Dvě tváře nacionalismu

Tento text vyšel původně pod názvem Due facce del nazionalismo jako článek Julia Evoly v měsíčníku La Vita Italiana ve vydání z března 1931. Přeloženo prostřednictvím několika anglických překladů dostupných na internetu, anglického překladu ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015) a s přihlédnutím k původnímu italskému textu.

***

Faktem je, že světovou válkou se nevyčerpal proces uskutečňování evropských ani mimoevropských nacionalismů, namísto toho došel tento proces do své kritické fáze. Máme tedy dostatečně dobrý důvod pro to, abychom se dnes zabývali jeho významem.

Jaký význam má nacionalismus v rámci filosofie kultury? Pokládáme tuto otázku, jelikož věříme, že na ní dovedeme odpovědět v následujícím duchu: nacionalistické směřování připouští dva možné směry, které jsou sice teoreticky odlišné a protichůdné, v praxi jsou však často vzájemně propletené. Jeden směr zahrnuje degeneraci a regres, zatímco druhý vede k vyšším hodnotám, a tak je předehrou obrody.

Tato myšlenka se zdá být nanejvýš důležitá již v pouhé formě tohoto tvrzení, pokusme se ji nyní ale dále rozvést.

Fenomén jako je nacionalismus nelze pochopit, aniž bychom jej zasadili do uceleného kontextu nazírání historie prostřednictvím posuzování hodnot.

Dle tohoto názoru se dnes zdá být definitivně jisté, že dochází k postupnému úpadku politické moci z vyšších úrovní na úrovně nižší, přičemž se tyto úrovně ve starých kulturách vyznačovaly kvalitativními odlišnostmi lidských možností. Tento proces úpadku se táhne od samotného prahu „historických“ dob až do dnešních dnů a jeho dopad je zřetelný především na politických dějinách Západu.^[1]

Je vcelku dobře známé, že již dávné tradice znaly analogii mezi politickým organismem a lidským tělem. V každé vyšší organisaci je hierarchické propojení čtyř rozdílných funkcí. Na nejnižší úrovni to jsou nerozlišené čistě vitální síly; jim jsou nadřazeny funkce směny a povšechného organického hospodaření; nad nimi zase stojí vůle, která pohybuje celým tělem a udává mu v prostoru směr. Na vrcholu se nachází síla intelektu a svobody, která je středobodem a světlem celého organismu.

Dřívější tradice plnily úlohu téměř oduševnělých organismů, které nevznikaly z pouhé nutnosti ani nebyly dílem nahodilostí své doby. Jejich prostřednictvím se naopak vyjadřovala vůle pro rozčlenění a hierarchii přísně vymezených tříd a kast. Analogicky k vitalitě, hospodářské organizaci, vůli a duchu existovaly čtyři různé třídy: služebníci (pracující), obchodníci, válečníci a nakonec nositelé souběžně královské a kněžské autority. Každá z těchto kast stojí hierarchicky nad předešlou: masy se nacházejí pod kontrolou a vládou těch, kdo se specializují na obchod a využívání přírodních a ekonomických zdrojů; obchodníci se nacházejí pod autoritou válečnické aristokracie, a ta se zase seskupuje kolem vůdčí postavy úplného a dominantního typu, postavy, která je živoucím svědectvím, že v člověku se nachází něco více než jen pouhý člověk.

Obdobný typ společenské organisace existoval ve starověkém Orientu (Indie) i na Dálném východě. Částečná podobnost byla i u starověkého Řecka a Říma, jak to lze vysledovat v politických naukách Platona a Aristotela, a později znovu v průběhu feudálního středověku a v katolické církvi.

Je nutno zdůraznit, že tento druh organizace představuje kvalitativní hierarchii a že pro ni byla charakteristická vyjasněnost vyšších forem zájmů a individuálních vlastností. Ve starověkém Orientu se dvě vyšší kasty nazývaly „znovuzrozené“, což značilo, že představují duchovní elitu a že jejich význam je spíše „sakrální“ než „politický“. Každá hierarchie zakládající se na ekonomice, práci, průmyslu a správě platila výlučně pro dvě nižší kasty, které jsou ekvivalentem tělesné a vitální stránky lidského organismu.

