Vojenská služba jako světonázor

Tento text vyšel původně pod názvem Sulla „Milizia“ quale visione del mondo jako článek Julia Evoly v rubrice Diorama mensile v periodiku Il Regime Fascista ve vydání z 30. května 1937. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011). Poznámky pod čarou a v hranatých závorkách doplnil český překladatel.

***

Nová fašistická generace již bezpochyby oplývá bojovnou vojenskou orientací. Dosud však stále neporozuměla, že je nezbytně nutné, aby začlenila dílčí prvky prosté disciplíny a psychofysického výcviku také do vyššího řádu – do povšechného názoru na život.

Etický aspekt

Člověku se to stává zřejmým ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice. Tyto tradice často a jistě ne náhodou používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního hrdinského uplatnění. Skupina noviců se v orfismu označovala jako stratos či „vojsko“; slovo miles [lat. voják] představovalo stupeň v hierarchii mithraismu; symboly utrpení se opakovaně objevují u posvátných představitelů klasického Říma a částečně se také přenesly do křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi. Jmenovitě tu půjde o související doktrínou „svaté války“, o níž jsme již dříve pojednali jak v našich knihách,^[1] tak i na stránkách těchto novin. Omezíme se na pole etiky a pojednáme o zvláštním základním přístupu, který má za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot, a vyzvedneme tento přístup na úroveň mužnosti, čímž jej zcela očistíme od buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

Základ tohoto přístupu je shrnut v dobře známé Pavlově frázi vita est militia super terram. Jde o to chápat bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálenou frontu. Účel této mise jednotlivec ne vždy přímo chápe (ve stejném smyslu, jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí). Během toho je však zkoušena vnitřní ušlechtilost člověka tím, jak vzdoruje, jak navzdory všemu splní to, co splnit musí, jak nepochybuje, neváhá, jak se u něj věrnost projeví silněji než život nebo smrt.

Prvním výsledkem tohoto přístupu je sebepotvrzení vůči světu – sebepotvrzení, a s ním i jistá svoboda. Kdo je skutečně vojákem, je jím z přirozenosti, tedy protože jím chce být. Proto v misích a úkolech mu přidělených tak řečeně nachází sám sebe. Rovněž ten, kdo považuje svou existenci za bytí vojáka v armádě, bude velice vzdálen vnímání světa jako slzavého údolí, z kterého je třeba utéct, či jako cirkusu iracionálních událostí, jichž se slepě účastní, či jako sféry, kde heslo carpe diem představuje nejvyšší moudro. Třebaže si stále uvědomuje tragické a negativní stránky mnohých věcí, jeho reakce na ně budou značně odlišné od reakcí ostatních lidí. Jeho pocit, že tento svět není jeho otčinou a že nepředstavuje jeho vlastní řádný stav – v podstatě pocit, že „pochází odjinud“ –, zůstane základním prvkem, který nedá vzniknout mystickému eskapismu a duchovní slabosti, ale který mu umožní jej minimalizovat, relativizovat a vztáhnout se k vyšším měřítkům a omezit všechno to, co může být podstatné a konečné pro ostatní, počínaje smrtí. Tak získá klidnou sílu a šíři rozhledu.

Sociální aspekt

Vojenské pojetí života následně vede k novému chápání sociální a politické solidarity. Překonává všechny humanitarismy a „socialismy“ – lidé nejsou naši „bratři“ a „bližní“ je v jistém smyslu leda nestoudný pojem. Společnost není ani dílem nutnosti, ani čímsi, co by mělo být ospravedlněno či vyjádřeno na základech všeobjímající medové lásky nebo povinným altruismem. Místo toho bude každé společenství od základu chápáno jako solidarita existující mezi značně odlišnými bytostmi, jednotlivě pevně odhodlanými bránit důstojnost své vlastní osobnosti, ale přesto spojenými společnými činy, které je stranou jakéhokoli sentimentalismu vzájemně pojí v mužném přátelství. Věrnost a upřímnost spolu s etikou cti, kterou takto stvoří, tak budou považovány za skutečné základy každé komunity. Podle starého indogermánského zákonodárství nebylo zabití tak vážným přečinem jako zrada nebo dokonce pouhé lhaní. Válečnická etika by rovněž vedla víceméně k takovémuto postoji a tíhla by k omezení principu solidarity skrze principy důstojnosti a spřízněnosti. Voják může považovat za své druhy pouze ty, kterých si uctivě váží a kteří jsou pevně odhodlaní hájit své pozice. Nikoliv ty, kdo se vzdávají, jsou slabí či neschopní. Mimoto má vůdce povinnost shromažďovat a tlačit valné síly vpřed, nikoliv jimi mrhat na zbytečné starosti nebo nářky nad těmi, kdo padli, ustoupili nebo se vlastní vinnou octli ve slepé uličce.

