☉ JuliusEvola.cz

Evropa: forma a předpoklady

Následující text je překladem kapitoly knihy Julia Evoly Menschen inmitten von Ruinen, vydané Hohenrain-Verlag v Tübingenu v roce 1991. Německý překlad vychází ze třetího, autorem ještě revidovaného vydání Gli uomini e le rovine (Řím 1972, 1. vyd. 1953). K českému vydání připravil a poznámkami opatřil Karel V., Studijní skupina Délský potápěč, Tradice Budoucnosti, ed. Fascikly č. 4/2011.

***

V různých kruzích dnes povstává požadavek evropské jednoty. Přitom je třeba rozlišovat, zda je tento požadavek stavěn jen na úrovni materiální a pragmatické, nebo zda je na tento problém nahlíženo i z úrovně vyšší, v níž jsou do hry uvedeny především hodnoty spirituální a tradiční.

Požadavky tohoto druhu vznikají v nejlepším případě z niterného odporu vůči nynější situaci, to znamená vůči pohledu na Evropu, jež byla následkem souhry akce a reakce (zasahuje při tom i to, co jsme nazvali „okultní válkou“)[1] vyvržena ze své dosavadní role subjektu velké světové politiky a stala se objektem cizích zájmů a vlivů, takže lavírovala mezi dvěma o světovládu bojujícími velmocemi, USA a SSSR, a nakonec musela přijmout americkou a „atlantickou“ kuratelu, aby se vyvarovala nejhoršího, totiž úplného zotročení komunismem.

Stav nejednotnosti mezi evropskými národy může tuto situaci zjevně pouze zachovat a posílit. Přesto se, jak známo, až doposud všechny konkrétní iniciativy za sjednocení omezovaly výlučně na vytvoření společného trhu, montánní unie a podobně: na iniciativy dílčí, jež se vztahují jen k hospodářské rovině a naprosto nemají závazný politický protějšek. Kromě toho tu není nic a situace je taková, že si nelze dělat příliš mnoho iluzí. Osudové následky obou světových válek, jež samy pocházejí hlavně z nesvornosti a zaslepenosti evropských národů, se nesmazávají snadno.

Měřítkem konkrétní svobody, nezávislosti a samostatnosti je prostě moc. Evropa by mohla být třetí světovou velmocí, pokud by utvořila blok a uchránila tak obrovské mimoevropské zdroje surovin a rozsáhlé trhy, a když by společně stanovený princip úzké solidarity všech evropských národů dovedla k tomu, aby se ihned a bezpodmínečně postavil na stranu těch, jež byly nějakým způsobem ohroženy. Tato linie však sledována nebyla, ostatně také dříve v historii Evropy málokdy a v té nejmladší samozřejmě také ne. (Výjimky tudíž tvoří jen římská epocha a zčásti také ghibellinský středověk[2] a Svatá aliance.) A z jedné kapitulace vyplynula další.

Jeden autor šedesátých let mluvil o Evropě jako o potencionální říši, jež má více než 400 milionů lidí a jako taková musí být schopna prosadit se jak vůči USA se 179 miliony, tak i vůči SSSR s 225 miliony lidmi.[3] Evropské číslo však zahrnuje i země za železnou oponou, jež se těžko získají zpět. (Tato kniha byla naposledy přepracována v roce 1972. Politické události mnohé z těchto myšlenek mezitím již překonaly, anebo je také přivedly blíže k uskutečnění. Co tehdy platilo za ideové jmění „krajní pravice“, dostalo se dnes už do všeobecného povědomí; pozn. německého vydavatele). Avšak i sama západní Evropa by se svými 364 miliony obyvateli již tvořila dostatečně silný blok, když by se přitom nemusel brát v potaz průmyslový potenciál, na němž je zase závislý i potenciál vojenský, a to především kvůli potřebě surovin ze zemí, jež byly dříve pod evropskou nadvládou, ale nyní jsou z velké části ztraceny, zatímco v někdejších evropských vlivových zónách je teď Američany, Rusy a nejnověji dokonce Číňany pilně vyráběna antievropská nálada.

Prvním krokem, abychom skutečně dospěli k jednotné Evropě, by muselo být společné vystoupení všech evropských národů z OSN, tohoto zmateného, falešného a také pokryteckého sdružení.[4] Právě tak by bylo zapotřebí jejich úplné emancipace jak od USA, tak i od SSSR ve stejné míře. To vše by ale vyžadovalo nanejvýš subtilní a prozíravé politické umění, přičemž v žádném případě není jisté, zda jsou k němu nynější evropští státníci způsobilí. Delší doba mezi odmítnutím americké a „atlantické“ kurately a skutečným zformováním Evropy do jednotného bloku, jenž by se sám (bylo-li by to nutné) mohl bránit, stačí, aby se hmotně i duchovně zpola bezbranná Evropa stala následkem vnitřních nepokojů a vnějších útoků kořistí komunismu a SSSR. Proto by takové snahy musely být připravovány velmi pečlivě.

Avšak takové otázky konkrétní politiky leží mimo rámec této knihy. Zde můžeme poukázat jen na formu, jakož i na duchovní a teoretické předpoklady jednotné Evropy. Vágní federativní a konfederativní řešení mohou mít jen druhořadý charakter a také obranně politická a hospodářská jednota by měla být jen konsekvencí něčeho vyššího. Jediné opravdové řešení by muselo mít charakter organický, přičemž primárním prvkem oné vnitřní formující síly je, že pochází shora a je vlastní společné tradici. V některých kruzích se naproti tomu zastávalo aktivistické a pragmatické stanovisko, podle něhož národy nikdy „nespadly z nebes“ již hotové, ale vytvořily se na základě společného úkolu, který jednotlivým rozptýleným silám uložila nějaká dějinná nebo společenská výzva,[5] a jenž díky iniciativě odhodlané a rozhodné ústřední skupiny nakonec vedl k jednotě toho i onoho historického národa.

Nyní se věří, že by stejným způsobem mohl vzniknout i zamýšlený „Evropský národ“ (Nation Europa),[6] tedy že by stačilo sáhnout po adekvátním mýtu a ideji společného osudu a ty pak přes nějaké evropské revoluční seskupení rozvíjet. Nám se tento názor nezdá dost podložený a i při výkladu dějin vzniku historických národů nelze opomíjet, za co se při tom v jádru vděčí panujícím dynastiím, jež reprezentovaly tradici, a jak velká byla loajalita skupiny shromážděné kolem ní (jako při zrození Pruska).[7] Ohledně evropské jednoty tyto premisy neexistují. Možné je myslit pouze na nějakou krizovou situaci, jež by k sjednocovacímu impulsu a elánu mohla vést – nutno přiznat, že v předchozích evropských dějinách se vyskytla jen vzácně:[8] není přece zbytečné připomínat jasné události evropské jednoty, nýbrž naopak nejednotnosti, jako např. Stoletou válku, různé náboženské a dynastické války, až k oběma válkám světovým.

Důležité rovněž je, že evropeisté oscilují mezi pojmem říše, i když jen v přibližném významu – Thiriart a dokonce už Varange[9] užívali tento výraz – a „Evropským národem“ (Nation Europa, mj. titul jednoho německého evropského časopisu).[10] To si žádá vysvětlení. Aplikovat pojem národ na organický, supranacionální typ jednoty není vůbec možné. Nesmí však dojít k nedorozumění, že zároveň odmítáme formuli „Evropy vlastí“ a prostého spojenectví evropských národů. Pojmy vlast a národ (nebo národnost), jak jsme již řekli v jiné kapitole, v podstatě patří k naturalistické, „materiální“ úrovni.[11] V jednotné Evropě mohou vlasti a národy zajisté dále existovat (etnická společenství byla částečně uznána i v totalitarismu SSSR). Nacionalismus (se svým deformovaným přívěškem imperialismem) a šovinismus, to znamená jakékoli fanatické zabsolutizování dílčí jednoty, by naproti tomu musely být vyloučeny.