Hierarchie čtyř kast tudíž představuje postupné kroky narůstající individuality. To lze dokonce přímo pozorovat na příchylnostech k činnostem vyšším, než jsou běžné záležitosti každodenního života. Při srovnání s anonymitou mas, které zajímá pouze jejich „život“, představuje již druhá kasta – organizátoři práce a bohatství – jakýsi náznak jistého typu, jisté „osobnosti“. Jasněji ovšem vidíme podoby toho, co je „více než život“, v hrdinství válečníků a étosu aristokratů – třetí kasty. Jejich bytí jim dává vlastní zákon, který stojí výše než přírodní složky instinktů, kolektivity a utilitarismu. A konečně, setkají-li se prvky askety, krále a kněze v unikátní substanci, dostáváme se k prapůvodnímu pojetí vůdcovství. Takováto jednota představuje universální a téměř nadpřirozené naplnění osobnosti, je výrazem toho, co v běžném člověku nenachází dostatek sil k vlastnímu osvobození se od nahodilostí, což je nezbytné pro bytí samým sebou. V míře, v jaké takovéto dominantní postavy – úplné osobnosti – plnily úlohu osy celého společenského organismu, byl tento organismus jako tělo řízené duchem. Mezi světskou a duchovní autoritou nebylo rozdílu a hierarchie byla v absolutním slova smyslu legitimní.

Takovéto schéma je ideálem a hodnotovým základem, který je nezávislý na tom, do jaké míry a v jaké podobě jej ta která minulá společnost zvládla realizovat. Jakmile máme toto schéma pevně uchopené, stává se dějinný proces postupného „úpadku“ nepokrytě zřejmý. Éra „posvátných králů“ – kteří se vyznačovali zároveň královskou a sakrální povahou – se již nachází na samém prahu „mýtických“ dob. Vrchol se hroutí a moc přechází na nejbližší nižší stupeň – do rukou válečnické kasty, k monarchům světského typu, vojevůdcům či vládcům pozemské spravedlnosti.

Druhý pád – předvečer zániku velkých evropských monarchií, tedy úpadek aristokracií. Skrze revoluce (v Anglii a Francii) a konstituce se z nich stávají prázdné skořápky v područí „vůle národa“. Spolu s parlamentními, republikánskými a buržoasními demokraciemi vyjadřuje vzestup kapitalistických oligarchů nevyhnutelný přesun politické moci z rukou druhé kasty k modernímu ekvivalentu třetí kasty – ke kastě obchodníků.

Na konci máme krizi buržoasní společnosti. Proletářské revoluce a despotismus mas tvořících čistě kolektivistické, ekonomické a nadnárodní subjekty jsou předzvěstí konečného kolapsu, skrze nějž přechází moc do rukou poslední kasty – kasty těch, kdo nemají jména ani tváře, což má za následek okleštění „životního standardu“ na pouhé záležitosti hmoty a počtů.

Je to jako v případě člověka, který není schopen snášet sílu ducha a následně ani sílu vůle – která je tím, co hýbe tělem –, a tak člověk celkově kolabuje. Znovu vyvstává jako téměř bezduché zhypnotizované tělo, které řídí odlišná síla, vycházející z hlubin čistě tělesných popudů.

Je na čase přiznat si ilusorní charakter všech mýtů o „pokroku“ a otevřít oči vůči realitě. Je na čase rozpoznat krutý osud duchovní destrukce, kterým je Západ obtěžkán a jehož poslední plody dozrávají právě dnes.

Pro účely naší specifické otázky je třeba zdůraznit, že v samém středu involučního procesu, který jsme právě popsali, se nachází posun od individua směrem ke kolektivu. To je úzce spjato s omezením zájmů dávajících nejvyšší kastě její legitimní hierarchickou autoritu a s přechodem k zájmům nižších kast.

