„Armáda“ jakožto světonázor

Následující text je překladem článku „Sulla „Milizia“ quale visione del mondo“, jenž původně vyšel 30. května 1937 v rubrice „Diorama mensile“, v periodiku „Il Regime Fascista“. Přeloženo přes anglickou verzi z knihy Metaphysic of War, Arktos Media ltd., 2011.

***

Bezpochyby je již nová fašistická generace zeširoka vojensky, válečnicky orientovaná. Dosud však neporozuměla nutnosti integrace podrobností prosté disciplíny a psychofyzického tréninku do nadřazeného řádu, do obecné vize světa.

Etický aspekt

Toto začíná člověk vidět ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice, které, a jistě ne jen náhodou, tak často používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního heroického prosazování. V orfismu se skupina noviců nazývala stratos; miles představovalo stupeň hierarchie mithraismu; symboly utrpení se vždy znovuobjevovaly u posvátných představitelů klasických Římanů a přenesly se, částečně, do vlastního křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi, jmenovitě související doktrínou „svaté války“, o které jsme již pojednali jak v našich předešlých knihách, tak i na těchto stránkách. Omezíme se na pole etiky a pojednání o speciálním centrálním stanovisku, majícím za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot a vyzvednout je na úroveň mužnosti, oprošťující ji tak od všech buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

Základ takovéhoto postoje je shrnut v dobře známé Pavlově frázi, vita est militia super terram. Jde o záležitost chápání bytí zde dole [na zemi] jako kdybychom byli vysláni v přestrojení člověka na vojenskou misi na vzdálené frontě. Účel takovéto mise není individuem vždy přímo chápán (ve stejném smyslu jako když si člověk bojující na předsunuté základně nemůže utvořit přesnou představu o celkovém plánu, jehož je součástí), je však během ní poměřována vnitřní ušlechtilost skutkem odporování, splněním, navzdory všemu, toho, co musí být splněno, skutkem nepochybování či neváhání, skutkem věrnosti silnější než život nebo smrt.

Prvními výsledky takovéhoto přístupu jsou potvrzující stanoviska vzhledem ke světu: stvrzení a zároveň jistá svoboda. Kdo je skutečně vojákem, je jím z přirozenosti, tedy protože jím chce být. Proto v misích a úkolech mu přidělených, tak řečeně, nachází sám sebe. Také, člověku, který považuje svou existenci za bytí vojákem v armádě, bude velice vzdáleno vnímání světa jakožto slzavého údolí, z kterého je třeba utéct, či jako cirkus iracionálních událostí, v něž se slepě vrhl, či jako oblast kde představuje heslo carpe diem  největší moudro. Přestože si je stále vědom tragických a negativních stránek mnoha věcí, způsob reakce na ně bude mít značně odlišný od toho, jak budou reagovat všichni ostatní lidé. Jeho pocit že tento svět není jeho otčinou a že nereprezentuje jeho vlastní řádný stav – v podstatě pocit, že „pochází odjinud“ – zůstane základním elementem, který nedá vzniknout mystickému eskapismu a duchovní slabosti, ale který mu umožní minimalizovat, relativizovat a vztáhnout se k vyšším konceptům zvažování a limitů všeho toho, co může být podstatné a konečné pro ostatní, počínaje smrtí, a který mu přinese klidnou sílu i širší rozhled.

Sociální aspekt

Vojenské pojetí světa, následně, vede k novému citu sociální a politické solidarity. Překonává veškeré humanitarismy a „socialismy“: lid nepředstavuje naše „bratry“ a náš „bližní“ je v cestě překážející nestoudný pojem. Společnost není ani výplodem nutnosti ani čímsi co má být zdůvodněno či vyjádřeno ideálem sladké všeobjímající lásky a obligátním altruismem. Každá společnost bude místo toho tvořena ve smyslu solidarity existující mezi značně odlišnými bytostmi, jednotlivě pevně odhodlanými bránit důstojnost své vlastní osobnosti, ale přesto spojenými společnými činy, jež je navzájem svazují, bez sentimentalismu, v mužném přátelství. Věrnost a upřímnost, spolu s etikou cti, kterou takto zrodí, budou tedy považovány za základy každé komunity. Dle starého indogermánského zákonodárství nebylo zabití tak vážným přečinem jako zrada či dokonce pouhé lhaní. Válečnická etika by též víceméně vedla k takovémuto přístupu a měla by sklony k omezení principu solidarity prostřednictvím důstojnosti a náklonnosti. Voják může považovat za své druhy pouze ty, kterých si uctivě váží, a ty, kteří jsou pevně rozhodnuti hájit své posty. Ne ty, kteří se vzdávají, slabé či neschopné. Mimoto, člověk, který vede, má povinnost shromažďovat a tlačit statné síly vpřed, místo toho aby jimi plýtval na starosti a bědování nad těmi, kteří již padli, nebo ustoupili nebo se dostali vlastní vinou v culs-de-sac.