Správné označení by tedy vlastně bylo „Evropská říše“, a nikoli „Evropský národ“ nebo „Evropská vlast“. U Evropanů by se muselo apelovat na vyšší cit, jenž je kvalitativně velmi odlišný od „nacionálního“ pudu a vězí i v jiných vrstvách lidské podstaty. Člověk se jednoduše nemůže nazývat „evropským“[12] a myslit přitom na pocit, jenž je v podstatě podobný tomu, jenž nám dovoluje cítit se jako Italové, Prusové, Baskové, Finové, Skoti, Maďaři atd. Zrovna tak málo je možné uvěřit, že by se u všech národů najednou mohl vytvořit jediný pocit stejné povahy, jenž vymazává všechny dosavadní rozdíly, a na jejich místo že nastoupí „Evropský národ“. Avšak nevyvolává-li již samotný pojem „říše“ ihned myšlenky na anachronickou a neuskutečnitelnou fantazii a bere-li se v úvahu i přizpůsobení principu dnešní době, přece již předem vznikají obtížné problémy.

Schéma říše v opravdovém a organickém smyslu (jenž je nutno jasně odlišit od jakéhokoli imperialismu, v němž, jak bylo řečeno, je třeba spatřovat negativní distenzi nacionalismu) je uspořádáno obdobně jako kupříkladu kdysi ve středověké evropské ekumeně. V ní se nacházela jednota i mnohost. Jednotlivé státy přitom mají charakter organických dílčích jednotek, které gravitují okolo unud quo non est pars (jednoho, jenž není částí, abychom užili Dantova výrazu), to znamená, že směřují k původnímu principu jednoty, autority a suverenity, jenž je úplně jiné povahy než princip, jenž má a může pro sebe nárokovat každý dílčí stát. Takovou vážnost však říšský princip může mít, jen když překračuje rámec politické sféry v užším smyslu a zakládá se na ideji, ryzí tradici a duchovní moc a legitimuje se z nich. Explicitním předpokladem této její transcendentní vážnosti musí být omezení svrchovanosti jednotlivých národních celků vůči „zvláštnímu právu“ říše. A co se struktury týče, tak celek se prezentuje jako „organismus sestávající se z organismů, nebo, preferujeme-li toto, jako federalismus, avšak organické povahy a podobný tomu, co bylo v německé druhé říši realizováno Bismarckem, tedy nikoli pouhé sjednocení bez vedení. To jsou podstatné rysy říše ve vlastním smyslu.

Nuže, jaké jsou možnosti a předpoklady uskutečnění této ideje v dnešní Evropě? Zjevně by se muselo chtít a umět dokonale plavat proti proudu. Přitom by bylo nutné, jak bylo řečeno, odmítnou ideu „Evropského národa“, jestliže by jejím cílem bylo kvazi splynutí jednotlivých evropských národů do národa jediného, v němž by v jakési společné evropské smíšené substanci byly smazány jazykové, etnické a historické rozdíly. Protože se musí jednat o organickou jednotu, byla by naopak podmínkou integrace a konsolidace každého jednotlivého národa jako zřetelně diferencovaného, organického a hierarchického celku. Povaha části musí odrážet celek. Jsou-li jednou různé národy hierarchickým způsobem tvarovány do pevné formy jednotlivých celků, je-li zlomena nacionalistická hybris, to znamená ona Vicova „arogance národů“,[13] jež takřka vždy paralelně pracuje s nějakým demagogickým a kolektivizujícím prvkem, bylo by možné udat směr, jímž by se dalo pokračovat ven za národní sféru, a jenž by mohl vést k vyšší jednotě. Tato vyšší jednota je tudíž již na základě své nadřazené povahy utvářena tak, že národnostem je dále ponechán prostor podle jejich přirozené a dějinné individuality. Je dobře známým principem organického pojetí, že čím pevnější a dokonalejší je vyšší jednota, tím diferencovanější mohou být jednotlivé části a o to větší i jejich samostatnost. Důležitá je synergie, jasná upotřebitelnost pro jakoukoli společnou akci.

Každá organická jednota má princip stability. Nelze však myslet na stabilitu celku, není-li tato zajištěna rovněž jeho částem. I z tohoto hlediska se politická integrace jednotlivých národů jeví základní podmínkou evropské jednoty. Evropská jednota by zůstávala neustále ohrožena, spočívala-li by na nějakém mezinárodním parlamentu, jenž by byl bez nějaké vyšší autority osazen jen reprezentacemi jednotlivých politických režimů demokratického typu, tedy režimů, které, protože jsou neustále závislé na změně zdola, nemohou žádným způsobem garantovat kontinuitu vůle a politické orientace. V demokratickém režimu je státní svrchovanost velmi efemérní a národ žádnou opravdovou jednotu nevykazuje. Je pouhým koeficientem volebních hlasů voličů, jež jsou v absurdním systému všeobecného rovného volebního práva shrábnuty někdy jednou, jindy druhou stranou s jejich aktuálními intrikami, jež den ode dne nově definují politickou vůli. Znaky organického „dílčího celku“ chybí. Jistě nejde o to, vnutit každému evropskému národu jeden a tentýž typ režimu. Avšak musel by nabýt účinnosti jeden, i když různým místním podmínkám adekvátně přizpůsobený, organický a hierarchický, antiindividualistický a antidemokratický princip.

Z toho jako první předpoklad vyplývá všeobecný antidemokratický brainwashing [Gehirnwäsche], tedy akce, jež se za nynějšího stavu věcí musí jevit takřka utopicky. Demokracie na jedné straně a evropský parlament na straně druhé, jenž by jen ve velkém reprodukoval bezútěšné a žalostné divadlo evropských demokratických parlamentů, by však evropskou ideu zesměšnily. Obecně je třeba uvažovat o organické jednotě realizované špičkami národů, nikoli jejich bázemi. Jen elity jednotlivých evropských národů si mohou vzájemně rozumět a dohodnout se, překonat tak partikularismus i ducha separace a svojí autoritou postavit do popředí vyšší zájmy a pohnutky. Tak i v jiných dobách to byli vládci, vůdci, kteří utvářeli velkou evropskou politiku a pokládali se takřka za příslušející k jediné rodině (na základě dynastických spřízněností zčásti skutečně byli), i když mezi jejich národy někdy vznikly tvrdé spory. V každém národě by tedy muselo existovat skutečně pevné „centrum“ a soulad a synergie těchto center by měly tvořit a vést evropskou jednotu.

Úhrnem by tedy muselo být uvedeno do chodu dvojí nové uspořádání: nacionální přestavba přijetím hluboce nejniternějšího principu autority jako základu pro organické, antiindividualistické a korporativní zformování jednotlivých politických a sociálních sil národa; supranacionální, evropská integrace přijetím principu autority, jenž je ve srovnání s těmito jednotlivými dílčími celky, to znamená jednotlivými státy, mnohem vyšší, tak jako i jednotlivé státy stojí nad jednotlivými obyvateli těchto dílčích celků. Bez toho se o organicky jednotné Evropě nebude moci mluvit.

Nuže, jakmile jsme problém postavili v tomto smyslu, objevují se samozřejmě vážné obtíže při stanovení nikoli pouze politického, nýbrž především duchovního základu, jenž je pro tuto evropskou jednotu nezbytný.