Člověk je ve skutečnosti svobodný pouze tehdy, koná-li ničím nepodmíněnou činnost. Čisté konání skutků (hrdinství) a čisté poznávání (kontemplace a askeze) dvou vyšších kast podpořené aristokratickými režimy umožňovaly člověku účastenství na „nadpřirozeném“ řádu, což představuje jediný způsob, jak lze být svobodný a nabýt úplného a univerzálního smyslu osobnosti. Když dojde k naprostému zničení zájmu o tento řád a vše se zaměří na praktické a utilitaristické cíle, na ekonomické úspěchy a ostatní zájmy dvou nižších kast, dochází k desintegraci člověka – člověk se vychyluje ze svého centra a otevírá se vůči mocným silám, které jej vysávají a navracejí do stavu iracionálních a předosobnostních energií kolektivního života, energií, nad které se každá skutečně vyšší kultura snažila pozvednout.

Ve společenských formách poslední doby touto cestou získává kolektiv stále více na významu a schyluje se k tomu, že bude vzkříšen totemismus primitivních společenství. Národ, rasa, společnost, lidstvo – tohle vše je dnes povyšováno do stavu mystických bytostí, které si žádají bezvýhradné uctívání a věrnost lidí, kteří jsou jejich součástmi, zatímco se ve jménu „svobody“ rozpoutává nenávist vůči vyšším a dominantním jedincům, u nichž jediných nacházejí principy podřízenosti a poslušnosti své posvěcení a ospravedlnění. Tato skupinová tyranie se ovšem neomezuje v životě jedince pouze na oblast společenského života a politiky – uzurpuje si též morální a duchovní právo a hlásá, že morálka těch, kdo jednají v tomto směru, má hodnotu a význam pouze coby prostředek služby kolektivu. Tvrdí se tak, že kultura a duch již dále nepředstavují odpoutané podoby činnosti či cesty směřující k pozvednutí jedince, ale že se staly aparáty podřízenými světskému a kolektivnímu celku. Od člověka se žádá, aby nejprve pociťoval, že je členem sociální skupiny, nějaké frakce nebo národa, než aby cítil, že je osobnost, Já – tak zní jedno ze specifických přikázání posledních podvratných ideologií a přesně takto se znovu vynořuje vztah, který primitiv pociťuje vůči totemu svého kmene nebo klanu.

Důkaz tohoto úpadku směrem k primitivním formám společenského života – s mnoha moderními variantami – spatřujeme v probuzeném ruské rase a v jejím přesvědčení, že v sovětismu spočívá její prorocké všeobjímající poslání. Ten, kdo vidí v novém Rusku konečnou vzpouru rasy barbarských Asijců zavrhujících dvousetleté snažení carů o vybudování civilizace evropského typu, má naprostou pravdu. Bolševismus je institucionalizovanou moderní podobou starého ducha slovanské rasy – rasy bez tradice, rasy, která nás ve svém společenském mysticismu, ve směsi smyslnosti a duchovnosti, v převaze patosu nad étosem a instinktů nad racionalitou, přivádí zpět k formám předosobnostní absence diferenciace a ke komunistické promiskuitě, což je vlastní primitivům.

Velký zlom ve válce navrátil tento živel do svého nespoutaného stavu a udělal z něj smrtelný ferment hrozící ještě stále zdravým částem Evropy. Když sovětská „civilizace“ vyhlašuje počátek „doby proletářů“, jde jí o zničení „leprózy“ osobnosti a svobody, „jedů buržoasní společnosti“, pramenů všeho zla; usiluje též o odstranění soukromého vlastnictví, nezávislého myšlení a každého „motivu jednání, který je nadpřirozený či v nějakém smyslu cizí zájmům [dělnické] třídy“ (Lenin); jejím cílem je nástup „všehoschopného masového člověka“, který jediný musí přetrvat a utvářet podobu života a myšlení všech. Moderní stránka bolševismu spočívá pouze v jeho metodě – v univerzálním společenském režimu založeném pouze na ekonomice představují mechanizace a racionalizace prostředky, které byly zvoleny k uskutečnění „masového člověka“, člověka, jenž již dříve mysticky žil ve slovanské duši. A sovětská civilisace se tak ve svém cíli potkává – zcela vědomě – s další rasou, která také falešně vyhlašuje své všeobjímající regenerativní poslání a domnívá se, že představuje poslední slovo civilizovanosti – jde o případ Ameriky.

