☉ JuliusEvola.cz

Význam a původ tanter

Následující text je překladem první kapitoly Evolovy knihy Jóga moci, kterou v roce 2019 vydalo vydavatelství Sol Noctis. Překlad zveřejněn se souhlasem autora.

***

V průběhu prvních staletí křesťanské éry a ve značnější míře pak kolem 5. století n. l. došlo v oblasti, z níž vyrostla indo-árijská civilizace, k nezvyklé revoluci: k objevu, rozvinutí, etablování a difuzi nového duchovního a náboženského trendu, jenž byl ve srovnání s převažujícími sklony předcházejících období příznačný několika novými prvky. Tento trend pronikl všude a značně ovlivnil to, co zjednodušeně nazýváme hinduismem: ovlivnil školy jógy, post-upanišadské spekulace i kulty Višnua a Šivy. V buddhismu dal tento trend za vznik novému proudu, tzv. vadžrajáně („diamantové cestě“ či „cestě blesku“). Nakonec se propojil s různými podobami lidových kultů a magických praktik, ale i se striktně esoterickými a iniciačními učeními.

Tento nový proud je znám jako tantrismus. V konečném důsledku vedl k syntéze všech stěžejních myšlenek hinduistického duchovna, nacházeje pro ně nový, jedinečný způsob vyjádření, čímž obhájil svou vlastní verzi metafyziky dějin. Pojmům tantra (mnohdy prostě znamenající „pojednání“ či „výklad“, neboť je odvozen z kořene tan, tj. „rozšířit“, ale i „pokračovat“ a „rozvíjet“) a ágama (slovo označující dodatečné spisy zabývající se předem daným tématem) se rozumělo ve smyslu něčeho, „co bylo odevzdáno“, „co bylo sesláno“. Měly vyjádřit ideu, že tantrismus je prodloužením a rozvinutím tradičních nauk, jež nacházíme ve védách a později také v bráhmanách, upanišadách a puránách. Proto si tantry činí nárok na úctu hodnou „páté védy“, tj. dalšího zjevení přesahujícího obsah čtyř tradičních véd. Připojily k nim odkaz na doktrínu čtyř věků (singl. juga) světa.[1] Tvrdí, že učení, obřady a praktiky účinné v prvním věku (tzv. krtajuze či satjajuze, obdobě Hésiodova „zlatého věku“) už nejsou vhodné pro lidi žijící v pozdějších věcích, zvláště ne v posledním, „temném věku“ (v kalijuze, „železném věku“ či „věku vlka“ podle Eddy). Lidstvo v těchto pozdějších érách nenalezne poznání, světonázor, obřady či adekvátní praktiky pro pozdvižení člověka, překonání jeho údělu a překročení smrti (mritjun džavaté) ve védách či jiných striktně tradičních textech, nýbrž v tantrách či v ágamách. Proto tvrdí, že v naší současné době jsou účinné pouze tantrické praktiky stojící na šakti (šaktisádhana): ostatní se považují za tak bezmocné, jako je had, jenž byl oloupen o svůj jed.[2]

Ačkoli tantrismus má daleko od toho, aby zavrhl prastarou moudrost, je pro něj příznačné odmítnutí (1) prázdného a stereotypického ritualismu, (2) samoúčelných spekulací a rozjímání a konečně (3) jakéhokoli asketismu jednostranné, umrtvující a kajícné povahy. Proti rozjímání staví cestu činu, praktického sebeuskutečnění a přímé zkušenosti. Tantrismus je heslem znamenajícím praxi (sádhana, abhjasa).[3] Je v souladu s tím, co můžeme označit za „suchou cestu“, připomínající nejpůvodnější buddhistickou doktrínu probuzení, včetně svého odporu k degenerovanému bráhmanismu a své nechuti ke spekulacím a k prázdným obřadům.[4] Jeden z mnoha tantrických textů to předkládá jasně:

„Utvrzování se o své nadřazenosti rozpravou a argumentací je zženštilé; pokoření světa mocí je mužné. Zdůvodňování, polemizování a dokazování může být dílem jiných škol [šaster]; ale dílem tantry je dosažení nadlidských a božských zkušeností za pomoci síly jejích slov moci [manter].“[5]