Kde má být tento základ nalezen? Na nejvyšší a vlastně adekvátní úrovni, tedy náboženské, se dá málo zmoci. Vrátit se jednoduše zpět ke katolicismu a očekávat od něj uznání [Sanktionierung] nebo dokonce jednoznačné posvěcení tohoto vysokého autoritativního principu není možné. Zaprvé, protože katolicismus je vírou jen některých evropských národů, a za druhé, kvůli demokratickému a modernistickému rozkladu nynější církve jakož i všem dalším věcem, jež jsme uvedli již v desáté kapitole.[14]

Posléze je nutno vzít na vědomí ještě i působení zcela všeobecných, již dalece pokročilých trendů odposvátnění a laicizace, jež mezitím v Evropě proběhly.[15] Ještě méně je možné navázat na univerzální křesťanství. Bylo by to příliš málo, navázat na něco příliš vysíleného, ostatně i nikoli charakteristicky evropského, takže evropskou kulturou nemůže být nárokováno jen pro sebe: křesťany jsou konec konců i černoši z Jižní a Severní Ameriky.[16] Kromě toho musí být poukázáno na to, co jsme rovněž řekli již v desáté kapitole o malé slučitelnosti čistého křesťanství s „metafyzikou státu“.[17]

Z této roviny sestupujeme na nižší. Rádo se hovoří o „evropské tradici“ a o „evropské kultuře“. Naneštěstí jsou to často jen slova. Co se „tradice“ týče, tak Evropa – a Západ – již po drahný čas neví, co to v nejvyšším smyslu vůbec znamená. Dalo by se říci, že „tradice“ v přesném významu, jak ji zná čtenář, jenž nás sledoval až sem, jasně se odlišující od prostého „tradicionalismu“, je kategorií náležející takřka zmizelému světu, tedy epoše, v níž jednotná formující síla prostupovala jak mravy, tak i víru, jak právo, tak i politické formy a kulturu, tedy každou sféru bytí. Nikdo nebude obhajovat, že dnes v Evropě taková „jednotná tradice“ existuje, a že by se k ní dalo vrátit, aby ospravedlnila evropskou ideu – kdežto na druhé straně je zrovna tak nutno konstatovat neexistenci centrální hybné síly, jež by však musela být jejím nezbytným předpokladem. Po „tradici“ v tomto hlubokém smyslu existuje v Evropě skutečně již jen několik historických stop.[18]

Co se „evropské kultury“ týče, tak se na ni odvolávají především salónní Evropané a laičtí intelektuálové liberálního a humanistického směru. Debatují o „osobnosti“, „svobodě“, „svobodném světě“ a tak dále způsobem, jenž dokonale padne k úpadkovému demokratickému klimatu poválečné doby. K tomu koketují s UNESCO a jinými jalovými organizacemi. Naprosto též nevěříme, že ze setkání a diskuse zástupců „kultury“ z různých evropských národů může vyplynout něco podstatného. Je nutno si totiž uvědomit, že to, co se dnes chápe jako kultura, není ničím jiným než přívěskem buržoazní kultury třetího stavu, jež se stále ještě vyznačuje nepřekonaným mýtem takzvané „aristokracie myšlení“, tedy „aristokracie“ s antitradiční, liberální a sekulární orientací, jež je více či méně parvenu. Pro to by evropeizující či neevropeizující intelektuálové neměli být ceněni výše, než to činil původní ryzí komunismus. Představitelům takzvané „kultury“ se v žádném případě nemůže přiznat autorita vlastní nositelům a zastáncům vyšší ideje. Goethemu, Humboldtovi a všem jiným zástupcům velké kultury je nutno projevit větší uznání. Ale věřit, že by z tohoto světa mohl přijít burcující a inspirující podnět pro revoluční síly a elity v boji za jednotnou Evropu, by bylo absurdní. Taková kultura může být pokládána jen za důstojnou „reprezentaci“ kvazi evropského „salonu“ s v podstatě historickým charakterem.

Ostatně vždy, pokouší-li se člověk na základě obecných úvah propůjčit pojmu „společná evropská kultura“ nějaký konkrétní a aktuální obsah, ocitá se před nelehkým problémem. Tato potíž se projevila již na Voltově kongresu[19], jenž byl na téma „Evropy“ svolán v předválečné době Italskou akademií (Reale Accademia d´Italia) a kam byli pozváni etablovaní zástupci různých evropských národů, poněvadž se k ničemu konkrétnímu nedospělo a člověk nevyslechl nic jiného než více či méně protichůdné osobní interpretace.[20] To však není nejdůležitější bod. Přes komplex viny, jenž by měl spočívat na Evropě právě co se její „kultury“ týče, se totiž přenášíme s hodně lehkým srdcem. Neboť nehledě k této kultuře, jež má pouze periferní, literární a humanistický charakter bez jakéhokoli vztahu k hlubším historickým silám (u nichž bychom si museli připomenout, že evropské dějiny nám mnohem častěji skýtají divadlo zdrcující nejednotnosti než svornosti a synergie), není možné přehlédnout, že západní kultura a civilizace (což je z větší části synonymní s kulturou a civilizací evropskou) a antitradiční duch činily takřka od renesanční doby společnou věc. Zrovna tak se nesmí zapomínat, že právě to, co bezmála všichni liberální a pokrokoví zástupci evropské kultury, civilizace a tradicionality oslavují jako slavnou kapitolu Evropy, představovalo v konečném důsledku největší činitel evropské duchovní krize od oné doby až po dnešek, a že evropeizace světa se rovnala šíření fermentu rozkladu a subverze a tím i probuzení sil, jež se později musely obrátit proti Evropě.

Evropa byla líhní osvícenství, liberalismu, parlamentní demokracie a nakonec i marxismu a komunismu. To je žel nejvýraznější přínos „evropské kultury“ v moderní historii: ve srovnání s tím představuje kultura intelektuálů, humanistů, „vysokých duchů“, umění a literatury jen cosi nevýrazného a vedlejšího. Žel je to právě v tomto smyslu – téměř ve smyslu orientální karmy – že se některými evropeisty zaklínaná „osudová pospolitost“ vydává v nebezpečí, že je plánována. Jeden z pozoruhodných příspěvků na již zmíněném Voltově kongresu pocházel od učence Francesca Coppoly, jenž právě hovořil o komplexu viny a o „špatném svědomí Evropy“: Jak je možné budovat fundament obrany Evropy proti silám a ideologiím, jež právem musejí být považovány za barbarské a protievropské, když je v nich přece nutno vidět jen poslední a vyzrálé trendy proudů a zel, jež měly svůj původ právě v Evropě? To je také skutečný důvod nepatrné imunity evropského prostředí vůči „vůdčím kulturám“ (Leitkulturen), tedy americké a sovětsko-komunistické.[21]

Problém duchovního základu organicky jednotné Evropy tak zůstává nevyřešen a potencionální elán aktivistických a revolučních sil ve znamení takové Evropy by tak říkajíc zůstal bez spolehlivého duchovního zázemí a zanechal by nestabilní a zaminované území, ledaže člověk začne potírat zla v nitru, a to ve všech jejich formách, akutních, tak již i naředěných. Zla, jež se nám dnes zjevují v makroskopické velikosti a u neevropských a antievropských sil bezmála jako jakési bohyně pomsty. Nezbytným požadavkem by byla vnitřní detoxikace,[22] jež by musela být dotažena tak daleko jak je možné, i když by byla spojena s vysokou cenou. Jak lze kupříkladu nedocenit míru, v níž se, nehledě na politickou a ekonomickou oblast, amerikanizace již rozšířila v mravech, vkusu a blouznění evropských davů? Jinými slovy: nejprve je nutno pustit se do problému evropského stanoviska vůči tomu, co lze obecně označit jako moderní svět, a to v „reakcionářském“ a v „reakčně-konzervativním“ smyslu, jak jsme to už načrtli především v první kapitole.[23]

