Muž a žena

Následující text je překladem dvacáté kapitoly Evolovy knihy Vzpoura proti modernímu světu, kterou v roce 2020 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Překlad zveřejněn se souhlasem autora.

***

Abych doplnil tyto úvahy o tradičním životě, ve zkratce se budu věnovat i jeho sexuálnímu rozměru.

Vidíme, že skutečnost se v tradičním vidění světa odvozuje ze symbolů a obřadů; z jejich analogií se odvozují principy potřebné pro pochopení pohlaví a regulaci vztahů, které se nevyhnutelně navazují mezi muži a ženami každé normální civilizace.

V tradičním symbolismu se nadpřirozený princip považuje za „maskulinní“, zatímco princip přírody a vznikání se považuje za „femininní“. V helénském světě se „jedno“ (τὀ ἕν), jež je „v sobě“ úplné a soběstačné, považuje za maskulinní. A naopak dyáda, princip diferenciace a „jiného než sebe“, tedy princip touhy a pohybu, se považuje za femininní. V hinduistickém světě (podle daršany [školy] známé jako sánkhja) se netečný duch (puruša) považuje za maskulinního, zatímco prakrti, aktivní matice každé podmíněné formy, je femininní. Dalekovýchodní tradice vyjadřuje totožné koncepty prostřednictvím kosmické duality jinu a jangu, kde se jang, mužný princip, asociuje s „cností nebes“, zatímco jin, ženský princip, se „zemí“.^[1]

Zvážíme-li tyto dva principy v sobě a o sobě, uvidíme, že jsou protikladné. V řádu kreativního utváření – jejž jsem opakovaně ztotožnil s duší tradičního světa a jenž se historicky rozvinul v souladu s konfliktem mezi různými rasami a civilizacemi – se však proměňují ve dvě strany jedné syntézy, přičemž oba si uchovávají své oddělené funkce. Nemám tu prostor k tomu, abych dokazoval, že v pozadí různých mýtů o „pádu“ se často setkáváme s ideou toho, že se mužský princip ztotožňuje se ženským principem a ztrácí se v něm, až nakonec zcela přebírá jeho způsob bytí. Každopádně když k tomuto dojde – když se soběstačný princip poddá zákonu, jenž se neodvozuje z něho samotného a skloní se před silami „touhy“ – je příhodné mluvit o „pádu“. Nedůvěra, kterou různé tradice na lidské rovině přechovávaly vůči ženám, se opírá právě o tuto víru; žena se nejednou považuje za princip „hříchu“, nečistoty a zla, a stejně tak i pokušení a nebezpečí pro ty, kdo se snaží dosáhnout nadpřirozeno.

Je však možné zvážit i jinou možnost, jež je protichůdná k směrování „pádu“ a spočívá v ustanovení správného vztahu mezi těmito dvěma principy. K tomuto dochází, když se femininní princip – jenž je centrifugální – přestane obracet k prchavým předmětům svého zájmu a otočí se k „virilní“ stabilitě, kde najde pouto pro svůj „neklid“. Stabilita se pak přenese na femininní princip, přičemž důkladně transfiguruje všechny jeho možnosti. Dochází k syntéze v pozitivním smyslu. To, čehož je zapotřebí, je radikální „konverze“ ženského principu na opačný princip; navíc je zcela nezbytné, aby maskulinní princip při tomto procesu zůstal veskrze sebou samým. Potom se podle metafyzické symboliky ženský princip stane „nevěstou“ a rovněž i „mocí“ či nástrojem plodícím sílu, kterou obdrží primordiální princip nepohnuté mužné aktivity a formy: jasně to vidíme v nauce o šakti, s jejímiž obdobami se setkáváme i v aristotelismu a novoplatonismu. Tantricko-tibetské reprezentace tohoto učení jsou v tomto ohledu velice významné: setkáváme se v nich s mužným „nositelem žezla“, jenž je nepohnutý, chladný a jehož substancí je světlo, zatímco substancí šakti, jež se ovíjí kolem žezla, je plápolající oheň.^[2]

Tyto nauky tvoří základ tradičního učení o lidských pohlavích. Jejich normy odpovídají duchu kastovního systému a také zdůrazňují dva stěžejní principy, dharmu a bhakti (či fides), tj. soběstačnou přirozenost a aktivní oddanost.