Spíše než že by se v Americe tento proces projevil v nasazení lidí, kteří by ustrnuli v předcivilizačním stádiu, sleduje v tomto případě zatvrzelý determinismus, dle kterého člověk – tím, jak uzavírá svou mysl vůči všem podobám duchovna a odevzdává se světským záležitostem – přestává patřit sám sobě a stává se jen podřízenou částí iracionální kolektivní autority, nad kterou již dále nemá moc. Amerika se tím jak posvětila světské a zesvětštila posvátné (což započala protestantská hereze) dopracovala právě do tohoto stavu. Tím že s naprostou důkladností uskutečnila ideál materiálního ovládnutí světa (s čímž prvně přišla Evropa) dopadla tak – aniž by si to vlastně uvědomila –, že materializovala veškerý smysl pro sílu, rozum, aktivitu a osobitost, čímž dala barbarismu ještě příšernější podobu. Asketa je tu za povaleče, za přežitého příživníka, který je „společensky neužitečný“. Válečníka považují za nebezpečného fanatika, jehož má eliminovat vhodná humanitářsko-pacifistická prevence a kterého má vystřídat zřejmě boxer. Za perfektní typ, duchovní vzor, je namísto nich stavěn „pracující člověk“, „producent“, a každá forma aktivity, dokonce i duchovní, je posuzována pouze z hlediska „práce“, „produktivní práce“, „služby společnosti“ – a tak nemůže být nic charakterističtějšího, než že se na vrcholu takovéto společnosti nachází typ reprezentující poslední ze čtyř starověkých kast, typ pracujícího slouhy. Ještě jednou to zopakujme, tím, jak se člověk zřekl své duchovní osobnosti, přestal mít jakoukoli jinou hodnotu, než jakou mu přisuzuje kolektivní organizace, organizace, která je zcela uchvácena horečkou produkce, „zisku“, angažovanosti – toto jsou poměry, které si nad to vše uzurpují veškerou morální a náboženskou hodnotu a tíhnou k tomu, že samotné duše standardizují dle jediného nivelizujícího a kolektivního způsobu myšlení, a dokonce i potlačují schopnost všímat si míry úpadku, ke kterému to vše vede.

Jsou to formy, jejichž prostřednictvím se uzavírá cyklus a završuje úpadek. Rusko a Amerika představují dva ukazatele a jsou dvěma tvářemi téhož. Od lidského organismu, o který šlo, když byl veden světlem a autoritou vyšších kast, tělo upadá k typu bezhlavého podlidského organismu. Přichází zvíře bez tváře.

Nyní máme vše potřebné k tomu, abychom se seriózně vypořádali s otázkou: jaký má v moderním světě nacionalismus význam?

Jeden typ nacionalismu můžeme již snadno rozpoznat na základě toho, co zde bylo řečeno – jde o stupeň přímo předcházející nadnárodním formám ekonomicko-proletářského kolektivismu. Co je na tomto nacionalismu skutečně podstatné, není to, že dochází k vyzvedání jednoho konkrétního národního uvědomění nad jiné, nýbrž skutečnost, že se „národ“ zosobňuje, že se z něj stává bytost existující sama o sobě. Příznačná je i neschopnost překročit zákon krve a půdy, který se týká pouze přírodní a podintelektní stránky člověka. Jde o neschopnost jednotlivce pozvednout své postavení jinak než v mezích dané kolektivity a tradice. Pouhá skutečnost, že je něco „národní“, zde všemu propůjčuje mystickou aureolu zaručující nedotknutelnost a úctu. Tato podintelektní etnická složka nejenže nepřiznává žádnou autoritu vyšším principům, ale dokonce tyto principy degraduje do svých služeb – národ si žádá svou daň. Jen následně a v podřízeném duchu zbývá prostor pro realitu, pravdu a ducha. Mimo to jdou jisté formy nacionalismu ještě o krok dál – každé nezúčastněné a věcné měřítko považují za pouhou abstrakci a tvrdí, že ani realitu, pravdu nebo kulturu nelze odloučit od národní tradice a politických zájmů. Proto se také mluví o naší vědecké, filosofické a dokonce náboženské tradici^[2] a vůči všemu, co není „naše“ a co nemá „povznášet národ“, se projevuje předpojaté podceňování anebo přinejmenším nedůvěřivá lhostejnost.