A rovněž:

„Zvláštní výhoda tantry spočívá v její sádhaně. Není to ani pouhé uctívání [upásana], ani modlitba. Není to ani bědování, ani kajícnost, ani pokání před božstvem. Je to sádhana, jež je sjednocením Puruši a Prakrti; sádhana spojující mužský princip s mateřským prvkem v těle, pokoušející se učinit to, co bylo podmíněno, nepodmíněným […] Tato sádhana se uskutečňuje probuzením sil v těle […] není to pouhá ‚filosofie‘, pouhý pokus přemítat nad skořápkami světa, ale něco, co se má učinit veskrze prakticky. Tantry říkají: ‚Začni s cvičeními pod dohledem dobrého gurua; jestliže se okamžitě nedostaví příznivé výsledky, tak to klidně můžeš vzdát.‘“[6]

Tantry tedy často uplatňují analogii převzatou z medicíny: účinnost nauky se podobně jako v případě léků posuzuje podle jejich skutečných účinků, v tomto případě podle siddhi anebo sil, kterých má adept nabýt.[7] Další text říká: „Jógické siddhi nezískáte nošením jógického úboru anebo rozmlouváním o józe, ale pouze neúnavným cvičením. V tom vězí tajemství úspěchu. O tom není žádných pochyb.“[8]

V poslední citaci odkazující na tělo se vyzdvihla další důležitá idea. Při analýze posledního, „temného věku“ či kalijugy nemůžeme přehlédnout dva stěžejní motivy. Prvním je ten, že lidstvo žijící v tomto věku je úplně spoutáno tělem a nemůže ho opustit, a proto jediná volná cesta nespočívá v úplném osvobození (jak to předkládal raný buddhismus či mnohé jiné variace jógy), nýbrž v rozeznání, probuzení a ovládnutí tajných energií ukrytých v těle. Druhý motiv bere v úvahu všeobecný rozklad typický pro tento věk. Býk dharmy během kalijugy stojí pouze na jedné noze (zbylé tři ztratil v průběhu předchozích tří věků). To znamená, že tradiční zákon (dharma) ochabuje a je pouhým stínem toho, čím kdysi byl. Zdá se, že téměř úplně podlehl. Bohyně Kálí, během minulých věků spící, se však v kalijuze úplně probouzí. O přední tantrické bohyni Kálí se ještě rozepíšu na následujících stranách; prozatím stačí, když řeknu, že během posledního věku nejsou elementární, infernální, a dokonce ani abyssální síly spoutané. Bezprostřední výzva adeptů spočívá v konfrontování a vstřebání těchto sil – v podstoupení nebezpečí „jízdy na tygru“, abychom použili čínský výraz nejlépe vystihující tuto situaci – či v „transformaci jedu na lék“, jak říká tantrická metafora. Proto obřadné a zvláštní praktiky tantrismu levé ruky (či stezky levé ruky, vámáčáry) patří k těm nejzajímavějším podobám trendu zkoumaného v této studii, a to i navzdory některým jeho problematickým aspektům (orgie, sex a tak dále).

Proto je řečeno – a toto tvrzení má velkou váhu – že vzhledem k povaze kalijugy je dnes možné v různé míře odhalit nauky, jež byly v minulosti utajovány, ačkoli se důrazně varuje před nebezpečím, které tyto nauky mohou představovat pro nezasvěcené.[9] Proto se přistoupilo k tomu, co jsme až doteď popisovali: odhalení esoterického a iniciačního učení prostřednictvím tantrismu.