Není-li zrození dílem náhody, tak ani „probuzení“ se v těle muže či ženy nebude náhodou. I tu je potřebné nahlížet fyzické rozdíly jakožto ekvivalent duchovních rozdílů; bytost je fyzickým mužem či ženou pouze proto, že mužem či ženou je i transcendentálně; sexuální diferenciace má daleko od toho, aby byla ve vztahu k duchu irelevantním faktorem: naopak, odhaluje poslání daného ducha a jeho jedinečnou dharmu.

Víme, že každá tradiční civilizace stojí na vůli k řádu a upevnění „formy“ a že tradiční zákon se neorientuje k tomu, co je nekvalifikované, rovnostářské a neurčité, jinými slovy k neosobní smíšenině, v níž se různé části celku stávají promiskuitně či atomicky podobnými, nýbrž jeho úmyslem je zabezpečit, aby tyto části byly dokonale samy sebou a aby se mohly projevit v souladu se svou vnitřní přirozeností. Proto zvláště v otázce pohlaví se bere na vědomí, že muži a ženy jsou dvěma rozdílnými typy; ti, kdo se narodí jako muži, se musejí realizovat jako muži, a kdo se narodí jako ženy, se musejí realizovat jako ženy, a oba musejí překonat jakékoli míchání či promiskuitu rolí. Dokonce i ve vztahu ke svému nadpřirozenému poslání mají muž i žena své vlastní stezky, jimiž musejí kráčet a v nichž nelze provádět změny bez toho, aby se proměnily v rozporuplné a neorganické způsoby bytí.

Již jsem projednal způsob bytí odpovídající muži; rovněž jsem projednal dvě hlavní stezky přistupující k „bytí jakožto principu o sobě“, jmenovitě stezku činu a stezku rozjímání. Válečník (hrdina) a asketik proto představují dvě nejfundamentálnější tváře čisté virility. Odrážejíce tuto symetrii, existují i dva typy femininní přirozenosti. Žena uskutečňuje sebe samu a dosahuje stejné úrovně, jakou dosahuje muž jakožto válečník či jako askéta, pouze prostřednictvím svých rolí milenky nebo matky. Jedná se o dvojí rozdělení stejného ideálu; jak existuje aktivní heroismus, tak existuje i pasivní heroismus; jak existuje heroismus absolutního přitakání, tak existuje i heroismus absolutní oddanosti. Oba mohou být pozitivní a přinést mnohé plody, oba mohou vést k překonání lidských omezení a k osvobození, jsou-li prožity čistě a v duchu osobní oběti. Tato diferenciace heroického ideálu předurčuje zvláštní povahu stezek vedoucích k naplnění mužů a žen. Způsoby bytí válečníka a asketika, jimiž muži potvrzují život, jenž přesahuje život, buď prostřednictvím činu anebo prostřednictvím odosobnění, odpovídají způsobu bytí žen, jež se úplně vzdávají sebe samých a obětují se pro jiné bytosti, ať je to už milovaný protějšek (typ milenky – afrodická žena) či syn (typ matky – démétrická žena), a v tomto odevzdání nacházejí smysl svého života, svou radost a své opodstatnění. Toto je to skutečné bhakti či fides tradičních žen, to, co konstituuje jejich normální a přirozený způsob účasti jak v řádu „forem“, tak i za hranicemi tohoto řádu, prožívá-li žena své poslání radikálním a neosobním způsobem. Vyhraněná realizace podle těchto dvou odlišných a nezaměnitelných stezek; odstranění všeho, co je mužské, ze ženy a odstranění všeho, co je ženské, z muže; úsilí o uskutečnění archetypů „absolutního muže“ a „absolutní ženy“ – to byl tradiční zákon pohlaví podle různých rovin jejich existence.

