo hrdinský ve zvláštním významu, odlišném od toho obvyklého. Podle Hesioda „generace hrdinů“ byla stvořena Diem, tedy oním olympským principem, jenž má potenciál obnovit původní stav a dát tak možnost vzniknout novému „zlatému“ cyklu.
K tomu abychom si uvědomili, co je jen pouhou možností a ne zatím skutečností, je nejprve třeba překovat jak „lunární“ duchovno, tak i materializovanou virilitu, tedy jak kněze tak i pouhé válečníky nebo Titány. Tyto archetypy „heroických“ figur lze nalézt v téměř všech tradicích. V helénsko-achájské tradici byl například Hérakles popisován jako hrdinský prototyp právě v tomto smyslu. Jeho věčnou rivalkou je Héra, nejvyšší bohyně lunárního panteistického kultu. Hérakles získal nesmrtelnost potom, co se spojil s Diem, jenž reprezentuje Olympský princip, proti „obrům“. Podle jednoho z mýtů tohoto cyklu, je skrz Hérakla „titánský“ element (symbolizovaný Prometheem) osvobozen a smířen s olympským prvkem.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 5. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Podle toho, co jsem naznačil, není to, co se manifestuje v různých lidech jako autentická tradice, něčím relativním, determinovaným něčím externím ani pouhou historickou událostí. Spíše to ukazuje na prvky poznání, které jsou ve své podstatě jedinečné. Tyto prvky mají vždy konstantní charakter.
Tradiční učení, i když v různých formách, potvrzuje vždy existenci primordiální rasy, která ztělesňuje transcendentní duchovnost. Z toho důvodu je tato rasa často označována za božskou či za „podobnou bohům“. Tuto rasu jsem označil za Olympskou. Tímto termínem mám na mysli vrozenou nadřazenost nebo povahu, která je nadpřirozená. Síla, kterou tato rasa má, ji předurčuje k vládě a ke královské funkci. To znamená, že jde o „ty, kteří jsou“ a „ty, kdo mohou“. Někdy jde o solární rasu.
Víra ve Zlatý věk, která se nachází v mnoha tradicích, je vzdálenou vzpomínkou na tuto rasu. Později národy formulovaly meta-historický názor na funkci této rasy, její sídlo nebo místo původu. To proto, že se tato rasa přestala projevovat viditelně. Vzhledem k postupné involuci lidstva, kterou rovněž popsalo mnoho tradic, se funkce reprezentovaná touto rasou postupně stala neviditelnou a byl tak přerušen přímý kontakt mezi historickými a meta-historickými prvky. To je například význam Hesiodova učení, podle něhož lidé z prvotního věku nikdy nezemřeli, ale spíše se stali neviditelnými a takto řídí smrtelné bytosti. Proto došlo k posunu od tématu Zlatého věku k metafyzickému království, s nímž jsou všichni vládci „shora“ spojeni tajemným, objektivním a ontologickým způsobem. Symbolizuje to skutečné dědice primordiální tradice, kteří více či méně dokonale a vědomě reprodukovali primordiální typ regnum v dané civilizaci. Proto také tradiční pojem neviditelného „Krále králů“, „Vládce Vesmíru“ nebo „Krále světa“ začal být spojován s určitými specifickými symboly, z nichž některé pocházejí přímo ze symbolů spojených se Zlatým věkem, zatímco jiné jsou mytologizované vzpomínky na zemi či země, kde se olympský cyklus projevoval.
Jedná se především o symboly středu: střed, tyč, oblast ve středu země, ústřední kámen nebo základ či magnet. Dále symboly stability: ostrov obklopený vodami, skála, neotřesitelný kámen. Nakonec i symboly nedotknutelnosti a nepřístupnosti: neviditelný či neobjevitelný hrad nebo země, divoký horský vrchol či podzemní oblast. Kromě toho i „Země Světla“, „Země Života“, „Svatá Země“. Dále se setkáváme s různými variantami zlatého symbolismu, který na jedné straně zahrnuje všechny pojmy solarity, světla, královské moci, nesmrtelnosti a neporušitelnosti, zatímco na druhé straně má spojitost s primordiální tradicí a s dobou charakterizovanou zlatem. Další symboly poukazují na „život“ ve vyšším slova smyslu (např. „věčné jídlo“ nebo „strom života“), transcendentnímu vědění, k neporazitelné síle. Vše se objevuje různě namíchané ve fantastických, symbolických nebo poetických kombinacích, které v rozdílných tradicích odkazují na stálé téma neviditelného regnum a Nejvyššího středu světa v něm samém nebo v jeho emanacích a projevech.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 4. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Když vezmeme legendy tvořící cyklus Grálu, zjistíme, že se v nich opakuje několik základních témat, která jsou vyjádřena symbolikou rytířských postav a činů. Tím, čím se zabýváme, jsou v podstatě duchovní témata týkající se tajemného středu hledání a duchovní zkouška, zdědění nebo obnovení království, někdy jde o uzdravení nebo o pomstu. Percival, Gawain, Galahad, Ogier, Lancelot a Peredur jsou v podstatě různá jména označující jedinou figuru. Stejně tak král Artuš, Josef z Arimatie, Kněz Jan nebo Král Rybář jsou odpovídajícími označeními pro jinou figuru. Ekvivalentní jsou i zpodobnění různých hradů, ostrovů, království, nedosažitelných krajů a dobrodružství, které jsou popsány v různých legendách, přičemž se sice mnohdy liší svou zvláštní atmosférou, v jádru jsou ale hodně podobné.