Avšak tvrzení, že se spolubojovníci nesmějí ptát, co je „jejich ideologickým horizontem“, protože stačí, když nespolupracují s mimoevropskými silami a spojují se s námi, aby v nějaké „společné straně“ bojovali za Evropu, by znamenalo uchýlit se na úroveň iracionálního aktivismu bez vlajky a páteře, takže, ačkoli by se praktický účel splnil, separace a protiklady v evropském bloku by později opět mohly ožít. I za předpokladu, že by jednotná Evropa mohla být touto cestou uskutečněna, v žádném případě by nebyla nositelkou specifické ideje, nehledě na skutečnost, že by tím vůbec neexistoval zmíněný předpoklad pro organickou, a nejen „pospolitou“ strukturu, a jevila by se pouze jako další mocenský blok vedle amerického, ruského, čínského a snad dokonce afro-asijského: vedle nich nebo v protikladu k nim bez jakéhokoli kvalitativního rozlišovacího faktoru, protože v atmosféře „moderní kultury“ – odpovědnost Evropy za její příchod jsme už probrali – nemohou být takové faktory rozhodující.

Samozřejmě, že by to byla ryzí utopie, stavět se prakticky proti všemu, co představuje moderní materiální svět. Mimo jiné by to totiž znamenalo rezignovat na dnešní obranné a útočné prostředky. Stále je však ještě možné stanovit odstup a určité hranice. „Modernu“ tak lze omezit na materiální, „fyzickou“ sféru, jež je dobře kontrolovaná a patří do roviny prostých pomůcek, aby se nad ní ustanovil vyšší řád, jenž je adekvátně chráněn a musel by nalézt bezpodmínečné uznání v revolučně-konzervativních hodnotách. Již před druhou světovou válkou Japonsko přece ukázalo možnost a úspěšnost takového řešení. Jen pak by Evropa mohla představovat něco jiného, mohla by vyniknout a v součtu velmocí nabýt nové vážnosti. Tvrdí-li se, že evropské národy měly společnou kulturu a v důsledku toho existují podmínky udělat z nich jediný národ, je také nutno zmínit, že tato kultura, nehledě k minulosti a k tomu, co jsme stručně řekli dříve, charakterizuje stále více nejen Evropany, ale náleží zcela povšechně velké části „civilizovaného“ světa. Nemá hranice. Evropské přínosy jsou – prostřednictvím knih, umělců, studií atd. – přijímány neevropskými zeměmi právě tak jako přínosy neevropských zemí evropskými. Toto skutečně všeobecné sjednocení (jež se rozšiřuje i na způsob života a vkus) bylo společně s nivelizací vyvolanou vědou a technikou dokonce užíváno jako argument těch, kteří neusilují o sjednocenou Evropu, ale spíše o sjednocený svět v rámci supranacionální světové organizace nebo světového státu.[24]

Je zjevné, že jen uchopením tohoto problému a jeho trvalým řešením se Evropa duchovně rozvine, stane se něčím nezaměnitelným a dokonce by mohla povýšit na vůdčí moc a kulturu, ocitne-li se jednou v budoucnosti celý moderní svět v krizi.

Nyní se vraťme k ne tak všeobecným otázkám. Na začátku této knihy jsme hovořili o nutnosti překonat mylnou antitezi mezi fašismem a antifašismem, kdy vše, co právě není demokracií, marxismem nebo komunismem, je prostě označeno za fašismus. Platí to i pro evropskou ideu. Se vším, co je shrnuto v pojmu antifašismus, ovšem nemůže existovat kompromis i „diskuse“ v jakékoli podobě. Předmětem první evropské detoxikace by musel být právě tento „antifašismus“, tato fixní idea a někdejší heslo „křížové výpravy“, jež z Evropy učinila pole sutin. Avšak přesně tak málo je možné následovat ony evropeizující skupiny, jež se mohou odvolávat jen na to, co se kdysi k vytvoření nového řádu zkoušelo v Německu a v Itálii, aniž zohledňují, že u těchto hnutí a režimů existovaly různé a dokonce protichůdné směry, jejichž konečné ustálení ve správném, pozitivním revolučně-konzervativním smyslu by bylo možné jen tehdy, když by jim okolnosti umožnily další náležitý vývoj a nebyly zlomeny málo promyšlenou válkou a ji následující porážkou. Chceme-li z oněch hnutí vyhmátnout nějaké referenční body, tak se přinejmenším musíme odhodlat k co nejpřesnějšímu rozlišování.[25]

Nehledě na těžkosti s doktrínou, jež jsme již vyložili, spočívá prakticky největší překážka evropské akce v širokém smyslu v tom, že neexistuje vůbec nic, co by mohlo sloužit jako výchozí bod, pevná opora a krystalizační centrum. Před rokem 1945 jsme alespoň viděli podivuhodné drama evropského nadnárodního vojska s legionářským duchem dobrovolníků z různých národů, kteří se ve společných divizích bili na východní frontě proti Sovětům. Tady však jako základ existovala Třetí říše.[26] Dnes jsou jediné konkrétní – ovšem jen dílčí oblasti zahrnující – iniciativy vlád prováděny na čistě hospodářské úrovni bez vzájemnosti, bez ideologického a ideového závazku. Ti, kteří by mohli být vnímaví vůči ideji jednotné Evropy ve vyšším smyslu, jsou jen ojedinělými, rozptýlenými články, jež nejenže nejsou režimy zemí, k nimž náležejí, podporovány, nýbrž jsou dokonce často potírány – a bylo by na ně nevraženo ještě silněji, vyšlo-li by otevřeně najevo jejich nezbytně antidemokratické a antimarxistické přesvědčení. Ve skutečnosti může celoevropská akce jít ruku v ruce jen s renesancí a konzervativně-revoluční reorganizací jednotlivých evropských zemí: uznat to ale znamená uznat i matoucí velikost úkolů, jež je třeba zdolat.

Přesto se dá vzít v úvahu idea řádu, jehož členové pracují v jednotlivých národech, kde by i za tak nepříznivých podmínek konali pro evropskou jednotu to, co je zrovna možné. Entuziasmus mladých spolubojovníků s jejich propagandistickými akcemi jistě vyžaduje uznání, avšak stačit nám nemůže.[27] Museli bychom rovněž disponovat lidmi se zvláštní kvalifikací, kteří by nadto měli vyhlídku obsadit klíčové pozice nebo je již tím či oním způsobem v různých národech obsadili. Kdo by tu byl vhodný? Vezmeme-li si za referenení bod měšťáckou společnost a kulturu, domníváme se, že by pro tento záměr museli být získány a aktivovány osoby, jež jsou buržoazií buď ještě nedotčeny, nebo se již pohybují mimo ní. Blíže vysvětleno: první skupina by musela být tvořena příslušníky starých evropských rodin, jež ještě stojí zpříma a něco znamenají nejen kvůli jménu, které nosí, ale i kvůli tomu, co jsou, to znamená kvůli jejich osobnosti.