A tak spolu s tím, jak zde není žádné místo pro toleranci vůči projevům vyšších činností majících potenciál vytvořit vyšší než etnicky podmíněnou realitu, dochází k tomu, že v prostředí takovéhoto nacionalismu neexistuje žádná úcta vůči vyšší osobnosti, vyjma případů, kdy jde o „představitele“ národa. Nacionalismus zrozený krátce před revolucemi svrhnuvšími poslední zbytky aristokratických a feudálních režimů je tudíž výrazem čistě „davového ducha“. Jde o obdobu demokratické intolerance vůči každému vůdci, který není pouhým nástrojem „vůle lidu“ a který je nezávislý na jeho svolení, ať už chce dělat z jakéhokoliv důvodu cokoliv. Je snadné vypozorovat, že mezi nacionalismem a sovětským stylem či americkou anonymitou spočívá rozdíl pouze v otázce míry. Sovětská verze se vyznačuje tím, že individuum se rozpouští zpět do původního etnického a nacionálního substrátu; americká verze se vyznačuje tím, že samotné rozdíly takovýchto etnických substrátů jsou rozpuštěny a výsledkem je širší kolektivismus a desintegrace v masu. Aby byl národ sražen s jedné úrovně na úroveň nižší, stačí, že mystika rasy ustoupí strukturám čistě ekonomického a mechanického typu. V takovýchto strukturách se poslední zbytek kvalitativního rozrůznění eliminuje skrze jejich neosobní podstatu. S racionalizováním a mechanizováním společenského života se prakticky otevírá cesta pro příchod masového člověka nemajícího žádnou národnost. Vzhledem k tomu, že dnešní kultura se nachází právě na úrovni ekonomických a mechanických sil a že každá hodnota a velikost byla umenšena víceméně přesně na tuto úroveň, je nejspíše jen otázkou času, kdy k této změně dojde.

Nicméně je možné si také položit následující otázku: může mít nacionalismus i jiný význam? Myslíme, že lze odpovědět kladně. Řekli jsme, že nacionalismus se sice zdá být přechodem na stranu politické vlády ležící v rukách třetí kasty, ovšem stále ještě před vládou nejnižší čtvrté kasty. Toto jej předurčuje mít dvojí význam. Jestliže se můžeme setkat s takovýmto přechodem ve směru úpadku, můžeme se s ním rovněž setkat ve směru vzestupu a eventuálně i reintegrace. Předpokládejme, že když jsme dosáhli dna, můžeme se s dostatkem síly odrazit a znovu se setkáme s nacionalismem – tentokrát však s jiným nacionalismem! Obdobně jako v případě velikosti fyzikálního „vektoru“ lze tento fenomén popsat v mezích jeho směru. V případě prvního nacionalismu je směr vůči kolektivizování uskutečněnému na úrovni „národa“ – zatímco v druhém případě směřuje od kolektivismu vstříc rekonstrukci nové aristokratické hierarchie.

Předpoklady tohoto druhého nacionalismu jsou výtečně vyjádřeny slovy Paula de Legarda, známého představitele německého nacionalismu. Být „člověkem“ je méně než být „příslušníkem národa“, a to je zase méně ve srovnání s bytím toho, kdo je „osobou“. Jinak řečeno to znamená, že vzhledem ke kvalitě „lidskost“ představuje prvek rozrůzněné „národnosti“ nárůst o hodnotné X, a element jedinečné osobnosti přidává k tomuto X další hodnotné Y. Idea hierarchie tudíž znamená cestu od abstraktního ke konkrétnímu. Abstraktní je to kolektivní, obecné. Konkrétní je zde oproti tomu to jedinečné, individuální. Vedle amorfní „lidské“ masy tak může vzestup k národnímu uvědomění znamenat první krok, ovšem národní uvědomění, etnický substrát, by sám představoval neforemnou hmotu, došlo-li by na srovnání se svébytnými jedinci. Když dojde k jejich naplnění a stanou se sebou samými, a když stvrdí sami sebe ve formách života, které jsou vyšší než ty podmíněné buď krví, nebo kolektivními potřebami, dojde u nich k přechodu od stavu chaosu ke stavu kosmosu a od potenciálu ke skutečnosti. Vztahy se tak převrátí: národ již dále nebude cílem jedince, namísto toho se cílem národa stává jedinec coby aristokratická anebo duchovní osobnost, a to potud, pokud národ zůstává být jeho matkou, téměř ve stejném materiálním významu jako má země vůči stromu, který se od země odpoutává a svým vrcholkem stoupá až do otevřených výšin.

