☉ JuliusEvola.cz

Fridrich, Kněz Jan a Říšský strom

Následující text je překladem 11. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Stará italská romance vypráví, že „Kněz Jan, velmi vznešený indický pán“ poslal vyslance k Císaři Fridrichovi (pravděpodobně Fridrichovi II.), uznávaje jej za „zrcadlo světa“, aby se sám dozvěděl zda byl tento Fridrich „moudrý ve slovech i skutcích“. Tedy Kněz Jan poslal Fridrichovi tři kameny; zároveň byl císař dotázán, co považoval za nejlepší věc na celém světě. „Císař,“ pokračuje příběh, „přijal kameny a netázal se na jejich hodnotu“; na otázku odpověděl, že „míra“ je nejlepší na světě. Z toho kněz Jan odvodil, že „císař byl moudrý ve slovech, ale ne ve skutcích, jelikož se nedotázal na nejskvělejší schopnosti kamenů“. Myslel, že s postupem času by tyto kameny „ztratily svou hodnotu, protože císař nevěděl, v čem jejich hodnota tkvěla“ a přikročil k jejich návratu. To se stalo v podstatě skrze jeden z nich, který byl obdařený magickou mocí neviditelnosti a o němž bylo řečeno, že „je hodnotnější, než celá tvoje říše!“

Podle jiné legendy, již zapsal Oswald der Schreiber, Fridrich II. dostal od Kněze Jana ohnivzdorný šat vytvořený z mločí kůže, vodu věčného mládí a prsten se třemi kameny, který dává svému vlastníkovi moc dýchat pod vodou, být nezranitelný a stát se neviditelným. Kámen Kněze Jana byl konkrétně zmiňován v německých spisech 14. století, spolu s nepřímou zmínkou o síle, která umí člověka udělat neviditelným.

Tyto legendy jsou velice výmluvné, zejména pokud bereme v potaz, že království Kněze Jana je pouze jedním z mnoha středověkých vypodobnění Nejvyššího centra.[1] Toto centrum se mělo nacházet v tajemné a nádherné oblasti Střední Asie, Mongolska, Indie nebo dokonce Etiopie, jménu majícím nejasný a rozličný význam. Nicméně, po zvážení atributů propůjčených tomuto království nejsou žádné pochybnosti o jeho symbolickém charakteru. Dary Kněze Jana císaři Fridrichovi představují jakési zmocnění vyššího charakteru, které bylo nabídnuto německému představiteli Svaté říše římské, jenž mohl navázat skutečné spojení s principem Vládce Univerza. Voda věčného mládí má očividně význam nesmrtelnosti. Nehořlavý šat je spojen se schopností Fénixe zůstat bez újmy a obnovit se v ohni. Neviditelnost je přesvědčivým symbolem schopnosti navázat kontakt s neviditelnou a nadsmyslovou dimenzí, a se schopností přenést se do ní. Schopnost dýchání pod vodou odpovídá schopnosti nepotopení či neutopení se a kráčení po vodě (to nám připomíná cestu avatára Kalkího přes moře nebo Artušův meč držený nad vodou a další); to značí schopnost účastnit se principu, který je nadřazený toku tohoto světa a proudu nastávání. Jinak řečeno, jde o kvalifikace a schopnosti přísně iniciačního typu.

Když jsme si řekli toto, italská legenda se jeví jako by naznačovala, že byl Fridrich nějakým způsobem nevhodným pro přijetí tohoto zmocnění. Fridrichovým omezením je rytířská ctnost a pouze světská vláda; „míra“ je tou nejlepší věcí na světě.[2] Neptá se na symboly sil nabízených mu Knězem Janem. Kvůli této nevědomosti o nejvyšším pověření, byla jeho funkce, s postupem času, předurčena k úpadku, a tak bylo jeho pověření Knězem Janem odejmuto. Toto je nová verze formule „žije a přece nežije“, která odkazuje na vládce, jehož život je pouze zdánlivý, či k letargickému králi; tentokrát je tato verze těsně spjata se základním tématem cyklu Grálu, jmenovitě se selháním v nepoložení otázky, která by měla obnovující moc.