Víme, jak těžké to je takové lidi najít. Avšak existují výjimky a i v ještě ne tak dalece vzdálených událostech druhé světové války – i poté – se některé tyto osobnosti vynořily.[28] Mnohdy jde snad jen o to, probudit něco, co v krvi ještě docela nezmizelo, nýbrž je pouze skryto. U těchto lidí bychom obzvlášť očekávali přítomnost vrozeného základu „rasy“ (v elitářském, a nikoli v biologicko-rasistickém významu pojmu), jenž dovoluje jednat a působit v jistém a precizním stylu, a to mimo teorie a abstraktní principy, při dokonalém a spontánním uznání oněch hodnot, jež v době před destrukcemi a excesy revoluce třetího stavu a jejích důsledků pokládal každý dobře rozený člověk za samozřejmé.

U druhé a početnější skupiny řádu myslíme na lidský typ, jenž se tu a tam vykrystalizoval v rámci zvláštních oborů a zkušeností především válečného charakteru. Existenciálně je pro tento typ charakteristická „demytologizace“: veškeré vleklé dědictví ideologií je schopen identifikovat jako iluzi a pokrytecké lži, jež byly kdysi bezskrupulózním způsobem použity jako pomocný prostředek, aby srazily ne pouze jeden či druhý evropský národ, nýbrž aby řetězovými procesy zasadily smrtelnou ránu Evropě jako celku. Od takových lidí musíme očekávat odmítnutí jakékoli rétoriky a také naprostou lhostejnost vůči jakémukoli intelektualismu a politice dnešních politiků a stran. Kladně reprezentují realismus vyššího druhu, sklon k aktivnímu, nadosobnímu postoji a schopnost k pohotovému a odhodlanému nasazení. Určité obory a zkušenosti dříve napomáhaly u zvláštních elitních bojových útvarů, a ještě dnes napomáhají u výsadkářů a podobných jednotek („Paras“ atd.), vzniku takového typu, jenž v různých národech vykazuje stejné rysy. Společná povaha tak slouží jako potencionální spojovací článek mezi jednotlivými národnostmi. Byly-li by nyní tyto skupiny osob získány pro evropskou věc, daly by se s takovým „pohotovostním oddílem“ již tvořit kádrové pozice řádu v jeho nejaktivnějších polohách. Jestliže by se pak mezi touto a první skupinou rozvíjely bezprostřední a jednotící vztahy – méně nesnadné, než by se mohlo myslet – byl by vytvořen reálný základ.[29] Pro tyto lidi by se tedy na první místo musela posunout evropská idea ve smyslu hodnot a světonázoru, pak řád a pak vlastní národ – přesně v tomto pořadí.

Osoba skutečného vůdce má přitom samozřejmě v centru a na špičce řádu největší význam. Dnes taková osobnost žel neexistuje: bylo by nebezpečné a bezmyšlenkovité spatřovat ji v jedné či druhé postavě, jež se dnes, i když s nejlepší vůlí, s nezištností a s nasazením tu a tam snaží utvářet evropské skupiny.[30] V této souvislosti bychom měli mít na paměti, že v tom či onom člověku, jenž později měl být vůdcem velkých hnutí, nikdo nebyl s to tuto potencionální schopnost rozeznat. Přesto jsou jasně patrné velké výhody, kdyby byl takový člověk, u něhož by se již nyní veřejně projevily autorita a prestiž, od začátku přitom.

Není třeba opakovat, co je vůbec základním předpokladem, aby evropská akce mohla přinést alespoň nějaký výsledek. Napřed by se musela propustit politická třída, jež má v nynější době interregna a evropského otroctví moc. To by samozřejmě bylo možné při opětovném probuzení dostatečně velkých vrstev příslušných národů ze stavu omámení a otupělosti, jenž byl systematicky vytvořen dominujícími politicko-sociálními ideami.[31]

Největším problémem opravdové evropské ideje je však hluboká krize autoritativního principu a ideje státu. Mnohým se to zdá rozporuplné, protože věří, že posilování onoho principu a oné ideje by sebou přineslo schizmatické rozštěpení a tím rigidní antievropský pluralismus. Již jsme ukázali, proč to pro ideu opravdového státu v žádném případě neplatí, když jsme mluvili o „mužských spolcích“ a charakterizovali vyšší úroveň, jež je antitezí všeho, co je pouhým „lidem“ nebo „národem“.[32] Čistá politická loajalita totiž vedle určité heroické připravenosti vyžaduje po jednotlivci i jistý stupeň transcendence, tedy něco nejen ryze přírodního. Tímto neexistuje žádný zlom, když se od nacionální úrovně přechází k supranacionální, ale kontinuita: je žádána tatáž vnitřní připravenost jak za časů indoevropských počátků a nejlepšího feudálního režimu, za něhož taktéž došlo k dobrovolnému sjednocení svobodných sil, jež byly hrdé, že náležejí vyššímu řádu, jenž je neutiskoval, nýbrž semknul.[33] Opravdovými překážkami jsou jen fanatický nacionalismus a pospolitostní rozklad.[34]

Úhrnem se dá říci: u přemýšlivých hlav si razí cestu idea, že za nynějšího stavu představuje patřičné sjednocení a utvoření bloku pro Evropu bezpodmínečný předpoklad její další existence v jiné formě než jako prázdného geografického pojmu na stejné materiální úrovni jako velmoci, jež se pokoušejí ovládat svět. Kvůli všem dříve uvedeným důvodům s sebou tato krizová situace přináší, jak víme, dvojí vnitřní problém, tváří v tvář této situaci je přesto třeba potencionálně jednotné Evropě propůjčit pevný základ, hlubší smysl a organický charakter: neboť na jedné straně je nutno adekvátními iniciativami ve smyslu duchovní a duševní detoxikace zaujmout pozici proti tomu, co se obecně nazývá „moderní kulturou“, a na druhé straně jde o druh „metafyziky“, o nějž se dnes může jak nacionální, tak i supranacionální evropský princip opravdové autority a legitimity vůbec opřít.

Dvojí problém může být překročen dvojím imperativem. Zbývá zjistit, kolik a jakých lidí stojí vzdor všemu uprostřed tolika trosek ještě zpříma, aby si to osvojili. 1953 (1972).