Žena se proto tradičně mohla účastnit na posvátném hierarchickém řádu pouze nepřímo, a to prostřednictvím vztahu s mužem. V Indii ženy nepodstupovaly iniciaci ani když patřily k vyšší kastě. Předtím, než se vdaly, patřily k společnosti vznešených (árja) pouze prostřednictvím svého otce a po tom, co se vdaly, prostřednictvím svého manžela, jenž současně představoval mystickou hlavu rodinu.^[3] Žena dórské Helady po celý svůj život neměla žádná práva; předtím, než se vdala, byl jejím κύριος [pánem, vlastníkem] její otec.^[4] V Římě, kde vládlo podobné duchovní rozpoložení, měla žena velice daleko od toho, aby se považovala za muži „rovnou“: z právního hlediska byla nahlížena jako dcera svého manžela (filiae loco) a jako sestra svých dětí (sororis loco); když byla mladou dívkou, patřila pod potestas svého otce, jenž byl hlavou a kněžím svého rodu; když se vdala, jak říkalo jisté neomalené rčení, byla in manu viri [v rukou, respektive v moci muže]. S těmito tradičními pravidly stanovujícími závislost ženy se setkáváme i v jiných civilizacích;^[5] místo toho, aby tato pravidla byla – jak je odsuzují moderní „svobodné duše“ – nespravedlivá a arogantní, ve skutečnosti napomáhala definovat meze a přirozené místo pro jediný způsob bytí, jenž byl pro čirou femininní přirozenost vhodný.

Zmíním tu některá prastará hlediska, jež explicitně popisují čirý typ tradiční ženy, jež je schopna takové oběti, co je z poloviny lidská a z poloviny božská. V aztécko-nahuaské tradici se výsadě nebeské nesmrtelnosti kromě válečnické šlechty těšily i matky, jež zemřely během porodu, neboť Aztékové považovali tuto oběť za mající stejnou hodnotu, jako pro muže měla smrt na bojišti.^[6] Dalším příkladem je typ tradiční hinduistické ženy, tj. ženy, která je v nejhlubších zákoutích své duše schopna těch nejkrajnějších podob smyslnosti a která současně žije podle neviditelného a votivního fides. Prostřednictvím tohoto fides platilo, že oběť, kterou žena kladla erotickou oddaností svého těla, osoby a vůle, následně vrcholila v jiném druhu oběti, v oběti překračující svět smyslů. Kvůli tomuto fides žena skákala do pohřební hranice, aby tak mohla následovat svého muže na onen svět. Tato tradiční oběť, kterou Evropané a westernizovaní hinduisté považují za „čiré barbarství“, během níž byla vdova upálena společně s tělem svého mrtvého manžela, se v sanskrtu nazývá satí, což je slovo odvozující se z kořene as a předpony sat (bytí), z níž se odvozuje i slovo satja (pravda); satí rovněž označuje „dar“, „věrnost“ a „lásku“.^[7] Tato oběť se proto považovala za nejvyšší možné vyvrcholení vztahu mezi dvěma bytostmi opačného pohlaví a za znamení absolutního typu vztahu z hlediska pravdy a nadlidství. V této souvislosti je muž předmětem osvobozující bhakti a láska se stává bránou a stezkou. Tradiční nauka tvrdí, že žena, jež následovala svého muže až za hrob, dosáhla „nebe“; proměnila se ve stejnou substanci jako její zemřelý manžel,^[8] neboť podstoupila stejnou proměnu (jež se uskutečnila spálením hmotného těla) v božské tělo světla.^[9] S analogickým zřeknutím se života se setkáváme i u germánských žen, jejichž manželé a milenci padli v boji.