Rád bych dodal několik podrobností k obrazu Kněze Jana. Tractatus pulcherrimus se o něm zmiňoval jako o „králi králů“ rex regnum. Spojoval duchovní autoritu s královskou mocí a mohl o sobě říkat: Johannes presbyter, divina gratia Dominus dominatium omnium, quae sub caelo sunt ab ortu solis usque ad paradisum terrestrem. [Kněz Jan, z boží milosti Pán všech pánů, kteří žijí pod širým nebem od východu všude až k pozemskému ráji (tj. ke vzdálenému západu)].[3] V podstatě je „Kněz Jan“ jen titulem a jménem, které označuje nikoli daného jedince, ale spíše funkci. Tak u Wolframa von Eschenbacha a v Titurelu nacházíme „Kněze Jana“ jakožto titul; Grál, jak uvidíme, ukazuje čas od času na osobu, která se musí stát Knězem Janem. Navíc, v legendě, je „Kněz Jan“ označení pro toho, kdo drží pod kontrolou lid Gogu a Magogu, kdo uplatňuje viditelnou i neviditelnou vládu (obrazně, vláda nad přírodními i neviditelnými bytostmi) a kdo brání přístup do svého království s pomocí „lvů“ a „obrů“. V tomto království se také nachází „fontána mládí“. Toto království je často zaměňováno se sídlem tří králů, tedy, s městem Seuva, které bylo postaveno na příkazy králů samotných na Hoře Vítězství (Vaus nebo Victorialis).[4]

Navíc, opět zde nacházíme „polární“ symboliku „otáčivého hradu“ v obrazu nebes a místa, kde jsou kameny světla a kameny „které obnoví zrak slepým“ a způsobují lidem neviditelnost.[5] Konkrétněji, Kněz Jan vlastní kámen, který má schopnost oživit fénixe či, v jiných verzích, orla; tato symbolika neujde bez povšimnutí, protože orel vždy představoval, a to zejména v době, kdy tyto legendy vznikaly, říšskou funkci, která ve svém „věčném“ aspektu byla spojena ve starém Římě se symbolem fénixe. Podle některých, perský král Xerxés, Alexandr Veliký, římští císaři a nakonec Ogier Dánský a Guerrinus navštívili všichni království Kněze Jana.[6] Toto je ale pouze legendární vyobrazení nejasného pociťování kontaktů, o kterých se věřilo, že je měli velcí vládcové historie a legendární hrdinové minulosti s Nejvyšším centrem, místem, kde se nachází kámen, který má moc vzkřísit Orla.

Podle legendy, Alexandr, jako dovršující korunu svých tažení, po tom co směřoval do Indie cestou, kudy už dříve cestovali Hérakles a Dionýsos, požádal božstvo o nejvyšší zástavu vítězství. Získal nejen pramen mládí, ale také dva stromy slunce a měsíce (symbolizující maskulinní a feminní principy), které mu oznámily jeho osud a budoucnost jeho říše.[7] V legendách tohoto cyklu nacházíme několik zmínek o „stromu Středu“, o „solárním stromu“, o stromu, který propůjčuje vítězství i Impérium a o „Sethově stromu“.

Na základech nejasných a tajemných příběhů mnoha cestovatelů, přispěla během středověku představa o vzdálené skvostné říši Velkého Chána, císaře Tatarů, k oživení představy Krále Světa – a to natolik, že byla často zaměňována s královstvím Kněze Jana. Tak zde byl, zejména ve vztahu k sáze o Velkém Chánovi, rozvinut motiv tajemného stromu; ten, který ho zvládne nalézt, či pověsit na něj svůj štít, měl zaručeno vítězství a vládu nad světem. Zde je velmi příznačný text Johannese von Hildesheima:

Et in ipsa civitate in templi Tartarorum est arbora arida, de qua plurima narratur in universo mundo ... ab antiquo in omnibus partibus Orientis, fuit consuetudinis, et est, quod si quis rex vel dominus vel populus tam potens efficitur, quod scutum vel clipeum suum potentur in illam arborem pendet tunc illi regi vel domino in omnibus et per omnia obediunt et intendunt.