Poznámky

  1. ^ Odkaz k třinácté kapitole Lidí mezi troskami nazvané Okultní válka – Zbraně okultní války. Stručně vysvětleno: dějinné události mají vždy viditelný, jasně patrný rozměr, to jsou „postižitelné proudy dějin“; a pak i takový, který současníkům, ale často i jejich potomkům zůstává skryt (lat. occultus).
  2. ^ Podle ghibellinské teologie byla říše institucí nadpřirozeného charakteru a původu stejně jako církev (ostatně ještě v raném středověku měl sakrální podstatu i královský majestát, o tom např. Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení III., Praha 1997, s. 94, ale i M. Bloch, Králové divotvůrci, Praha 2004). Ghibellinští císařové jako zástupci říšské ideje proto neuznávali nárok na dominanci papežů. Už Dante se ve spisu De Monarchia (česky O jediné vládě, Praha 1942) zamýšlí mj. nad vzájemným poměrem obou nejvyšších pozemských autorit – císaře a papeže, obou „sluncí“ – a podle Václava Černého „klade“, slovy moderní státovědy, „požadavek odluky církve od státu a státu od církve“ (Dantovský medailon, Praha 1965, s. 17). Poněkud jiný výklad viz Peter Sloterdijk, Na jedné lodi: Pokus o hyperpolitiku, Votobia 1997, s. 66.
  3. ^ Jedná se o Belgičana Jeana Thiriarta, zakladatele organizace Mladá Evropa, a jeho knihu L´Europe: un empire de 400 millions d´hommes (Evropa, říše 400 milionů lidí) z roku 1964. Thiriart později rovněž vydával časopis La Nation Européenne. Některé podrobnosti viz Martin A. Lee, Bestie se probouzí, Praha 2004, s. 202 – 215.
  4. ^ K tomu srv. Célinovu divadelní hru L´Église (Církev, Praha 1934). Třetí akt je neobyčejně ostrou, přitom duchaplnou a na svou dobu odvážnou i prorockou parodií ze zákulisí předválečné Společnosti národů.
  5. ^ Narážka na koncept „národního poslání“, který rozvíjeli romantici počínaje J. H. Herderem: Každý světově historický národ má jedinečnou kulturní individualitu se svou vlastní hodnotou a každý je pověřen tím, aby splnil nějaké jedinečné poslání, což z něj – v jistém smyslu – činí národ vyvolený. Konceptu se rychle chopili italští revolucionáři (Mazzini) stejně jako polští vlastenci nebo ruští slavjanofilové. Lagarde upozornil na příbuznost pojetí se židovstvím. Více o tom: J. W. Burrow, Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 – 1914, Brno 2003, s. 155 a násl.
  6. ^ Spojení „evropský národ“ se vyskytuje již u Nietzscheho, který v pracích z posledního tvůrčího období píše hodně o nutnosti politického sjednocení Evropy. Snil o „velkém Německu“, které by mohlo stát v čele „Spojených států evropských“ a o procesu utváření nadnárodního typu lidí prodchnutých vůlí k moci a ctnostmi válečníka – Evropanů budoucnosti, oproštěných od předsudků a neduhů „parlamentního idiotství“ a „kramářské filozofie“ (S. F. Odujev, Stezkami Zarathuštry, Praha 1976, s. 83 a násl.). Roku 1933 napsal Žid Julien Benda vlivný esej Discours à la nation européenne, znovu se však „evropský národ“ vynořil především u Waffen SS, viz náš předchozí sešit Dobrovolníci za Evropu (Tradice budoucnosti, ed. Fascikly 3/2011). Záhy po válce jej v několika knihách zpopularizoval sir Oswald Mosley (The Alternative, 1947; něm. Die europäische Revolution, 1950; Rettung des Abendlandes: Die dritte Macht; Ich glaube an Europa aj.), který také založil časopis The European.
  7. ^ Pro naši historii však platí: Český lid se v 19. století skládal z loajálních rakouských poddaných, měšťanů či spíše měšťánků a hlavně sedláků, venkovanů vůbec. Palacký, se svými obrazy z dějin (husitství na prvním místě), a čechizovaný Němec Tyrš, se svou polovojenskou disciplínou a stejnokrojem, z těchto pánů Broučků, pantátů Bezoušků, Kondelíků a Cimburů, prostřednictvím různých kroužků, spolků, hnutí a organizací, stmelili a doslova „vycvičili“ nový, moderní národ. Společná vize může formovat charakter celé společnosti. Kdo chce stmelovat „národ evropský “, nezbývá mu, než taktéž začít reflexí společné evropské minulosti (od rasy a jazyka přes tradice a sdílený prostor až ke konkrétním dějinným událostem).
  8. ^ Bylo to např. v roce 451 n. l., kdy Aetius v čele spojených římských, germánských a „keltských“, resp. galorománských vojsk zastavil Huny na Kataulanských polích, dále v obranných bojích proti avarským a tatarsko-mongolským vpádům, evropské vědomí prokazatelně existovalo ve vojscích Karla Martela, která se shromáždila k obraně před arabskou invazí i za druhé reconquisty, kdy portugalští bojovníci spolu flanderskými a německými rytíři vyhnali Araby z Pyrenejského poloostrova, na „křížových“ výpravách, ve válkách proti Turkům (Jiřím z Poděbrad prosazovaný evropský válečný svaz a unie panovníků!) na souši (Balkán) i na moři (Středomoří), kteří byli solidaritou Pruska, Ruska a Rakouska (tedy „vlastmi“ Svaté aliance), jakož i národně-osvobozeneckým bojem definitivně vypuzeni až v 19. století atd. Stojí za to připomenout, že soustavu Svaté aliance, „první a dosud jediný systém kolektivní bezpečnosti, který v Evropě vůbec fungoval“ (Pavel Bělina – Zdeněk Hojda, Historie 2: Novověk, Praha 1995, s. 68), torpédovala kapitalistická Anglie podporou italských, španělských a portugalských liberálů.
  9. ^ Pod pseudonymem Ulick Varange vydal v roce 1948 své dílo Imperium: The Philosophy of History and Politics Francis Parker Yockey, zakladatel Evropské fronty osvobození, který, na rozdíl od Evoly, pokládal sovětskou represi východní Evropy z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou než soft-okupaci západní, protože „neničí a nekorumpuje ducha tak, jak to činí americký kapitalismus“. Více o tom Martin A. Lee, c. d., s. 133 – 148.
  10. ^ Tento časopis s podtitulem Monatzeischrift im Dienste der europäischen Neuordnung založili roku 1951 Sturmbannführer SS Arthur Ehrhardt, aktivní člen Evropského sociálního hnutí, a spisovatel Herbert Böhme jako platformu národních hnutí bojujících za Evropu „třetí síly“. V roce 1990 byl časopis přejmenován na Nation und Europa, poslední číslo vyšlo v listopadu 2009. K raným přispěvatelům patřili mj. jak O. Mosley, tak J. Evola.
  11. ^ Odkaz ke druhé kapitole Suverenita – Autorita – Impérium, v níž Evola rozsáhle vysvětluje zásadní rozdíl mezi politickou ideou státu, resp. říše, a společností (pojmy lid a národ jako nástroje Francouzské revoluce třetího stavu), která smetla poslední relikty stavovských pořádků.
  12. ^ Např. nacionalistou, pozn. překl.
  13. ^ Viz Giambattista Vico (1668 – 1744), Základy nové vědy o společné přirozenosti národů (konkrétně Kniha čtvrtá, O cestě, kterou procházejí národy). Praha 1991.
  14. ^ Katolictví Evola mj. vytýká: Církev je instituce sama pro sebe, ve svém zájmu je schopna jednání, které je proti zájmu nejen věřících, ale celého národa i rasy; kompromisy a přizpůsobování ji mnoho nepřinesly, „humanizovala“ se a na úkor askese, kontemplace a transcendence se příliš soustřeďuje na lidské „já“, omezuje se stále více na morálku a sociální otázku, jenže „náboženství je buď absolutní, nebo není ničím“. Věda a kultura „znesvětily katolictví v každém vláknu“, klérus je, až na vzácné výjimky, „karikaturou původní instituce kněžství“. A bůh? Teistický Hospodin, personalizovaná projekce morálně-sociálních hodnot a lidských slabostí, je „předmětem“ víry, duševní „potřebou“ nebo, pro katolické existencialisty, dokonce „problémem“.