Již jsem se věnoval tomu, že podstata bhakti spočívá v lhostejnosti vůči předmětu či způsobu vykonání činu, tj. že spočívá v čistém činu a v neosobním přístupu. Takto můžeme porozumět tomu, proč obřadná oběť vdovy (satí) mohla mít své místo v tradiční hinduistické civilizaci. Vždy, kdy se žena odevzdá anebo se dokonce i obětuje z důvodu silného vzájemného pouta lidské vášnivosti, kterou pociťuje k druhé osobě, pořád mluvíme o činech na úrovni obyčejných lidských událostí; pouze když se její odevzdanost může udržet a rozvinout bez jakékoli vnější motivace, tak se skutečně účastní na transcendentní dimenzi.

Islámský harém byl inspirován takovýmito motivacemi. V křesťanské Evropě bylo zapotřebí ideje Boha k tomu, aby se žena vzdala svého společenského života a stáhla se do kláštera, a i navzdory tomu k takovéto volbě přistupovala pouhá hrstka žen. V islámu k takové motivaci postačoval muž, přičemž uzavřený život žen v harému se považoval za cosi přirozené; cosi, co by žádná vznešená žena nikdy nekritizovala anebo se pokoušela se tomu vyhnout; bylo to zcela normální, aby žena zasvětila celý svůj život muži, jejž milovala tak nesmírně a nesobecky, že i jiným ženám dovolila sdílet tyto city, sjednotit se s ním stejným poutem a projevovat mu stejnou oddanost. To, co tu vidíme, je ideál „čistoty“, jež se na této stezce považovala za esenční. Láska kladoucí podmínky a požadující to, aby byla opětována, se považovala za podřadnou. Na druhou stranu, kdyby se muž poddal takovéto lásce, sám by se stal zženštilým a ztratil by svou vnitřní soběstačnost, díky které v něm žena nacházela oporu a cosi, co vzněcovalo její touhu po tom, aby se mu úplně odevzdala. Mýtus tvrdí, že když se Káma – bůh lásky – pokoušel vzbudit v Šivovi (jenž je v tomto příběhu vykreslen jako slavný asketik přebývající na vrcholcích hor) touhu k Párvatí, jeho nevěstě, tak ho Šiva jediným pohledem proměnil na popel. Hlubší smysl se schovává i v legendě o Kalkiavatárovi, mluvící o ženě tak nádherné, že se jí nikdo nemohl zmocnit, neboť každý se do ní zamiloval a sám se tím proměnil v ženu. Co se týče ženy, je v ní skutečná velikost, je-li schopna dávat bez toho, aby za to cokoli chtěla; když je jako plamen vyživující sám sebe; když miluje právě proto, že její vytoužený jí to neoplácí, když se jí neotevře a když si od ní dokonce drží odstup; a konečně, když ke svému muži nepřistupuje jen jako k manželu či milenci, nýbrž jako ke svému pánu. Duch prostupující harémem spočíval ve snaze o překonání žárlivosti a tedy i vášnivé sobeckosti a přirozených ženských sklonů přivlastnit si muže. Od ženy se očekávalo, že se odevzdá své roli v harému již od své puberty až do svého stáří a že bude věrná muži, jenž si kromě ní může vzít na lůžko i jiné ženy a jenž je může všechny vlastnit bez toho, aby se sám kterékoli z nich odevzdal. V této „nelidské“ ženské vlastnosti bylo cosi asketické, či dokonce i cosi posvátné.^[10] Žena v této své zjevné reifikaci pociťovala skutečné vytržení, sebepřekonání, dokonce i osvobození, neboť prostřednictvím bezpodmínečného fides se muž jakožto pouhý lidský obraz stával stezkou vedoucí k čemusi vyššímu; žena prostřednictvím muže objevovala nové možnosti dosažení vyšších, duchovních cílů. Tak, jako život v harému napodoboval život v klášteře, tak podobně i islámské právo regulující chování žen (jež se ve skutečnosti přizpůsobovalo ženské povaze a nevylučovalo, naopak, zahrnovalo a dokonce i dráždilo smyslný život) povyšovalo jejich život na rovinu monastického asketismu.^[11] Takovýto přístup žen ke svému poslání by se však měl považovat za přirozený i v těch civilizacích, jako například řecké či římské, v nichž byl konkubinát čímsi běžným a legálně se uznával jakožto možnost obohacení monogamního manželství a překonání sexuálního exklusivismu.

