Literární předsudky
Následující text je překladem 1. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Ten, kdo chce pochopit podstatu rytířských románů a eposů, k nimž patří i cyklus Grálu (spolu s mnoha dalšími podobnými spisy), musí překonat spoustu předsudků, z nichž první jsou předsudky literární.
Máme na mysli zaujatosti těch, kdo považují tyto povídky a legendy za pouhý výplod umělecké fantazie autorů takových děl. Tito lidé popírají jakoukoli vyšší symbolickou hodnotu, kterou nelze považovat za pouhý svévolný výmysl. Právě tento symbolický, objektivní a nadindividuální prvek tvoří jádro ság, legend, mýtů o odvážných činech a eposů tradičního světa.[1] Stejný význam pro slovo „tradiční“ používal i René Guénon a jeho skupina. Tento prvek do nich občas nebyl zakomponován záměrně. Zejména v případě polotovarů kolektivních prací byly nejdůležitější a nejsmysluplnější prvky zakomponovány s nevědomím autorů, kteří si neuvědomovali, že naslouchají určitým vnějším vlivům. Tyto vlivy na určitém místě užívají tvůrčí spontánnosti některých osob či skupin jako prostředek ke svému projevení.
Objevují se i v dílech, kde se spontánnost, poetika či fantazie zdají být v popředí. Nicméně zde jsou kryty povrchnostmi, nad nimiž by se mohl pozastavovat pouze povrchní čtenář. Někteří autoři tvoří pouze v umělecké rovině, jsou v tom úspěšní a věří, že úspěch jejich díla je dán pouze estetickou krásou. To však neznamená, že by tito lidé ve svých uměleckých pracích nepředávali i něco jiného. Zachovávají a předávají či aktivují vyšší obsah, který bude zkušené oko schopné rozpoznat. Některé autory by jistě šokovalo, kdyby uviděli, co je v jejich pracích skryto.
V tradičních legendárních dílech ale autoři obvykle nevěděli o zapojení něčeho, co přesahuje pouhé umění a fantazii a to i tehdy, když měli jen zmatené pocity, které sehrály hlavní roli při psaní díla. Koncept byl z oblasti osobní psychologie přenesen do oblasti ság a legend, tedy do periferního vědomí, jež je jemnější, hlubší a důležitější. Z psychoanalytického hlediska jsou sny výsledkem myšlenek, které byly potlačeny či vyloučeny z běžného vědomí, přebírají kontrolu představivosti a mění se v symbolické obrazy. Běžné vědomí zažívá tyto obrazy, aniž bychom znali jejich skutečný obsah. Čím jsou tyto obrazy a přeludy extravagantnější a zmatenější, tím větší je podezření na existenci latentního, inteligentního a smysluplného obsahu.
To je to, co bychom měli mít na paměti v případě ság, legend, dobrodružství, mýtů a dokonce i pohádek. Tak se stává, že nejfantastičtější, nejzvláštnější a nejnepravděpodobnější aspekt, který nemá žádnou estetickou ani historickou hodnotu, je nakonec nejlepším způsobem, jakým se dá porozumět základnímu prvku, v němž je jeho skutečný význam (a někdy i vyšší historický význam). Podobně to bylo řečeno v jisté tradici, u níž později ukážeme její příbuznost s Grálem: „Tam, kde jsem mluvil otevřeně o naší vědě, tam jsem mluvil nejasně a tajemně“. Římský císař Julianus napsal: „Když jsou mýty a posvátné objekty nelogické, jako by přímo křičely, že jim nemáme věřit doslova, ale studovat jejich skrytý hlubší význam“.[2]
To je tedy první předsudek, který je třeba překonat. Tento předsudek má především vliv na interpretaci středověkých povídek a zvláště na literaturu Věrných Lásky (Fedeli d'Amore). V tomto typu literatury jsou umělecké a básnické prvky použity jako maska, která většinu lidí odradí od neliterárního zkoumání a pokusů proniknout do tajemství této poetické literatury. To se vztahuje nejen k vlivům, které byly u vzniku cyklu legend o Grálu, ale i u některých historických „zákulisních“ organizací.