  15. ^ V různých směrech protestantismu vzešlých z reformace začalo být hmotné bohatství stále více chápáno jako „boží milost“, křesťanská religiozita se tak proměnila v činitel hospodářského rozmachu (Max Weber, Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, s. 185 – 245, kap. Protestantská etika a duch kapitalismu), kde se vše nadracionální jeví v podstatě být neužitečným, ba dokonce škodlivým – v očích puritánského kalvinisty je tak pravý asketa pouhým příživníkem, zatímco peníze vydělávající moralista se hřeje div ne v záři svatosti. Jaký to byl bůh, jehož smrt zvěstoval Nietzsche? Bůh moralismu určitě! Jakkoli se však Evola staví ostře proti protestantství (zvláště tam, kde se prolnulo s emancipujícím se židovstvím), touhu po metafyzickém absolutnu s ním má společnou…
  16. ^ Podobně argumentuje i Ortega y Gasset: „Neméně svévolné a falešné je nazývat západní civilizaci formálně křesťanskou. Křesťanství není výlučným principem naší civilizace, působí i v jiných civilizacích…“ (Evropa a idea národa, Praha 1993, s. 124).
  17. ^ Zde Evola zdůrazňuje rozdíl mezi ryzím, biblickým křesťanstvím, jehož principy jsou v oblasti politiky „přinejmenším problematické“, jakkoli jim nelze upřít duchovní hodnotu, a „státotvorným“ katolicismem, v němž se transformovala část pohanského dědictví imperiální římské tradice. Stát, obec, „ves“, je zde obecně spojujícím článkem mezi celostí všehomíra, „vesmíru“, a člověkem, místem, kde se naplňuje metafyzický smysl lidského života. Politeia proto není ani „produkt“ přírody, ani nějaké „zájmové společenství“ moderní státovědy. Lidé a trosky příznačně uvozují paradigmatická slova z Platónovy Ústavy: Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat…bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.
  18. ^ Základní Evolův pojem „tradiční svět“ (má různé historické, „časové“, formy, ale opírá se o nadčasové hodnoty a principy; jeho ztotožnění se světem buržoazních hodnot, jak se dotvořily v 19. století je proto zásadním nedorozuměním) stojí v protikladu vůči „modernímu světu“. První je založen na kontaktu s metafyzickou skutečností (tu ale zase nelze jen tak ztotožňovat s náboženstvím, pojmem, který má jednoznačně semitské konotace už s ohledem na nepřekročitelnou propast mezi bohem a člověkem v judaismu, křesťanství a islámu). Druhý skutečnost zužuje na fyzično, hmotnou sféru. Výchozím bodem z hmotné skutečnosti, fyzična „moderního světa“, který má ve svém zúžení zřetelně involuční, úpadkovou povahu, je dostat se „za“ (meta) něj, tedy prožitek metafyzična, který je však moderním masám nepřístupný. Evola proto kladl velký důraz na hledání individuální i skupinové, elitářské metafyzické zkušenosti a její realizaci prostřednictvím dosud přežívajících iniciačních „tradic“ a jejich ritů. Zvláště jej zajímaly „mužské spolky“, od válečnicko-loveckých pospolitostí přes duchovní a bojové řády po hermetické společnosti, kde se některé tyto „stopy tradice“ zachovaly. Neboť, zopakujme to ještě jednou, tradice zde neznamená to, co jednou bylo, kdysi, ale co stále, byť vskrytu, trvá. Věčné principy přesahující čistě lidské.
  19. ^ Podle Alessandra Volty, pozn. překl.
  20. ^ Historie předválečného „autoritářského“ evropeismu byla ještě bohatší, než jak ji v knize Znečištěný pramen (kapitola Fašisté a federalisté, Praha 2001, s. 26 – 91) líčí bezvýhradný ctitel národního státu John Laughland. Především zde chybí zmínka o rozsáhlých a dlouholetých aktivitách Karla Antona prince Rohana kolem jeho prestižní Europäische Revue, kterou národní socialisté převzali teprve r. 1936 (k tomu více Karel Veliký, Karl Anton Rohan: Mezi dvěma kříži, v: Národní myšlenka 2/2009, viz také náš předchozí sešit Dobrovolníci za Evropu). Nebo aktivity Asvero Gravelliho kolem časopisu Antieuropa (rozuměj: anti- ve smyslu demoliberální vize Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho, k níž se ve 30. letech připojil Otto von Habsburg!), které r. 1932 vyústily ve Voltův kongres „Europa“. Na druhou stranu politická úloha evropeismu, který byl záležitostí fašistických, národně-socialistických či konzervativně-revolučních duchovních elit, není nijak jednoznačná. Rozlišit, které hlasy měly v určité situaci politickou váhu nebo byly více či méně politicky bezvýznamnou spekulací, není snadné, stejně jako oddělit sny idealistů od propagandy a pragmatických opatření úředníků různých správních rovin. Ne každý papír, který přežil válku, měl tehdy význam…
  21. ^ Dnes je zřejmé, že neschopností SSSR kulturně působit na obyvatelstvo svých vazalských států byla jeho okupace pro Evropu škodlivější mnohem méně než americká, provázená zbožní popkulturou pestrých obalů, rytmů džungle, „lifestylové kultury“, hollywoodských snů či falešným mesianismem „svobodného trhu“, „otevřené společnosti“ a „lidských práv“: sovětské Rusko ukradlo svobodu, judaizované Spojené státy ducha. Nyní jde o bytí.
  22. ^ Vnitřní detoxikace znamená zbavit se závislosti na „toxinech moderního světa“. Nenechat se jím už v jakékoli formě instrumentalizovat s vnitřní účastí. Vzdorovat dobovým fikcím, zachovávat si odstup, podřídit ducha i tělo kázni. Nenechat se strhnout domnělou všemocí a triumfem dočasných sil, nefixovat se zcela na současné věci, které nás obklopují. Zdaleka ne každý má k tomu předpoklady. Knihu Jezdit na tygru (Praha 2009) napsal Evola se zaměřením jen na takto „diferencovaného“ člověka jako „příručku k přežití“.
  23. ^ Do „moderního světa“ pro Evolu, na rozdíl od monarchicko-katolických reakcionářů (De Maistre. De Bonald, Cortés), patří v podstatě vše „historické“, tj. časové, oproti „mytickému“, tj. nadčasovému, věčnému (některé „historické“ kultury jsou ovšem dokonalejším odrazem věčného než jiné). Soumrak feudálně-císařského zřízení je tak jen jedním zřetelným mezníkem v historickém čase, stejně jako počátky křesťanství. Mýtus tedy Evola nechápe „moderně“ jako „pouhý“ naturalisticko-básnický útvar, v němž je skryt nějaký „ historický obsah“, ale jako „bránu“ k nadhistorickému, nadlidskému a samozřejmě nadindividuálnímu – v něm pro nás začíná „tradiční svět“. Jak bylo řečeno výše (pozn. 17), v „tradičním světě“ se skutečnost neomezuje pouze na fyzický svět v prostoru a času, svět smyslové skutečnosti. Pro toho, kdo je schopen chápat skutečnost šířeji (např. matematik) není duchovno psychologismus, nýbrž „neviditelná“ realita, kterou je třeba odlišovat od nadpřirozeného podobně jako metafyzično od náboženství.
  24. ^ Meta globalizačních snah. Idea světové republiky se objevuje v zednářských spisech od 18. století.
  25. ^ Např. v italském fašismu spolu neustále soupeřily tradicionalistické a modernistické proudy. Tyto se dále dělily do názorových kroužků, mezi nimiž probíhal živý dialog. Připomeňme alespoň vystoupení levicově orientovaného Uga Spirita v první polovině 30. let proti tomu, jak režim realizoval korporativismus (podle Spirita byl hlavním nepřítelem fašismu liberalismus, nikoliv sovětský bolševismus nebo dokonce socialismus), útoky evoliánského pohanského kroužku proti lateránským dohodám z konce 20. let., periodicky oživovanou polemiku katolického konzervatismu s gentileovským idealismem či dynamismem fašistické futuristické avantgardy.