Je jasné, že neodkazuji na harémy či analogické instituce v pouhém materialistickém smyslu. Mám na mysli to, co harém představoval z hlediska čiré tradiční ideje, a rovněž to, co inspirovalo vyšší smysl těchto institucí. Posláním Tradice je vykopat koryta řek tak, aby v nich chaotické proudy života mohly téct správným směrem. Svobodní jsou ti lidé, kteří když se vydají tímto tradičním směrem, ho nebudou pociťovat jako přítěž, nýbrž se budou na této stezce přirozeně rozvíjet a jejím prostřednictvím poznají sebe samých, takže svým vnitřním elánem uskuteční nejvyšší a „nejtradičnější“ možnost své přirozenosti. Ti, kdo slepě následují pravidla a žijí podle nich bez toho, aby jim rozuměli, nejsou těmi, jež bychom mohli označit za „autonomní“ bytosti: ačkoli jejich poslušnosti schází vnitřní světlo, prakticky však pořád směřují k překročení svých individuálních mezí, tedy jednají podobně jako ti, kdo jsou svobodní. Avšak ti, kdo nenásledují ani ducha, ani formu řečiště tradičního světa, těm neostává nic jiného než chaos: mluvím o ztracených, „padlých“ lidech.

To je případ našich současníků v otázce ženy. Samozřejmě, že není možné, aby svět, jenž „překonal“ (abych použil tento jakobínský pojem) kastovní systém a každému člověku navrátil jeho „důstojnost“ a „práva“, si mohl uchovat vědomí o správném uspořádání vztahů mezi dvěma pohlavími. Po osvobození otroků a glorifikaci lidí bez kasty a bez tradicí, tj. odpadlíků, nutně muselo dojít i k emancipaci ženy. Společnost, která již nerozumí postavám asketika a válečníka; ve které se ruce aristokratů zdají zdatnější v zacházení s tenisovými raketami a koktejlovými mixéry než s meči; ve které se archetyp virilního muže ztotožňuje s vidinami boxera či filmové hvězdy, či dokonce vygumovaného zbabělce v podobě intelektuála, vysokoškolského profesora, narcisistického umělce či věčně zaneprázdněného bankéře vydělávajícího špinavé peníze, či dokonce politika – v takové společnosti bylo jen otázkou času, kdy ženy povstanou a budou se dožadovat uznání své „osobnosti“ a „svobody“ v anarchistickém a individualistickém duchu, jejž si s těmito slovy spájejí. Zatímco tradiční etika po mužích a ženách požadovala, aby byli sami sebou až po samý okraj svých možností a aby radikálně projevovali ty nejvyhraněnější příznačnosti svých pohlaví; nová „civilizace“ má v plánu všechno toto zbořit a srovnat se zemí, neboť tato civilizace se orientuje k tomu, co je beztvaré a k jevišti, jež není na vyšší, nýbrž na nižší straně individuace a diferenciace pohlaví.