Musíme zdůraznit i třetí skutečnost. V tantrismu dochází k významné proměně ideálů hinduismu jejich přechodem od dřívějšího ideálu „osvobození“ k ideálu „svobody“. Je pravdou, že i v minulosti byl znám ideál jménem džívanmukta. Tento pojem označuje „toho, kdo je osvobozen“, tj. toho, kdo dosáhl nepodmíněnosti, sahadža, již za života ve svém těle. Tantrismus však uvádí specifikaci: s existenčními podmínkami lidstva žijícího v posledním věku spojuje překonání antiteze mezi užíváním si světa a askezí či jógou, tj. duchovní disciplínou mající za cíl vysvobození. „V jiných školách – jak tvrdí tantry – jedno vylučuje druhé, avšak na této stezce se protiklady střetávají.“[10] Jinými slovy, vytváří obor umožňující dosažení osvobození a duchovní nezranitelnosti za současného užívání světa či čehokoli, co svět nabízí. Svět již není nahlížen jako mája – tj. jako čiré zdání, iluze či zrcadlení – jako v případě védántské filosofie. Svět již není mája, nýbrž moc. Tato paradoxní koexistence svobody, transcendentního rozměru jedincova jáství a užívání světa, volného experimentování s požitky světa, je v plném souladu s tantrickým vzorem a jeho hlavním cílem: sjednocením netečného Šivy a vášnivé Šakti v jedincově bytí, a tedy i na všech úrovních reality.

To nás přivádí k dalšímu fundamentálnímu prvku tantrismu, jmenovitě k šaktismu. Nejdůležitější roli v komplexním hnutí tantrismu sehrálo objevení a vyzdvižení postavy a symbolu bohyně či božské ženy, Šakti, a jejích nejrůznějších epifanií (především v podobách Kálí a Durgy). Je zobrazována buď ve své vlastní podobě jako nejvyšší princip univerza, nebo v podobě různých šakt, tj. ženských božstev (těšících se větší autonomii, než se jim dostávalo v předchozí éře) doprovázejících mužské hinduistické bohy, či dokonce i v podobě nejrůznějších buddhů a bódhisattvů pozdějšího buddhismu. Je to znamení příchodu tisícerých podob božských párů, v nichž se ženská, šaktická polovina těší významnější roli, povyšujíc se až na dominantní prvek některých proudů.

Striktně řečeno je tento proud (šaktismus) archaického exogenního původu a jeho kořeny sahají až do autochtonní duchovnosti zřetelně odpovídající protohistorickému, pelasgickému a předhelénskému středomořskému světu; popravdě můžeme hinduistické „černé bohyně“ (třeba Kálí či Durgu) a bohyně uctívané v paleo-středomořských oblastech (Démétér Melainu, Kybelé, Dianu Efezskou, Dianu Taurisskou, včetně jejich křesťanských protějšků, jako třeba „černých madon“ či svaté Melainy) odvodit ze stejného prototypu. V tomto populačním substrátu, analogickém indickému drávidskému obyvatelstvu a částečně i vrstvám a cyklům starších civilizací – jež odhalily různá archeologická naleziště v Mohendžodáru a Harappě (pocházející z roku 3000 př. n. l.) – hraje kult Velké či Univerzální matky (magna mater) ústřední roli, která nabyla nevídané důležitosti v árijsko-védské tradici a její jinak esenciálně virilní a patriarchální spiritualitě. Tento kult, jenž přežil árijskou (indo-evropskou) kolonizaci díky svému stažení se do podzemí, opětovně vyvstal v tantrismu a v pestré paletě šaktických hinduistických a tibetských božstev. Výsledkem bylo jednak oživení toho, co v lidových vrstvách zůstávalo latentní, a jednak nástin tantrického světonázoru.

Božský pár zosobňuje, metafyzicky řečeno, dva esenciální aspekty každého božského principu: bůh představuje rozměr neměnnosti, bohyně představuje energii, aktivní moc fenoménů a v jistém smyslu i rozměr imanence („život“ stojící proti „bytí“). Moment, kdy se šaktismus objevil v prastarém indo-árijském světě, lze považovat za dějinného ukazatele změny perspektiv: vypovídá o tom, že ve světě již byl zájem o „imanentní“ a aktivní principy, a to na úkor učení spojujících se s čirou transcendencí.