  26. ^ Srv. Dobrovolníci za Evropu, c. d..
  27. ^ Zde Evola naráží na své „žáky“ z Italského sociálního hnutí (Movimento sociale italiano, MSI) a posléze z Nového řádu (Ordine nuovo), kteří tak jako on stáli mezi „tradicí a revolucí“. Více o tom viz Salò – skutečný fašismus, Praha 2010.
  28. ^ A zde v prvé řadě tane na mysli Junio Valerio Borghese, příslušník starobylého šlechtického rodu, velitel elitní 10. flotily rychlých motorových člunů a držitel železného kříže. Samostatný profil v: Salò – skutečný fašismus, c. d. Borghese rovněž napsal úvod k prvnímu vydání Lidí a trosek, z něhož citujeme: „Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – etických i politických – v současném světě. (…) A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“ (…) Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (říše) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.(…) Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
  29. ^ Ideálním vzorem, předobrazem tohoto spojení, je zde zajisté pevné přátelství, které pojilo „černého knížete“ Junia Valeria Borgheseho s někdejším velitelem německých speciálních sil Ottou Skorzenym. Evola oba muže osobně znal. Řečeno s Gottfriedem Bennem, „orli Ódinovi tu letí vstříc orlům římských legií“.
  30. ^ Již v roce 1946 byla v Itálii založena Evropská studijní komise, která měla rozvíjet 8., „evropský“, bod Veronského manifestu Italské sociální republiky (RSI). V roce 1950 dozrála na sjezdech mládeže Italského sociálního hnutí (MSI) – Federace univerzitních studentů (FUAN) situace natolik, že zde bylo přijato usnesení o založení Evropského sociálního hnutí (Movimento Sociale Europeo, MSE), které by zajistilo vytvoření těsnější spolupráce národních a sociálních sil jednotlivých evropských zemí. Delegace z devíti států zde dohodly setkání v Malmö. Za jeho iniciátora je považován švédský aktivista Per Engdahl. Kongres v Malmö se konal v květnu 1951. Na pozvání profesora Engdahla z Ny Svenska Rörelsen přijeli zástupci (udává se 60 až 100 osob) z více jak 12 zemí (Itálie, Španělska, Německé spolkové republiky, Rakouska, Francie, Velké Británie, Belgie, Nizozemska, Švédska, Dánska, Norska a Finska, zástupci maďarského exilu). 10 bodový manifest „Malmöské internacionály“ s hlavním cílem osvobodit Evropu od „americké kurately i sovětského vlivu“, podepsalo 16 stran a organizací. Stálý sekretariát byl zpočátku v Římě, poté v Terstu a nakonec se vrátil do Malmö (1958). Členy prvního předsednictva se stali: Maurice Bardèche (Francie), Oswald Mosley (Velká Británie), Karl Heinz Priester (NSR), Jean Robert Debbault (Belgie), Hans Oehler (Švýcarsko), Arthur Kielsen (Dánsko), Ernesto Massi (Itálie) aj., předsedou byl Per Engdahl. Již v září 1951 byla však disidenty Evropského sociálního hnutí, pro něž na prvním místě stály otázky „etnické solidarity bílých národů a jejich ohrožení mezinárodním sionismem i afro-asijskou imigrací“, v Curychu založena rivalizující organizace Nový evropský řád (Nouvel Ordre Européen, NOE). Předsedou se stal Francouz René Binet, bývalý příslušník divize Charlemagne, generálním tajemníkem Švýcar Gaston Armand Amaudruz. Druhý sněm se konal v Paříži. Poté se setkání konala každé dva roky (Hannover 1954, Lausanne 1956, Milán 1958, pak v letech 1960 a 1962 opět Lausanne, v letech 1965 a 1967 Milán, v roce 1969 Barcelona a v letech 1972 a 1974 Lyon, v roce 1977 opět Barcelona). Organizace, sídlící až do roku 1987 ve švýcarském Lausanne, zastřešovala ve svých nejlepších letech až 50 – 60 skupin z 20 zemí celého světa, včetně exilu z východního bloku (střídavě maďarský, ukrajinský nebo chorvatský) a prosazovala (časopis L´Europe réele) evropskou federaci států s autoritativními režimy různých nuancí. Poslední, devatenáctý sněm se konal v roce 1991 v alsaském Hagenau. Po Binetově smrti v roce 1957 se předsedou stal Amaudruz. V tomtéž roce vznikla v Rakousku organizace Sozialorganischen Ordnungsbewegung Europas (SORBE) Theodora Soucka, který za druhé světové války působil pod Skorzenyho velením. V jedné z rezolucí přijatých na prvním kongresu v Salcburku byl formulován ekonomický program, jehož realizace předpokládala mj. i zavedení jednotné měny. Hlavně se však hovořilo o „ozbrojené neutralitě“ a „demokratickém federalismu“ od Maďarska a Bugu až k Atlantiku, a o vytvoření Velké Evropy na základě spolupráce germánských, románských a slovanských národů, v níž zvítězí „evropský nacionalismus“. SORBE však byla již následující rok rakouským ministerstvem vnitra zakázána. V roce 1962 podepsali v Benátkách Oswald Mosley (Union Movement), Jean Thiriart (Jeune Europe), Adolf von Thadden (Deutsche Reichspartei) a Giovanni Lanfre (Movimento Sociale Italiano) „Deklaraci Evropy“ a vznikla zde The National Party of Europe. O deset let později, tedy v době poslední Evolou provedené úpravy Lidí a trosek, se v Planeggu nedaleko Mnichova pod záštitou Bernharda C. Wintzeka, vydavatele neopravicového časopisu Mut (Odvaha), konal kongres národně-evropské mládeže (Erste Nationaleuropäische Jugendkongress, NEC), na němž se sešlo více jak tisíc zástupců ze 13 zemí.
  31. ^ Evola si byl vědom, že „elity jsou jako tepna, sice důležitá, ale stále jen jediná tepna v těle“. Jeho představa „řádových elit“ jako v podstatě „politického evropského národa“ není v žádném případě eskapická.
  32. ^ Podle Evoly musí substanci pravého a pevného politického organismu tvořit Řád. Pospolitost mužů (ne tedy rodina!) jaká ještě v novověku byla nositelem ideje pruského státu, který navazoval na slavnou minulost Řádu německých rytířů. O jejich zemi se „silnou ústřední mocí a širokými místními svobodami“ Libor Jan a František Skřivánek mj. píší: „Ve státní správě Řádových zemí vládla důkladná disciplína a přesná organizace. (…) Jakékoliv pokusy o zběhnutí nebo osobní obohacení byly drasticky trestány (co rytíři vlastnili, bylo majetkem řádu, sami skládali slib chudoby). Zato městům byla přiznávána široká svoboda. Samospráva byla zcela ponechána na vůli měšťanů, což vedlo k nebývalému rozkvětu řemesel. Důkladně však byl kontrolován obchod a finance. Na feudální řád širokými svobodami byl nadán i selský stav, takže vesnice se spíše řídily právy městskými než vrchnostenskými. Robotní či jiné nevolnické povinnosti byly pro selský stav v řádové zemi neznámy.“ (Němečtí rytíři v českých zemích, Praha 1997, s. 8.)
  33. ^ Středomoří proti turecké rozpínavosti bránili rytíři z celé Evropy v řadách johanitů. Rytíři z Čech (Böhmen) se přitom nijak nelišili od rytířů jiných národů – ztělesňovali typ, který se opíral o nadnárodní, „evropský“, kodex cti; Svatá říše římská národa německého se mění ve vlažné politické spojení více či méně nezávislých feudálních států definitivně až po třicetileté válce (vestfálským mírem je navíc potvrzeno odtržení Švýcar a Nizozemska). Říšské orgány jako sněm nebo soud však formálně trvají až do jejího zániku, který se kryje s mocenským nástupem třetího stavu – buržoazie (1806).
  34. ^ Míněn je bezbřehý individualismus liberalismu, pozn. překl.