To, co se tedy ve skutečnosti rovná duchovní porážce, bylo nazváno „krokem vpřed“. Po staletích „otroctví“ se ženy chtějí stát „samy sebou“ a dělat, co se jim zlíbí. Takzvaný feminismus však nedokázal zkonstruovat žádný jiný vzor ženy, než imitaci muže: „nároky“ žen tedy zahalují jejich fundamentální nedostatek důvěry v to, čím bytostně jsou, a stejně tak i neschopnost být a žít jako skutečná žena a nikoli jako muž. Moderní žena kvůli tomuto nedorozumění začala považovat svou tradiční roli za ponižující a uráží ji, když se s ní zachází „pouze jako se ženou“. Zde nacházíme počátek nesprávného směrování; kvůli tomuto se žena chce mstít, znovunabýt svou „důstojnost“, dokázat svou „skutečnou hodnotu“ a soutěžit s muži v mužském světě. Muž, s nímž chce soutěžit, však není skutečným mužem, nýbrž maňáskem standardizované, racionalizované společnosti, která již nezná nic, co by bylo diferenciované a kvalitativní. V takové civilizaci pochopitelně není žádné místo pro právoplatné výsady, takže ženy, jež nejsou schopny anebo nechtějí uznat své tradiční poslání a obraňovat ho (a to ani v těch nejzákladnějších otázkách – na druhou stranu žádná sexuálně naplněná žena nikdy necítila potřebu napodobovat muže či mu něco závidět), mohou velice snadno prokázat, že i ony oplývají stejnými schopnostmi a talenty – jak fyzickými, tak i intelektuálními – jako muži; tj. pouhými kvantitativními schopnostmi, jež jsou tak vysoce ceněné moderní společností. Muž nezodpovědně dovolil, aby k něčemu takovémuto došlo, a dokonce tomu napomohl tím, že ženy „vtlačil“ do ulic, kanceláří, škol a továren, do všech těch špinavých křižovatek moderní kultury a společnosti. Tím se postaral o poslední úder kulturního sebevyhlazení.

I tam, kde duchovní emaskulace materialistického moderního muže mlčky nevedla k obnově prvenství ženy jakožto hetéry (s čímž se obvykle setkáváme v prastarých gynekokratických společnostech) – vládnoucí nad muži zotročenými svými smysly a ochotně se plazícími u jejích nohou – i tam se pořád setkáváme s degenerací feminity dokonce i v jejích somatických vlastnostech, s atrofií jejích přirozených možností a s potlačením jejího jedinečného přirozeného způsobu života. Odtud pochází typ ženy garçonne, prázdné a marnivé ženy, která není schopna jiného než sobeckého elánu a dokonce je absolutně nevhodná pro jakoukoli smyslnou rozkoš a hříšnost – neboť dovednosti moderních žen v tělesné lásce obvykle nejsou ani zdaleka tak zajímavé, jako narcisistický kult jejich těl anebo nošení tak mála oblečení, jak je to jen možné, anebo jako jejich fyzické cvičení, tančení, sportování, snaha o zbohatnutí apod. Evropa dnes téměř úplné zapomněla na čistotu sebeoběti; na věrnost, co se všeho vzdává a nic za to nežádá; či na lásku tak silnou, že netrvá na tom, aby byla tou jedinou. Láska, kterou Evropa oslavuje, se vedle ploše konformní a buržoazní věrnosti vyznačuje i tím, že netoleruje absenci vášnivého zápalu druhé strany. Když dnes žena předtím, než zpečetí svůj vztah s mužem, požaduje, aby jí patřil celým svým tělem i duší, nejenže „polidšťuje“ a ochuzuje svou oběť, ale ještě hůř, zrazuje svou čirou esenci feminity a přebírá vlastnosti příznačné pro muže – a co je nejhorší: snaží se vlastnit a věznit jinou osobu kvůli pýše svého ega. Je-li tohoto dosaženo, tak to ve svém pádu s sebou strhne i všechno další, což jenom zrychlí celkový rozklad. Nakonec kvůli svému sílícímu egocentrismu se žena přestane zajímat o muže; bude pro ni zajímavý jen do té míry, ve které dokáže uspokojovat její marnivost. Nakonec se žena poddá zkaženostem typicky provázejícím tuto celkovou povrchnost, jmenovitě si osvojí praktický a povrchní životní styl maskulinního typu, jenž rozvrátí její přirozenost a uvrhne ji do mužské díry práce, zisku, dřiny, neklidu a politiky.