Jméno bohyně Šakti navíc pochází z kořene šak („být schopen“, „mít sílu konat“), znamenajícího „moc“. Chceme-li spekulovat, dodáme, že světonázor ztotožňující Šakti s nejvyšším principem je rovněž i světonázorem nahlížejícím na svět jako na moc. Tím, že tantrismus kašmírské školy asocioval tento náhled s tradičními spekulacemi a na tomto základě reformuloval teorii kosmických principů (tattev) typickou pro sánkhju a jiné daršany, se stal víc než jiné školy zodpovědný za rozvinutí velice hodnotné metafyzické syntézy, jež vytváří všeobecné pozadí celého systému tantrické jógy a příbuzných disciplín, o kterých si více řekneme později. Šakti tu téměř úplně ztratila své původní mateřské a gynekokratické prvky a místo nich si osvojila prvky metafyzického primordiálního principu, úzce se tak propojujíc s naukami upanišad a mahájánského buddhismu, jež z tohoto principu odvozují zvláštní důraz na aktivitu a energičnost.

Rovněž je pochopitelné, že šaktismus a tantrismus přispěly v hinduistických a tibetských oblastech k rozvoji magických praktik, jež však obvykle byly nižšího druhu, hraničícího s kejklířstvím. To, k čemu tu často v konečném důsledku docházelo, bylo oživení praktik a obřadů vlastních již zmiňovanému předindoevropskému substrátu. Jak však uvidíme, tytéž praktiky, jež nezřídka byly orgiastické a sexuální povahy, dokázaly po svém dosazení do tantrického kontextu povznést adepta na vyšší rovinu bytí.

Co se týče ostatních nejrozličnějších bohyň, mnohých obdob jediné Šakti, dělíme je na dva druhy: zaprvé na světlé a dobromyslné (například Párvatí, Uma, Lakšmí, Gaurí) a zadruhé na strašné a temné (Kálí, Durga Bhajravi, Čámunda). Toto dělení není úplně přesné, jelikož bohyně mohou nabýt kterýkoli ze svých dvou aspektů v závislosti na přístupu uctívače. Každopádně bohyně světlého a převážně mateřského typu, jež si uchovaly svou předárijskou povahu, se staly stěžejními v lidových náboženských hnutích paralelních s tantrismem, jež s tantrismem sdílely nechuť k stereotypnímu ritualismu či čirým spekulacím. Lidé se obrátili k oddanosti a kultu (bhakti a pudža), aby dosáhli emočních zážitků (rasa) s mystickou hloubkou. Přirozeným důsledkem tohoto vývoje byla skutečnost, že bohyně ve svém světlém aspektu se staly oblíbeným předmětem uctívání mas, těšícím se podobnému postavení, jako má „Matka Boží“ v křesťanství. Musíme poznamenat, že toto směrování není novým fenoménem, ale má své kořeny ve vaišnavismu (kultu Višnua). Novotou mající hodnotu téměř dějinného ukazatele bylo to, v jaké míře se toto směrování rozvíjelo a pronikalo mimo nižší třídy indické společnosti, na které se až doteď omezovalo, a rozkvetlo do takzvané stezky oddanosti, bhaktimárgy, jež měla v Rámanudžovi (tradičně 1017–1137) svého vrchního představitele. Na jiném místě jsem se věnoval jeho analogiím s křesťanským teismem.[11]