Toto je nejzásadnější rozdíl. Abychom jej s konečnou platností vyjasnili, stačí se vrátit ke kvalitativnímu pojetí staré kastovní hierarchie. Nacionalismus se nikdy nemůže stát předehrou obrody – tedy aby netvořil, nýbrž aby překonal mechanistický a kolektivistický stav –, jestliže si za výchozí předpoklad nestanovíme nutnost v podobě obnovy hodnotového řádu, který nelze redukovat na praktické, „sociální“ a ekonomické záležitosti, ale který musí skutečně vyšším hodnotám přiznat přednost a autoritu nad vším ostatním. Bez toho není hierarchie myslitelná a bez hierarchie není návrat k vyššímu oduševnělému typu státu možný. Hierarchie ve skutečnosti neznamená prostou podřízenost; znamená podřízenost toho, co je svou povahou nižší, tomu, co je povahou vyšší. Nižší je všechno to, co lze posuzovat měřítky praktických, sobeckých a světských otázek. Vyšší je to, z čeho vychází čisté a neosobní jednání. Jakékoli jiné kritérium je klamné a zhoubné. Případ „klamu“ máme všude tam, kde se o hierarchii uvažuje pouze v kontextu ekonomie, tedy kde se hierarchie zakládá na rozdílech v množství peněz, na politických pozicích, na prestiži kancelářských zaměstnání, na třídní příslušnosti v marxistickém smyslu a tak dál. Princip skutečné hierarchie se může pozvednout výhradně spolu se zájmy, které se nacházejí na vyšší než zeširoka pojaté ekonomické rovině. Musíme začít s představou, že nežijeme proto, abychom rozvíjeli ekonomiku, ale že ekonomika je pouhým prostředkem k jinému cíli. Tímto cílem je ovšem vnitřní povznesení, rozvinutí osobnosti v integrálním a „nadpozemském“ smyslu. Hierarchie je tudíž absolutním „rozvratem“, je-li výrazem podřízenosti toho, co není světské, pod tím, co světské je, a je-li z ducha udělán pouhý nástroj těla. Dnes žel „pragmatismus“ převládá na všech úrovních, dokonce i ve vědě, společně s vulgárním machiavelismem a všudypřítomnou snahou šplhat po sociálním žebříčku, a tak můžeme vidět triumf světského nad duchem v drtivé většině případů. Neexistuje však nic protihierarchističtějšího a dokonce anarchističtějšího než takovéto falešné typy hierarchií.

V kontextu obrodného nacionalismu jde o následující: prvně a především, musíme dát formální řád všemu, co v rámci celku společnosti odpovídá tělesným, vitálním či animálním složkám lidského organismu, všemu, co představuje panství dvou nižších kast – práci, ekonomice i politické organizaci v úzkém slova smyslu. Vytvoří se tak „ekonomický smír“, po kterém bude následovat „uklidnění“ a který umožní silám vyššího typu osvobodit se a působit na vyšších úrovních. Poté lze začít s obnovou druhé kasty, válečnické aristokracie, s monarchou jako prvním aristokratem. Pouze v ryzí aristokracii se může uskutečnit ideál vyššího formování osobnosti. Neměli bychom se však poohlížet po zkažených a zdegenerovaných rodech, vůči nimž lze uplatnit nenáročnou demagogickou kritiku. Měli bychom se dívat po původním typu Vládce, bytosti, v níž sebekontrola, vytříbenost, neosobní přístup, kultura, čest, loajalita a především vůdcovské kvality vítězí upevněné na zdravém základu krve [ve smyslu inherence, vrozenosti, pozn. překl.] Aristokracie je nutným rozšířením pozitivního nacionalismu, protože vytyčují-li se nacionalismem hranice pomocí krve a etnického substrátu, aristokracie slouží jako výběr a další rozrůznění uvnitř těchto hranic. Tak vede od obecného a kolektivního vstříc individuálnu vyšší úrovně – a právě v tom spočívá smysl jakéhokoli skutečného pokroku.

