O úchylkách způsobených výchovou u anglosaských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 12. leden 1951. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jeden člověk, který tomu nepochybně rozuměl, zastával názor, že ty „nejnemožnější“ dívky jsou anglosaské; hned potom následují Maďarky a Slovanky, pak Italky, poněkud lepší úroveň mají Francouzsky, po nich následují Středoevropanky, Němky a Vídeňačky. Přitom nebyl brán v úvahu pouze jejich vzhled, řekli bychom efekt, ale vůbec vztahy mezi dvěma pohlavími v jejich celistvosti, posuzované podle toho, nakolik jsou opravdové a normální.

Musíme uznat, že toto pořadí v mnohém odpovídá pravdě. A existuje-li nějaký ženský typ, který se stal deviantním, pak jím je právě ten anglosaský, a to jak britský, tak ten americký U.S. Deformace, kterou tento typ představuje, navíc není vrozená. Jde o „produkt kultury“; je to výsledek spletitého procesu, u kterého by bylo velmi zajímavé analyzovat začátky a jednotlivé fáze. Nepochybně v tom sehrály významnou roli dvě věci: protestantské puritánství a to, jakou hodnotu si v těchto zemích žena sama přisoudila a nechala druhé pohlaví, aby ji akceptovalo. Co se týká puritánství, chová v sobě jakousi teologickou nenávist pro sex všeobecně, přičemž tato nenávist ovlivnila výchovu, která považuje už od počátku vše, co souvisí se sexuálním životem, za disgusting, čili za něco „zvířecího, nesprávného a vadného“. Zatímco by však z toho mělo logicky vyplývat jisté pohrdání ženským pohlavím, jak tomu bylo v první staletích křesťanství, u Anglosasů došlo k pravému opaku. Kdo u nich nežil, nemůže si vytvořit představu o tom, jaký význam má žena v jejich společenském, ale i intelektuálním životě. Můžeme zde skutečně mluvit o „třídním vědomí“ nebo o „tělesném duchu“, před nímž muž kapituloval. Žena, dívka, ze sebe vytvořila abstraktní figurku údajné „respektování hodné“ a nedotknutelné „důstojnosti“. Zpočátku ji vnucovala muži, avšak nakonec jí sama uvěřila, a aniž by si toho všimla, stala se nakonec její obětí a otrokem.

Muž podstoupil doslova vydírání, pokud jde o to, co je nucen dělat a prokazovat ženě, „má-li být gentleman“, i když se to vymyká spontánnímu rytířství. To ženu nutí, aby u takového panáka utiskovala či ignorovala jeho pravou přirozenost, především v tom, co se týká sexuálního života.

Z působení obou těchto faktorů vyplynula zcela odlišná zábrana, než jakou představuje např. ženský měšťanský typ v románských zemích. Nejde jen o to, že se žena „předvádí“ před druhými, a úplně jinak, svobodně a upřímně, se chová, jakmile to okolnosti umožňují. Nikoliv: anglosaské dívky mají vnitřní automatické zábrany. K tomu, aby se odstranily a věci se nakrátko navrátily do původního řádu, jsou zapotřebí účinné prostředky, například alkohol. Jedině když se anglosaská dívka podnapije, stane se „použitelnou“.

Byl by proto zásadní omyl mluvit o tom, jak nevázané a volné jsou americké dívky. Ani ve snu: to všechno se týká pouze vnějších forem, je to všeobecná bezostyšnost maskulinních způsobů. V nitru se však skrývá pravý opak: Američanky patří na celém světě mezi ženy s největšími zábranami. Proto se také Amerika stává zaslíbenou zemí psychoanalytiků, kteří tam nalézají lidské typy, jež nejlépe všech odpovídají jejich teoriím o represích a o mstách a kompenzacích potlačených pudů. A vzhledem k takovému stavu věcí je muž, který je vždy zodpovědný za cestu, jíž se žena ubírá, v anglosaských zemích, a zvláště pak v Americe, charakteristický zakořeněnou nesmělostí, primitivností a infantilností ve vztahu k dívkám.

Není nijak obtížné si představit, že toto všechno je způsobování regresí vůči každému zdravému vztahu. A tato regrese se nám představuje s „konstitučními“ rysy, čímž směřuje hlouběji, než na úroveň mravů, takže působí na fyziologickou oblast. Všechno, co člověk odmítá či přijímá jen díky vnitřním zábranám a rozpolcenosti, totiž tíhne k barbarství, odlidštění a primitivnostem či banálnostem. Proto slova, jež americká dívka pronáší „poté“: Do you feel better now, darling? – „Cítíš se nyní lépe, drahoušku?“, jsou něčím víc než pouhou frází. Určitou analogií je zajímavý středoevropský výraz: Befriedigung, který doslovně znamená uspokojení či ukojení, jako kdyby stav touhy byl nějakým nudným vzrušením či rozrušením, které je třeba překonat, aby se člověk navrátil do normálu. Existují však také další specifické úchylky anglosaských a speciálně amerických dívek, které mají tytéž příčiny. O těch budeme mluvit příště.