Totéž platí pro výsledky západní „emancipace“ žen, které jsou na nejlepší cestě k tomu, aby nakazily zbytek světa rychleji než mor. Když se tradiční či absolutní žena odevzdala jinému, žila pro jiného a chtěla existovat pouze pro jinou bytost, současně tím naplňovala sebe samu se vší prostotou a čistotou, patřila sobě, prokazovala své vlastní hrdinství a dokonce se stávala nadřazenou obyčejným mužům. Tím, že moderní žena chce být „sama sebou“, sebe samu ničí. „Osobnost“, po které tolik toužila, v ní zabíjí veškerou podstatu ženské osobnosti.

Snadno můžeme předvídat, kam vztahy mezi pohlavími dospějí, a to dokonce i z materiálního hlediska. I zde stejně jako v magnetismu platí, že čím silnější je kreativní jiskra, tím radikálnější je polarita; čím víc je muž mužem, tím víc je žena ženou. K čemu tedy může docházet mezi těmito smíchanými bytostmi, jež nejsou ve styku se silami své nejhlubší přirozenosti? Mezi těmito bytostmi, pro které má sex pouze fyziologický rozměr? Mezi těmito bytostmi, jež v nejhlubších zákoutích svých duší nejsou ani muži, ani ženami, respektive jsou maskulinními ženami či femininními muži a jež o sobě tvrdí, že dosáhly úplné sexuální emancipace, přičemž ve skutečnosti dosáhly akorát tak bodu rozvratu? Veškeré vztahy se odsuzují k ambivalentnosti a rozdrobenosti: k soudružským promiskuitám a morbidním „intelektuálním“ sympatiím ze strany nového komunistického realismu. Jinými slovy, moderní žena bude posedlá neurózami a kdejakými dalšími komplexy, na nichž Freud postavil svou „vědu“, která skutečně je dalším příznakem naší doby. Možné podoby světa „emancipovaných“ žen se od sebe velice neliší: avantgardy ženského světa (Severní Amerika a Rusko) již existují a poskytují nám zajímavá a velevýznamná svědectví o této skutečnosti.^[12]

Toto všechno bude mít důsledky daleko rozsáhlejší, než si naši současníci ve své krátkozraké bezohlednosti mohou vůbec uvědomovat.

