Pro a proti italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 4. dubna 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Pokud jde o reakci na můj článek Nedostatky v Chování Italských Dívek, kterou uveřejnila Antonietta Fiumara, rád bych zdůraznil následující.

Je pravda, že bych měl svou kritiku nasměrovat obecně proti typu „měšťácké holky“, protože se nejedná pouze o italskou záležitost. Přesto však je třeba uznat, že procentuální zastoupení tohoto typu je v Itálii mimořádně vysoké. Navíc zatímco v ostatních zemích, zvláště pak ve střední Evropě, je v plném proudu proměna tohoto typu do pozitivní podoby (větší míra vnitřní svobody a větší upřímnost), v Itálii se situace maximálně zhoršuje: prostý, přirozený, tichý a usebraný typ nedávné měšťácké dívky se často proměnil v opovrženíhodný typ lehkomyslné a frivolní „slečinky“, která není ani ryba, ani rak, chtěla by být „moderní“ a nevázaná, a zatímco se vyžívá v líčení a ostatních věcech, jimž se často nevěnují ani „profesionálky“, zůstávají v ní ty nejhorší zábrany a předsudky domácího měšťáckého typu, takže zůstává jen naparáděnou kočičkou typu demi-vierge (polopanna). Tento typ je u nás velmi rozšířený, zatímco v jiných zemích téměř neexistuje. Jen stěží je možno tvrdit, že u jeho zrodu byl na vině hlavně muž.

Ponecháme-li tento zkažený produkt měšťácké společnosti na chvíli stranou, je jistě pravda, že určité – nesympatické a paralyzované – chování našich dívek do značné míry zavinilo chování italských mužů. Přesně na to jsem i já už dříve poukazoval. Například jsem napsal (v Dottrina della Razza): „Jistý typ muže, u nás bohužel velmi rozšířený, bezprostřední a řekněme také primitivní povahou svých erotických sklonů ženu plaší a zahání ji do obranné pozice. Tím podporuje nejrůznější nezdravé zápletky, nezdravé především právě pro něj. Dívka totiž nemyslí na nic jiného než na případný vztah s mužem a na to, jaký dojem u něj vyvolá, a zároveň se cítí jako žádoucí a pronásledovaná kořist, která si musí dávat bedlivý pozor, aby neudělala jediný chybný pohyb, navíc musí velmi pečlivě zvažovat každé přijetí i opuštění.“ Ve středoevropských a severoevropských zemích to muži mají mnohem snazší, právě proto, že se chovají úplně jinak. Uznat, že to tak je, však neznamená ignorovat to, co jsem odsoudil v chování našich dívek a co je důsledkem toho, že jim chybí charakter a vnitřní svoboda, a převládá u nich konformistický a utilitaristický přístup nad spontánností a idealismem.

Opakuji ale, že se lze shodnout na tom, že předpokladem k chování, kterému dáváme přednost, je také určitý smysl pro zodpovědnost. To by ale u nás museli muži změnit své způsoby, které obvykle v sexuální oblasti prosazují. Už dříve jsem napsal také toto: „Muž by měl v sobě přirozeně mít zvláštní smysl pro zodpovědnost za všechno, co z fyzického hlediska může způsobit ženě jen díky sexuálnímu egoismu a pudovosti.“ Ba dokonce jsem si v jiném svém článku toužebně přál, aby existovaly mnohem přísnější zákony, které by postihly toho, kdo selže v té nejzákladnější povinnosti zachovat vztah se ženou, která se k němu zachovala „ne-měšťáckým“ způsobem. Je jasné, že když dívky musejí mít obavy, zda nezůstanou osamoceny se všemi následky nezodpovědně vedeného vztahu, to všechno raději mužům pořádně ztěžují – k jejich velké škodě.

Pokud jde o obranná opatření, k nimž se i třeba nechtěně musejí naše dívky utíkat, aby se společensky nezdiskreditovaly a neohrozily tak vlastní budoucnost, i tedy jsem ochoten uznat, že dokud se nezmění chování mužů, nepostoupíme ani o píď dopředu. Jak už jsem řekl při jiné příležitosti, ve středoevropských a severoevropských zemích se dívky oddávají svým zkušenostem a vdávají se teprve tehdy, když to chtějí udělat s opravdovou vážností a když jsou splněny všechny předpoklady. U nás ale velmi často dochází k pravému opaku: dívka odmítá být sexuálně aktivní dříve, než najde nějakého muže, a jako manželka si pak nezřídka bez sebemenších výčitek vyhrazuje právo užívat si svobody, protože svůj sociální (a často také ekonomický) problém už vyřešila. Je obecně známo, že na každém letovisku mladíky přitahují hlavně vdané ženy, protože „s nimi se dá něco dělat“, na rozdíl od mnoha dívek a slečinek. Podle mě je chování žen v ostatních zmiňovaných zemích mnohem morálnější. Pokud jde o hodnotu ženy, osobně bych se nepídil po tom, zda už měla, nebo neměla nějakou tu „zkušenost“, ale spíše po tom, zda je odvážná, oddaná, upřímná a schopná intenzivního vztahu.

Konečně mluví samo za sebe, že se má zjištění netýkají té spousty našich dívek v současném stavu, ale spíše už rozlišeného typu. Rozlišeného také pokud jde o schopnost nenásledovat konformistické koleje naturalistické a dokonce bych řekl dobytčí normálnosti mužů a žen redukovaných na pouhá domácí zvířata určená k práci a reprodukci, a o ochotu podstoupit těžší a riskantnější život, jaký přináší odlišné zaměření. Nicméně je třeba podotknout, že zde vstupujeme do oblasti mnohem rozsáhlejší problematiky, která souvisí všeobecně s ranou buržoazní kulturou a se způsoby, jak lze tuto krizi překonat. To, co jsem při několika příležitostech vznesl jako kritiku mravů s ohledem na sex, není nic jiného než jeden konkrétní případ mého postoje, jaký zastávám i ve všech ostatních oblastech. Iniciativu v útoku na společnost a měšťanské hodnoty nelze ponechat jen na komunismu, který prosazuje ideál nového realismu. Takový útok a uplatnění mohou, ba dokonce musejí být provedeny z naprosto opačného hlediska, tím že vsadíme na nové hodnoty opravdové, svobodné a hluboce rozlišené osobnosti. Utíkat se před komunismem k pouhému měšťáckému konformismu představuje obrovské nebezpečí, neboť bychom se do budoucna odsoudili k podřadnému postavení. Všechno, co jsem vyslovil na adresu italských dívek, s důrazem na to, na co by měl zaměřit svoji pozornost každý, kdo touží překonat a obnovit stávající poměry, spadá v plném rozsahu právě do tohoto myšlenkového rámce.