Jakmile dojde k rekonstrukci aristokratické tradice, začne v žilách státu proudit první náznak ducha a nacionalismus, který dostál svému úkolu, bude moci ustoupit vyšším formám odpovídajícím typům států, které se nacházely pod správou druhé kasty. Dovršení tohoto procesu bude charakterizovat absolutní zosobnění vztahů, přechod od mechaničnosti k organickému uspořádání a od omezení ke svobodě. Abychom uvedli příklad: v dřívějších dobách neexistovali vojáci. Byli to válečníci. Neválčili za „národ“ nebo kvůli „nárokům“ – nýbrž za svého krále. Neřídili se „společenskými pravidly“ – byli loajální vůči svému Vládci. Každý, kdo se podřídil, věděl komu – a učinil tak téměř se ctí. Zodpovědnost nesli na svých bedrech vůdcové a monarchové – neuzurpovala si ji uskupení postrádající tvář [parlament, pozn. překl.] ani nebyla záležitostí ideologických tabu. Autorita spočívala na velikosti osobnosti a na schopnosti oddat se tomu, co se nedá ani koupit, ani prodat, ani poměřovat měřítky praktické „užitečnosti“. Nešlo o otázku „života“, ale již o to, co je „více než život“.

Toto bude dále sloužit jako základ pro ještě vyšší typ státu, který je nám však natolik vzdálený, že jej nelze popsat jinak než v hrubých obrysech. Můžeme však uvést, že stejně tak jako může být nějaké uskupení jednotné a vnitřně diferenciované a zároveň sjednocené nějakou jedinečnou ideou, tak stejně tak je možné, aby se elity různého původu sjednotily na rovině opravdové duchovní výše, čímž se prakticky otevře cesta vstříc nové všeobjímající kultuře. Neznamená to však „internacionalismus“ a už vůbec ne nivelizující humanitarismus – oboje výtvory materialistické mentality. Realita a politické charakteristiky států se sice nacházejí na stejné úrovni jako realita a charakteristiky kolektivních orgánů, ovšem zde nejde o kolektivní orgány, nýbrž o jednotu kultury a skutečně nadindividuálních kolektivů. Příklady takovéhoto všeobjímajícího pojetí spatřujeme v katolickém středověku, Římské říši a Indii, které jsou výrazem potenciálu hluboké kulturní a duchovní jednoty v pluralitě někdy dokonce i vzájemně soupeřících států a etnicky rozdílných ras. Chceme-li mluvit o budoucím evropském uvědomění, měli bychom tak činit právě v tomto duchu.

Tím se už ale dostáváme mimo stanované zadání, kterým bylo vymezit dva protichůdné významy nacionalismu. Myslíme si, že jsme tyto významy vysvětlili dostatečně jasně. Otázka, v jaké míře má ten který nacionalismus dnešních států první nebo druhý význam, je již problémem empirického charakteru a spadá zcela mimo záběr našich úvah.

Poznámky

1. ^ Ideu úpadku kast jsme prvně představili v naší knize Imperialismo Pagano (Řím, 1928). Podrobněji popsanou ji nacházíme též v myšlenkách ctihodného V. Vezzaniho, které však dosud stále čekají na své vydání. Nakonec ji systematicky popsal René Guénon ve své práci Spiritual Authority and Temporal Power (Paříž, 1929; [anglicky: New York, 2001.])
2. ^ Když hovoříme o tradici v negativním smyslu, jako v tomto případě, máme na mysli takové chápání pojmu, které nezahrnuje žádnou skutečně intelektní složku. Tudíž není nadetnického charakteru a – abychom použili Chestertonova vymezení pojmu „demokracie mrtvých“ – je rozšířením časového záběru toho, čím je právo v současnosti přiznávané většině: právo mrtvých nad živými, zakládající se na tom, že mrtví jsou příslušníci stejné rasy.