Smysl stoicismu

Zde předkládané názory jsou nicméně nejcennější z hlediska vnitřního zesílení. Zde vstupujeme na pole řádné římské etiky, s níž by měl být čtenář již seznámen prostřednictvím v „Diorámě“ pravidelně publikovaných výňatků od klasických autorů. Jak jsme uvedli dříve, mluvíme zde o vnitřní proměně, díky níž bude člověk vůči skutečnosti a životním zkušenostem reagovat zcela odlišně – spíše než aby byly jeho reakce negativní, jak je to obvyklé, stanou se pozitivními a konstruktivními. Stoicismus Římanů nám tu nabízí excelentní příklad, ovšem pod podmínkou, že ho známe takový, jaký byl, tedy jako skutečné a neporazitelné stvrzení života, dalece vzdálené převládajícím názorům snažícím se nás přesvědčit, že stoicismus není nic než zkostnatělé a ztuhlé bytí odcizující se životu. Může o tom někdo skutečně pochybovat, když Seneca prohlašuje, že pravý muž je nadřazen bohům, jelikož bohové jsou od neštěstí ušetřeni svou podstatou, zatímco muž se s ním může setkat, pokoušet jej a prokázat, že jej dovede překonat? Nebo když nazývá jako nešťastníky ty, kdo tak nikdy neučinili, protože nikdy nepoznali a nepoměřili svou vlastní sílu? U těchto autorů můžeme nalézt mnohé prvky válečnické etiky, které zcela převracejí běžný způsob myšlení. Charakteristickou stránkou takovéhoto hlediska je následující: člověk vyslaný na nebezpečné místo proklíná svůj osud pouze tehdy, jde-li o ubohou osobnost; má-li hrdinského ducha, je namísto toho hrdý, protože ví, že jej velitel vybral z důvodu, že je nejhodnotnější a nejlepší pro jakýkoliv riskantní úkol či pro zastávání odpovědné pozice. Nejsnadnější a nejbezpečnější pozice přenechává velitel naopak těm, které v podstatě nemá v úctě.

Stejné uvažování platí i pro nejtemnější, tragické a odrazující momenty života. Je v nich třeba odhalit skrytou prozřetelnost nebo výzvu vůči naší vznešenosti a velikosti.

„Jak chce být někdo hoden říkat si muž, dokonce Říman,“ píše Seneca, „když odmítá být zkoušen a nehledá nebezpečné úkoly? Pro silného muže je nečinnost mučením. Existuje pouze jediný pohled, který dokáže strhnout pozornost dokonce i bohů, a tím je pohled na silného muže bojujícího s nepřízní osudu, zvláště vyzval-li jej sám.“

Nadto se jedná o moudrost převzatou z dávných dob, která se nachází dokonce v obecných představách o dějinách světa. Jestliže Hésiodos před vyjevením Železného věku – temného a znesvěceného věku, který je v pořadí poslední – pronáší „Neměl jsem já přijít na svět, mezi lid pátého [Železného] věku, ale měl jsem umřít dříve, nebo narodit se potom!“,^[2] jde právě o nauku starých indogermánských tradic. Dle této nauky ti, kdo žijí v temném věku a vzdorují, budou moci získat plody, jež ti, kteří žili v příznivějších a méně těžkých dobách, mohli získat jen stěží.

Chápání života jako členství v armádě tak dává vzniknout vlastní etice a správnému vnitřnímu přístupu, kterým se probudí hluboko uložené síly. S tímto základem je vstup do skutečné armády – s její disciplínou a odhodlaností k absolutnímu činu na rovině materiálního boje – správnou cestou. Nejdříve je třeba cítit v sobě vojáckého ducha a sladit s ním své vnímání, abychom to následně provedli i v hmotném smyslu. Zároveň se tak vyhneme nebezpečí v podobě materialistického zatvrzení a přílišného zdůrazňování fyzického aspektu, které jinak hrozí při militarizaci uskutečněné pouze na vnější rovině – zatímco s přípravou se jakákoli vnější podoba snadno stává symbolem a nástrojem patřičného duchovního významu.

Důkladně promyšlený systém fašistické etiky se nemůže než ubírat tímto směrem. „Pohrdání pohodlným životem“ představuje výchozí bod. Další vztažné body musí být stále kladeny tak vysoko, jak je to jen možné, nade všechny city a nade vše, co je pouhý mýtus.

Jestliže dvěma posledními fázemi involučních procesů vedoucích k modernímu světu jsou zaprvé vzestup buržoazie, a zadruhé kolektivizace nejen ideje státu, ale rovněž i veškerých hodnot a pojetí samotné etiky, pak překonání toho všeho a opětovné prosázení „válečnického“ názoru na život ve výše uvedeném smyslu musí představovat nutný předpoklad jakékoliv obrody – když svět mas a materialistické a sentimentální střední třídy ustoupí světu válečníků, bude dosaženo toho hlavního, což umožní příchod ještě vyššího řádu, řádu skutečného tradičního duchovna.

Poznámky

1. ^ Kupř. do češtiny přeložený Evolův spisek Árijská nauka o boji a vítězství Árijská nauka o boji a vítězství.
2. ^ Výňatek z Hésiodovy básně Práce a dni.