Smysl stoicismu

Nicméně, zde předložená stanoviska jsou nejcennější z hlediska vnitřního zesilování. Zde vstupujeme na pole řádné římské etiky, s níž by měl být čtenář již seznámen prostřednictvím výňatků od klasických autorů, jež jsou pravidelně v „Diorámě“ publikovány. Jak jsme uvedli předešle, mluvíme zde o vnitřní proměně, díky které se reakce na skutečnosti a životní zkušenosti stanou naprosto odlišnými, a, spíše než aby byli negativní, jak jsou všeobecně, stanou se pozitivními a konstruktivními. Stoicismus Římanů nám zde nabízí excelentní vhled, pod podmínkou, že je znám takový, jaký skutečně byl, jako skutečné nezdolné stvrzení života, dalece vzdálen od předpojatých názorů, které se snaží přimět nás vidět ve stoicismu pouze že se ztuhlé, ztvrzené bytí životu odcizuje. Může to někdo zpochybnit, když Seneca prohlašuje pravého muže za nadřazeného bohu, jelikož, zatímco druhý jmenovaný je chráněn od ran osudu přirozeností, muž může boha dostihnout, vyzvat své neštěstí a projevit se jako jemu nadřazený? Nebo když nazývá nešťastnými ty, kteří tak nikdy neučinili, jelikož nikdy nezvládli poznat a poměřit své síly? U těchto autorů se dá nalézt mnoho prvků válečnického systému etiky,^[1] jež naprosto mění běžný způsob myšlení. Velice charakteristickým aspektem takovéhoto hlediska je toto: člověk vyslaný na nebezpečné místo proklíná svůj osud jen pokud je jeho osobnost ubohá; pokud je hrdinského ducha, je na to naopak hrdý, jelikož ví, že jeho velitel vybral nejcennějšího a nejsilnějšího pro jakoukoliv riskantní misi a jakýkoliv zodpovědný post, zanechávaje nejvíce pohodlné a bezpečné místa jen těm, kterých si v podstatě neváží.

Takováto úvaha je patřičná i pro ty nejvíce temné, tragické, zrazující životní okamžiky: je nezbytné odhalit v nich jak skrytou prozřetelnost, tak výzvu naší vznešenosti a nadřazenosti.

„Kdo je hoden být nazýván mužem a Římanem“, píše Seneca, „když nechce být zkoušen a nevyhledává nebezpečné úkoly? Pro silného muže je nečinnost utrpením. Je jen jediný obraz, jenž dokáže vzbudit pozornost dokonce i bohů, a tím je pohled na silného muže zápasícího s nepřízní osudu, zvláště pokud jej vyzval sám.“

Jde o moudrost, mimo jiné, převzatou ze starých dob a nacházející své místo dokonce ve všeobecné představě o historii světa. Když Hésiodos, předtím než vyjeví Železný věk, temný znesvěcený věk jenž je popsán jako poslední, pronesl, „Neměl jsem já přijít na svět, mezi lid pátého [Železného] věku, ale měl jsem umřít dříve, nebo narodit se potom!“,^[2] odpovídalo přesně učení příznačné pro staré indogermánské tradice těm, kteří, v temném věku, vzdorujíce všemu, budou schopni dosáhnout na plody, jež ti, kteří žili v příznivějších, méně těžkých dobách, mohli jen stěží získat.

Tak náhled na život člověka jakožto na členství v armádě formuje etiku sobě vlastní a s ní konkrétní vnitřní stanovisko, jež pozvedá hluboké síly. Na tomto základě je snaha vstoupit do armády, s její disciplínou a připraveností k absolutnímu činu v rovině materiálního boje, tím správným směrem a cestou, jež musí být následována. Nejprve je nezbytné pociťovat v sobě povahu vojáka a přivést vlastní vnímání do souladu s ní, k tomu aby bylo možné to samé učinit následně v materiálním smyslu, a aby se zamezilo nebezpečí, které, ve smyslu materiálního tvrdnutí a přehnaného důrazu na fyzično, může jinak vyjít z militarizace pouhé samotné vnější roviny: kdežto, s takovouto přípravou, se může každá externí podoba lehce stát symbolem a instrumentem patřičných duchovních smyslů.

Fašistický systém etiky, jestliže je důkladně promyšlený, nemůže směřovat jinak než podél těchto linií. „Pohrdání snadným životem“ je výchozím bodem. Vzdálenější záchytné body musí být stále kladeny tak vysoko, jak jen to je možné, nadevše co může promlouvat pouze k pocitu a nad veškerý pouhý mýtus.

Jestliže posledními dvěma fázemi involučních procesů, jež vedly k modernímu úpadku, jsou zaprvé, vzestup buržoazie, a zadruhé, kolektivizace nejen pojetí státu, ale též veškerých hodnot a koncepce etiky samotné, pak musí překonání všeho tohoto a znovu uplatnění „válečnického“ vnímání světa v plném výše uvedeném smyslu tvořit předpoklad pro každou obnovu: když svět lidských mas
i materialistických a sentimentálních středních tříd uvolní cestu světu „válečníků“, bude dosaženo té hlavní věci, což umožní nástup dokonce ještě vyššího řádu, řádu skutečného tradičního duchovna.

Poznámky

1. ^ Srov. s Římské „pohanské“ ctnosti na webu Slavonie.org. Pozn. čes. překl.
2. ^ Hésiodova báseň Práce a dni.