Nedostatky v chování italských dívek

Následující text je překladem článku Julia Evoly, jenž vyšel 14. března 1954 v Meridiano d'Italia. Zveřejněný překlad původně vyšel jako dodatek v českém vydání knihy Metafyzika sexu.

***

Jak říká jedno známé rčení, kdo zná dobře jen jednu zemi, nezná žádnou. Tím je myšleno, že tomu, kdo zůstává uzavřen ve vlastní specifičnosti, chybí širší rozhled. Pomocí širšího rozhledu by mohl svou specifičnost objektivně pochopit a zhodnotit, protože by měl srovnání s tím, co se liší od všeho, co pro něj až dosud bylo jediným hlediskem.

Toto měřítko můžeme dobře použít na mnoho věcí, které se týkají italského prostředí. Zde se omezíme pouze na otázku převládajícího a přetrvávajícího stylu italských dívek, přičemž zvláště přihlédneme k problematice sexu. Na to, že u nás v této oblasti věci zdaleka nejsou v pořádku, jsme poukázali již vícekrát. Poukázali jsme také na to, že už zkušenost války, jež v ostatních zemích (zvláště pak ve Vilémově a Sudermannově Německu) dokázala způsobit značné proměny mravů v pozitivním smyslu slova (ve smyslu větší vnitřní svobody, toho, co je podstatné, a vytrhání vyježděných kolejí), se v Itálii jak se zdá nedotkla ničeho podstatného. Kromě toho, že nepatrně vzrostla pramálo zajímavá finanční korupce jakožto jakési dědictví „vazalství“, co se týká zásad chování, o kterém nyní budeme mluvit, zůstalo všechno více méně při starém.

Záchytnými srovnávacími body pro nás mohou být především země střední a severní Evropy; do jisté míry k nim můžeme započíst také Francii, avšak jednoznačně vyloučit musíme Anglii a zvláště pak Ameriku, kde se věci mají ještě hůře než u nás, i když z úplně jiných důvodů. Stejně tak musíme vyloučit východoevropské země. Zároveň však musíme podotknout (a tím riskujeme, že vyvoláme skandál), že by na tom byly tyto země hůř než Itálie. Divošská primitivnost a instinktivnost (s níž se ostatně setkáváme i v některých italských provinciích, které jsou obecně považovány za málo „rozvinuté“, jako je jih, Abruzzy či Sardinie) zaručují, že ve vztazích panuje alespoň větší míra upřímnosti a spontánnosti, což ale má i své překážky a nebezpečí.

Kdo měl tedy příležitost nejenom krátce navštívit uvedené země, ale také tam určitou dobu žít, při porovnání zjistí, že převažující charakteristikou italských dívek je měšťácké a konformistické chování. Příčinou takového chování je základní nedostatek charakteru a vnitřní svobody. Jsou jenom k smíchu, tyhle bravurní figury, jež u nás věnovaly a nadále věnují své síly „emancipaci“ ženy, aby jí zajistili politická práva a umožnily tak všechny cesty. Všechny tyhle vnější svobody jsou bezvýznamné a nestojí ani za zlámanou grešli, vždyť řeší jen činitele neřádu ve společnosti bez „vnitřních svobod“, bez možnosti být někým a svobodně se sebou nakládat. A nejdůležitější oblastí, kde by se z přirozené nutnosti měly pro ženu tyto hodnoty především naplňovat, je sex.

Přes všechny masky, valná většina italských dívek nemá osobnost, v tom smyslu, že nemají zájem nebo možnost se vnitřně formovat tak, aby pro ně sex neznamenal začátek a konec všeho, zkrátka aby se chovaly svobodně a spontánně.

„Prostituce“ etymologicky znamená vystavování, tedy dát nějakou věc do vitríny, aby to vyvolalo touhu takovou věc získat. A právě to je dnes převažující styl. „Neslušná“ dívka se tak chová, aby se nakrátko a po domluvě propůjčila za stejně domluvenou odměnu; „slušná“ dívka tím sází na to, že si tak najde manžela a zajistí si budoucnost. A tak si mnoho dívek uchovává panenství jen proto, že pro mnoho mužů je to ještě stále cenný artikl. Jde mimochodem o anatomické panenství, poněvadž panenství duševní a smyslové tyto dívky obvykle ztrácejí už v pubertě. Na adresu takového typu „snoubenky“ pronesl Weininger velmi tvrdá, avšak pravdivá slova („snoubenky“ v uvozovkách, poněvadž i tehdy, když se jedná o zcela něco jiného, se u nás stále pokrytecky mluví o “snoubence” – prostě „fidanzata“). Ten kdo navštíví nějaké módní letovisko, má skutečně pocit, že se jedná o jakousi étalage nabízeného zboží – skoro jako na trhu s otrokyněmi – když spatří shluk „slečinek“, které se jen všemožně předvádějí a snaží se nastražit (ná)vnady na své mužské protějšky.

Jak jsme řekli, to všechno pouze ukazuje na nedostatek charakteru, respektive snahu zůstat na nižší úrovni. Dokládá to dokonce i přežívající způsob jistého ženského chování, který se na první pohled zdá opačný. Existuje např. mnoho italských dívek, které se domnívají, že muž se ve vztahu musí za všech okolností cítit dlužníkem ženy, jako kdyby mu ona dávala víc, než od něho přijímá. V severní Evropě se stává, že se žena urazí, když za ni muž chce zaplatit. Dívku tam lze pozvat do bytu svobodného muže, aniž by opáčila: „Za koho mě máte?“ I v seriózních novinách tam lze nalézt inzeráty mladíků, kteří hledají dívku na společné cestování či dovolenou, aniž by to nutně znamenalo to, co si ihned představí Italka. Může to znamenat, ale také nemusí, protože tamější dívky stojí pevně na nohou, umějí říct ano, nebo ne.

Jestli v posledních letech došlo v Itálii k nějakému pokroku, nebylo to určitě v tomto směru. Situace se naopak zhoršuje a nepochybně to souvisí s narůstající a nezodpovědnou amerikanizací. Narůstá marnivost, povrchnost, marnotratnost a vnitřní rozklad. Domácí kino, luxus nad poměry, auto (člověk je dnes prakticky vyloučen ze společnosti, „nemá-li alespoň nějakou káru“). Z Ameriky přichází narcistická deviace „libida”, kvůli níž dívky nenacházejí zalíbení v tom, co by mělo být přirozené, ale raději se předvádějí v šatech či těch nejúspornějších minišatech, což je dovede až k jakémusi antifunkcionálnímu kultu vlastního těla. Začíná se to bohužel rozmáhat i mezi námi.