Pravými tantrickými bohyněmi jsou však dvě šakti stezky levé ruky, jmenovitě Kálí a Durga. Pod jejich záštitou se tantrismus integruje do šivaismu, kultu Šivy, zatímco prostřednictvím světlých bohyň se setkává s vaišnavismem a stezkou pravé ruky. Tvrdí se, že ani Šiva není védského původu: ve védách se setkáváme s Rudrou, jehož můžeme považovat za Šivův ekvivalent, zjemňující vnímání Šivy v rámci hinduistického panteonu. Rudra, „Pán hromu“, je zosobněním božstva v jeho ničivém aspektu, aspektu „destruktivní transcendence“, a proto je v rámci praktičtější terminologie nazván „bohem smrti“ či „vrahem“. Šivaismus vyzdvihuje Šivu, ztělesnění všech vlastností nejvyššího božstva, stejně jako stvořitele zobrazeného v úžasné a vysoce symbolické podobě známé jako Natarádža, jehož tanec symbolizuje rytmus tvoření i ničení světů. V tantrickém kontextu si Šiva zachovává typické prvky čiré transcendence a obvykle je asociován s některou hrůzostrašnou šakti, jako třeba s Kálí či s Durgou, jež symbolizují jeho vlastní nespoutané a nezkrotné projevy. Když hinduismus kanonizoval nauku o trimurti (tj. třech aspektech jednoho nejvyššího principu zosobněného v třech bozích, Brahmovi, Višnuovi a Šivovi), tak se smysl stezek pravé ruky a levé ruky stal zjevným. První částí trimurti je Brahma, stvořitel; druhou je Višnu, bůh uchovávající stvoření a kosmický řád; a třetí je Šiva, ničitel (ničení je následkem působení jeho transcendence na to, co je pomíjivé a podmíněné). Stezka pravé ruky je pod záštitou prvních dvou bohů či aspektů božstva, zatímco stezka levé ruky je pod záštitou třetího boha, Šivy. V podstatě je plodem střetu šivaismu a tantrismu.

Abychom to shrnuli, za typický předmět tantrických spekulací můžeme považovat metafyziku a teologii šakti jakožto principu moci či „aktivního brahman“. Dalším typickým znakem je uplatňování sádhany, praktiky vedoucí k seberealizaci. Připočteme-li k tomuto všemu i metafyziku šakti, nemůžeme přehlédnout vyzdvihování magického a posilujícího rozměru tohoto učení, chlubícího se rozsáhlým tradičním a rituálním dědictvím, jež mnohdy vedlo k formulaci esoterických a iniciačních nauk. Třeba doktrína manter, jež se vyvinula z metafyziky slova, byla rovněž začleněna do tantrismu. Na mantru se již nenahlíží jako na liturgickou formuli, modlitbu či mystický zvuk, ale jako na „slovo moci“, těšící v tantrismu takové důležitosti, že tento proud se označoval (a to obzvlášť v případě některých pochybných verzí vycházejících z tibetského buddhismu) jako mantrajána, tj. stezka manter. Praxe vedla k přísnému rozlišování mezi tantrismem a jógou. Specificky tantrickou esenci nacházíme v hathajóze („násilné“ józe, neboť to je doslovný překlad, nikoli „fyzická jóga“ či ještě hůř „jóga zdraví“), která je známá i jako „jóga hadí moci“ či kundaliníjóga, stojící na probuzení a uplatnění – z hlediska jedincova osvobození – primordiální šakti, jež je imanentně přítomná v lidském těle. V této odnoži jógy nacházíme vědu „okultní tělesnosti“, tj. hyperfyzické anatomie a fyziologie lidského organismu v kontextu vztahů mezi člověkem a světem, mikrokosmem a makrokosmem. Dýchání a sex se považují za jediné dvě metody osvobození účinné i v kalijuze. Sádhana stojí na obou. V józe, která z drtivé většiny vychází z Pataňdžaliho klasické jógy, se klade důraz na především na dýchání, pránájámu. Ženy, sex a sexuální magie hrají velkou roli v té oblasti tantrismu, ve které, jak již bylo řečeno, došlo k vypůjčení, transformování, integrování a vyzdvižení prastarých praktik temného předárijského populačního substrátu na iniciační úroveň. Obzvlášť v siddhántáčáře a kauláčáře, které jsou dvěma autoritativními texty – Kulárnavatantrou (11, 7, 8) a Mahánirvánatantrou (IV, 43–45; XIV, 179–180) – považovány za nejvyšší a nejesoteričtější školy stezky levé ruky, se důraz přesunul z ideálu osvobození na ideál svobody bohočlověka, tj. toho, kdo překonal svou lidskou podmíněnost a kdo je nepostihnutelný jakýmkoli zákonem. Nejdůležitější otázkou těchto proudů je způsob dosažení nejvyššího stavu, jenž je nahlížen jako jednota Šivy a Šakti, a jejichž pohlavní styk symbolizuje opětovné sjednocení bytí (Šivy) a moci (Šakti). Tantrický buddhismus vidí v dosažení této jednoty tzv. mahásúkhakáju, „tělo“ či stav ještě vyšší, než je samotná dharmakája, což je kosmický kořen, z něhož čerpá každý probuzený, čili buddha.[12]