Již jsme řekli, že to všechno má, nebo může mít, charakter „mystéria“ v iniciačním slova smyslu. Ale v konkrétní podobě, v jaké jsou vyjádřeny legendy cyklu Grálu, musíme pochopit bod, v němž se prolíná časové a nadčasové a kde se hromadí symboly tohoto mystéria ve zmateném a stále živém pocitu duchovní a světské krize celé epochy, tedy středověkého ekumenicko-říšského věku.
Cyklus Grálu pochází z této velmi specifické situace. Evokace primordiálních a nadčasových motivů se s historickou tradicí protíná v tomto rovnovážném bodě, v němž zkrystalizovaly a sjednotily se do společného motivu. Proto musíme začít od myšlenky fundamentální vnitřní jednoty různých textů, postav, symbolů a dobrodružství, objevit skryté významy textu, integrovat je a pokračovat v dalším hledání, dokud nedojdeme výkladu některých základních témat. Pochopení jejich skrytého univerzálního významu společného mnoha tradicím a pochopení metafyziky historie jsem již popsal v jiném díle. Zde se omezím na popsání nejdůležitějších bodů, které jsou důležité pro správné pochopení historického i nadčasového pochopení mystéria Grálu.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu
Následující text je překladem 3. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Navíc je třeba překonat tendence k odvozování témat legend Grálu od určitého historického období na základě vnějších, vágních a empirických poznatků. Podle obecně rozšířeného názoru je legenda o Grálu legendou pouze křesťanskou. Někteří místo toho předpokládali keltsko-pohanský původ, jiní předpokládali indočínský původ, jiní mluví o syrském původu a další o alchymickém původu. Jiní badatelé spojují legendy Grálu s doktrínami Katarů a starých Peršanů a někteří se dokonce pokusili identifikovat některé historické lokality popsané v legendě (podle některých Francie, podle jiných Írán).
Nezáleží na tom, jak oprávněná taková srovnání mohou být. Co je důležitější, je duch, v němž se nesou. Charakteristickým rysem metody, kterou nazývám „tradiční“ (v protikladu k profánní, empirické a kriticko-intelektuální metodě moderního výzkumu), spočívá v důrazu na univerzální charakter symbolu nebo učení. To, že podobné symboly lze nalézt v různých tradicích, je dáno přítomností něčeho, co je větší a vyšší, co předchází těmto legendám, jež jsou odlišné a v jádru přece podobné. Vzhledem k tomu může být jakákoli tradice být ve společném kontextu kompletnější, typičtější a transparentnější, než jiné a může tak být nejlepší cestou, jak pochopit a integrovat to, co se v jiných případech objevuje jen jako nejasné či neúplné.
I když se touto metodou hodláme řídit, není to metoda, které dává většina učenců přednost. Zaprvé, tito učenci nevytváří skutečné korespondence, ale neprůhledné odvozeniny. Jinými slovy zkoumají empiricky (a vždy nejistě) okolnosti hmotného přenosu některých myšlenek či legend od jednoho člověka k druhému, z jedné literatury do druhé a ignorují, že zde jsou i vlivy mnohem hlubší, než je individuální vědomí a že přenosy probíhají také prostřednictvím neobyčejných cest, tedy bez zvláštních časových a prostorových podmínek a bez vnějších historických vlivů. Za druhé, každé srovnání tímto moderním výzkumem skončí spíše přesunem než rozšířením perspektivy. Například, když odborník zjistí podobnost témat legend Grálu s perskou tradicí, označí ji za původní zdroj. V konečném výsledku pak bude světu tvrdit, že „svatý Grál je perským symbolem!“ Nová zmínka mu nepomůže objasnit jednu tradici prostřednictvím druhé, nebo pochopit tradici prostřednictvím univerzálního, metafyzického a nadčasového prvku, který se může symbolicky projevovat v jiných tradicích. Jinými slovy jde jen o posun ve dvourozměrném modelu. Takový výzkum by mohl pomoci teprve po přidání třetí dimenze, hloubky, která může působit jako prostředník či jako tmel pro všechny ostatní údaje.
Pokračovat na článek... Publikováno: 26. 8. 2012 | Mystérium Grálu