Poznámky

1. ^ U filosofů dynastie Sung se setkáváme s učením, že nebesa „plodí“ muže, zatímco země „plodí“ ženy: žena se proto musí poddat muži tak, jako se země poddává nebi. Pro další metafyzické a mytické odkazy viz J. Evola, Metafyzika sexu.
2. ^ Pro podrobný přehled a rozbor této nauky o šakti viz J. Evola, Jóga moci: Tantra, Šakti a stezka levé ruky, Sol Noctis, Zvolen 2019. V erotickém symbolismu těchto tradic se se stejnými významy setkáváme v obrazech božského páru oddávajícího se tzv. viparítamaithuně, tj. pohlavnímu styku, při němž muž je nehybný, zatímco bohyně Šakti hýbe svým tělem.
3. ^ Srv. Sénart, Les castes dans l’Inde, s. 68; Mánavadharmašástra, IX, 166; V, 148; ve verši V, 155 se píše: „Pro ženy není žádná samostatná oběť ani svatý slib ani půst. Jen poslušnost manželovi povznese ji do nebe.“ Nemohu se na tomto místě zabývat problematikou ženského kněžství a tím, proč se tato idea nepříčí výšeuvedeným příkladům. Ženské kněžství tradičně mělo lunární povahu; místo toho, aby představovalo další stezku dostupnou ženám, se spíš jednalo o potvrzení femininní dharmy jakožto absolutní eliminace jakéhokoli osobního principu, uvolňujíc tak místo pro hlas věštby a boha. Dále projednám alterace příznačné pro dekadentní civilizace, v nichž si lunární, femininní prvek uzurpuje vrchol hierarchie. Rovněž se budu věnovat sakrálnímu a iniciačnímu využívání žen na „stezce sexu“.
4. ^ Srv. Handbuch der klassische Altertumswissenschaft, vol. IV, s. 17.
5. ^ V prastarém čínském textu známém jako Niu-kie-tsi-pien (V) čteme: „Když žena opustí dům svého otce a vejde do domu svého manžela, ztratí všechno včetně svého jména. Nic nebude ve vlastním jménu vlastnit; všechno, co má, a všechno, čím je, patří jejímu manželu.“ V Niu-hien-šu se zas píše, že žena musí zůstat v domě „jako stín a jako pouhá ozvěna“. Cit. podle S. Trovatelli, La civilità e le legislazioni dell’antico Oriente, Bologna 1890, s. 157–158.
6. ^ Réville, Les religions du Mexique, s. 190.
7. ^ Srv. G. de Lorenzo, Oriente ed Occidente, Bari 1931, s. 72. S analogickými zvyklostmi se setkáváme i u dalších indoevropských plemen: u Thráků, Řeků, Skytů a Slovanů. Srv. G. Clemen, Religionsgeschichte Europas, Heidelberg 1926, vol. I, s. 218. Ačkoli sebevražda vdov nebyla v incké civilizaci přikázána zákonem, pořád se jednalo o velice obvyklou praktiku; ženy, které neměly dost odvahy k tomu, aby spáchaly sebevraždu, anebo které si myslely, že mají dobrý důvod k tomu, aby ji nespáchaly, byly zbytkem společnosti opovrhovány. Srv. Réville, Les religions du Mexique, s. 374.
8. ^ Srv. Mánavadharmašástra, IX, 29: „Ta, která ovládne svou mysl, řeč i tělo, nikdy se manželovi nezpronevěří, dosáhne [po smrti] světa svého chotě a spravedliví ji nazvou ctnostnou manželkou.“
9. ^ Srv. Brhadáranjakópanišad, IV, ii, 14; Proklos, In Timeum, V, 331b; II, 65b.
10. ^ V Mánavadharmašástře, V, 147–148 se píše: „Ať už je to dítě nebo mladá dívka nebo stařena, nechť nikdy ani ve svém vlastním domě nedělá nic nezávisle. V dětství nechť podléhá otci, v mládí manželovi, a jestliže manžel zemře, synům. [Nikdy] nechť nepožívá nezávislosti.“ Rovněž V, 154: „Dobrá žena nechť uctívá manžela jako boha, i když se chová špatně, je zhýralý a bez dobrých vlastností.“
11. ^ Oběť těla a panenství byla posvěcena ve zvyklosti, jež v očích našich současníků vypadá jako další zvrácený skandál, jmenovitě v posvátné prostituci, která se praktikovala v prastarých chrámech Sýrie, Lýdie a Théb. Od ženy se očekávalo, že se svého panenství nevzdá ve prospěch vytouženého muže, nýbrž že se odevzdá prvnímu muži, jenž jí v posvátném obvodu hodí minci, jako by se jednalo o oběť bohyni chrámu. Žena se mohla vdát až poté, co postoupila tento obřad. Hérodotos (Dějiny, I, 199) píše: „Jakmile tam žena usedne, neodchází domů dřív, dokud jí některý cizinec nehodí do klína peníz a nespojí se s ní mimo posvátný obvod […] Jde za prvním, kdo jí peníz hodil, ať je to kdokoli. Souloží vykonala svou posvátnou povinnost vůči bohyni a odchází domů; napříště jí nezískáš ani za velké peníze.“ Cit. podle překladu Jaroslava Šonky, Odeon, Praha 1972.
12. ^ Podle jistých statistik z padesátých let 20. století (C. Freed & W. Kroger) bylo 75% severoamerických žen „sexuálně utlumených“ a jejich „libido“ se přeorientovalo k exhibicionistickému narcisismu. Pro anglosaské ženy je příznačná kultura neurotického a typicky femininního ostychu, což je výsledkem toho, že se staly oběťmi kombinace falešného ideálu „důstojnosti“ a předsudků puritánského moralismu. Reakce v podobě tzv. sexuální revoluce vedla pouze k tomu, že masy se oddávají rychlému, snadno dostupnému a levnému sexu, připomínajícímu jakýkoli jiný konzumní produkt.