***

Tantrismus se nedávno stal na Západě velice známým a došlo k všeobecnému uznání důležitosti jeho postavení v rámci hinduismu. Nehledě na několik akademických monografií, hlavní zásluhu na obeznámení západního světa s hinduistickým tantrismem prostřednictvím svých mnohých rozsáhlých překladů i vlastních textů nese Sir John Woodroffe (používající pseudonym Arthur Avalon v pracích napsaných společně s dalšími odborníky na hinduismus).[13] W. Y. Evans-Wentz a Lama Kazi Dawa Samdup jsou zodpovědní za překlad různých textů tantrického a tibetského buddhismu, takzvané vadžrajány, které dosud existovaly pouze v podobě kodexů a rukopisů.[14] Je třeba rovněž zmínit práci autorů, jako jsou L. de La Vallée Poussin, H. von Glasenapp, G. Tucci či H. Hoffmann, a především vzácný materiál týkající se tantrismu ve vynikající práci Mircea Eliadeho Le Yoga: Immortalité et Liberté (Paris 1954).[15] Až donedávna nebyl tantrismus mimo specializovaných orientalistických kruhů znám a byl vykreslován jako cosi zlověstného (někteří o něm dokonce řekli, že je „tím nejhorším druhem černé magie“). Bylo to výsledkem skutečnosti, že ve známost nevstoupily autentické prvky tantrismu, ale deviace a odchylky tohoto proudu, které pochopitelně narážely na puritánskou a „spiritualistickou“ mentalitu své doby, přičemž vyvolávaly skandály a pohoršení.

V tomto díle, v němž jsem se pokoušel citovat původní prameny tak často, jak to jen bylo možné (obzvlášť texty vydané Woodroffem), se zabývám především doktrinálními a praktickými aspekty tantrismu. Všiml jsem si, že tantrismus se zdá být syntézou, či spíš náhradou předešlých nauk. Proto se budu věnovat i těmto mnohým starším naukám začleněným do tantrismu, aby tato kniha poskytla čtenáři úplný přehled hinduistické tradice, ovšem především z tantrické perspektivy.

Rozhodl jsem se nepřidávat nic, co by bylo osobní či nepodstatné; avšak jelikož mým úkolem není jen předložit, nýbrž i interpretovat esoterické poznání, jež v tantrismu hraje podstatnou roli, dovolil jsem si zdůvodnit některá tantrická tvrzení, odvolávaje se na svou schopnost číst mezi řádky, na své osobní zkušenosti a na analogie, jež nacházím v paralelních naukách jiných esoterických tradic. Co se týče metodologie, držel jsem se stejného principu jako v případě svých předchozích knih: mít odstup od dvourozměrných specializovaných výkladů, typických pro univerzitní a akademický orientalismus, stejně jako od excesů našich současných „spiritualistů“ a „okultistů“.

Poznámky

  1. ^ Tímto tématem jsem se do hloubky zabýval ve své knize Rivolta contro il mondo moderno (Vzpoura proti modernímu světu). Tato nauka, kterou nacházíme v nejrůznějších hinduistických textech a které se na Západě zastával např. Hésiodos, popisuje čtyři věky jakožto hlavní fáze degenerativního procesu projevujícího se v dějinách.
  2. ^ Mahánirvánatantra, I, 7, 14, 15, 20 a násl.; Tárápradípa, I; Tantratattva, přel. A. Avalon, London 1914, vol. I, s. 82 a násl., atd. [Všechny odkazy na tantrické spisy v poznámkách pod čarou se vztahují na edice redigované A. Avalonem. – Pozn. překl.] Mahánirvána doslova říká, že nauka prvního věku (satjajuga) byla naukou šruti (zjevení), či véd; druhého věku (tretájuga) naukou smrti (to, co je pamatováno); třetího věku (dváparajuga) naukou purán; posledního věku (kalijuga) naukou tanter a ágam.
  3. ^ Rozhodující postavení praxe se vyzdvihuje např. v textu s názvem Šiva Samhíta; II (celá kapitola), a IV, 9 a násl.
  4. ^ Viz J. Evola, La dottrina del risveglio; angl. The Doctrine of Awakening.
  5. ^ Tantratattva, vol. I, s. 125–127.
  6. ^ P. Bandjopádhjája, in Sáhitja, Calcutta, červenec-srpen 1913, citováno podle A. Avalon, Shakti and Shâkta, London & Madras 1928, s. 18.
  7. ^ K. Dawa Samdup, komentář k Šríčakrasambháratantře, ed. A. Avalon, London & Calcutta 1919, s. 23.
  8. ^ Hathajógapradípika, I, 66.
  9. ^ Srv. Mahánirvánatantra, IV, 80; VIII, 203. Zajímavou paralelu nacházíme v pozdějších orficko-pýthagorejských textech. Kromě čtyř Hésiodových věků odpovídajících čtyřem jugám hinduismu existuje i další věk, jehož vládcem je Dionýsos. Dionýsos je vzhledem ke svým vlastnostem odpovídajícím mnohým motivům tantrismu levé ruky považován za boha podobného Šivovi.
  10. ^ Kulárnavatantra, I, 23. Mahanirvánatantra, I, 51 uvádí: „Kde je přebytek užívání světa, tam nemůžeme mluvit o józe, a kde je jóga, tam nemůže být užívání světa – avšak kaulové dokážou dělat obě.“ Srv. III, 39; II, 20.
  11. ^ Paralelním fenoménem v oblasti buddhistického dalekého východu je amidismus. V patnácté kapitole své knihy L’arco e la clava (Milano 1967; angl. The Bow and the Club, Arktos, London 2018) jsem analyzoval podstatu takovýchto proudů a spolu s nimi i absurdní tvrzení, že jsou vyšší podobou duchovna, „dalším krokem v evoluci náboženského myšlení“. Tyto proudy jsou ve skutečnosti samy poznamenané nepříznivým duchovním rozpoložením, jež je vlastní „temnému věku“. To samé platí především pro křesťanství, typické náboženství kalijugy.
  12. ^ L. de La Vallée Poussin tvrdí, že Absolutno v rámci tantrického buddhismu (tzv. vadžrajány) přestává být extatickou zkušeností a stává se čímsi, co osvícení mohou mít zcela pod svou kontrolou (Bouddhisme: Études et matériaux, Paris 1898, s. 148). Arthur Avalon ve svém úvodu k Šríčakrasambháratantře, s. IX, k významu vadžrajány („diamantového blesku“) podotkl: „Právě tak jako diamant je tvrdý a nezničitelný a jako blesk je mocný a nezastavitelný, tak pojem vadžra popisuje to, co je neochvějné, věčné, nezničitelné a mocné.“ V průběhu magických obřadů a ceremonií se jako symbol vadžry využívá jisté zvláštní žezlo či hromoklín a dokonce se označuje stejným jménem.
  13. ^ Arthur Avalon redigoval překlady několika tantrických textů, společně se jedná o úctyhodných jedenáct svazků, mezi nimiž nalezneme i Mahánirvánatantru. Je autorem knih Shakti and Shâkta, London & Madras 1928; The Serpent Power, London 1925; The Garland of Letters, Madras 1922; Hymns to the Goddess, London 1913; The World as Power, London 1930; a mnohých dalších menších prací. Ohledně kašmírského tantrismu viz práce a překlady L. Silburna.
  14. ^ V případě W. Y. Evans-Wentze se jedná především o dvě knihy, Tibetan Yoga and Secret Doctrines, London, 1935; a The Tibetan Book of the Dead, London 1927.
  15. ^ Česky vyšlo jako Jóga, nesmrtelnost a svoboda, Argo, Praha 1999.