[V této civilizaci, v chrámu Tatarů, je suchý strom, o kterém se po celém světě říká mnoho věcí. Od dávných dob, v každé části Východu zde byla, a stále je, tato tradice: pokud se někdo chce stát králem či pánem, pověsí svůj kožený nebo kovový štít na větve tohoto stromu, a pak bude poslouchán a uznáván.]

Tento strom se stal bodem, ve kterém se sbíhají různé významy skrze slovní souzvuky. Nejde o výše zmíněný symbol Suchého stromu; „Suchý strom“ je v tomto kontextu jednou z interpretací výrazu arbre solque, což bylo přeloženo jako „solární strom“ (arbor solis), „osamělý strom“ (arbre seul) a jako „Sethův strom“ (arbor Seth). Marco Polo, v promluvě o zemi velkého Chána, napsal: „et il y a un grandisme plain ou est l'Arbre Solque, que no us appelons l'Arbre Sec.“ Mimo to, výraz solque, který má arabský kořen, může znamenat „rozlehlý, vysoký a trvalý“; anglický rukopis říká, že nešlo o Suchý strom, ale Sethův strom, jelikož jej Seth vypěstoval z výhonku Stromu Poznání, tedy z centrálního stromu Zahrady v Edenu.

Strom, který propůjčí svému nálezci sílu a vládu nad světem, evokuje tradici týkající se „primordiálního stavu“ (na něž se odkazuje Zahradou Edenu). Kromě toho, jak dvojice solárního a lunárního stromu tak i dvojitý aspekt stromu poznání a stromu vítězství odkazují zpět k syntéze dvou sil, které jsou vlastní právě tomuto stavu. Tato syntéza předchází následnému oddělení či feminizaci duchovního rozměru a materializaci virilního rozměru. Spojitost Říšského stromu se stromem ve středu zemského ráje, tak jako v těchto legendách, je zcela přirozená, vzhledem k výše uvedenému vztahu, který se nachází mezi každou skutečnou manifestací Říše a primordiálním stavem. „Suchost“ stromu odkazuje na období úpadku, které musí být překonáno. Takový význam je jasný například v legendě, podle níž strom opět rozkvete po setkání Kněze Jana s císařem Fridrichem.

Představa království Kněze Jana sloužila v historii jako základ pro nejasnou ideu sloučení sil skrytých za symboly rytířství, Říše, a křížových výprav. V materialistické transpozici, tento mocný a tajemný princ Orientu, který nebyl křesťanem, ale byl přítelem křesťanů, byl dovoláván k pomoci křesťanského snažení ve Svaté zemi během nejtěžších chvil, aby zajistil svaté válce vítězné zakončení. Postupně přešly naděje ve zklamání; poté, co se pomoc ve formě záchrany, naivně chápané ve vojenském smyslu, nezhmotnila; a poté, co lidé nedokázali rozpoznat, co bylo skryto za symbolem Kněze Jana a jeho „pomocí“, žila jeho legenda dál jako součást různých mýtů, jako například v sáze o Ogierovi.

V dánské tradici, Ogier či Holger je věrnou kopií ghibelinského císaře, který nikdy nezemřel: je národním hrdinou, který byl vzat do hlubin hory či zamčen ve sklepeních Kronburgského hradu, aby se znovu objevil, kdykoliv bude jeho země potřebovat zachránce. V cyklu Karla Velikého Ogierova sága vykazuje rysy pro tuto knihu nejzajímavější, jelikož významně spojuje různá témata, které jsem zde doposud rozděloval. Ogier Dánský se objevuje jakožto jeden z dvanácti rytířů Karla Velikého, který, poté co se dostal do konfliktu s tímto císařem, nakonec končí jako zachránce křesťanského světa v době extrémního nebezpečí a jako světový dobyvatel. Rozšiřuje svou moc nad celým Východem a, stejně jako Alexandr, cestuje do říše Kněze Jana, kde přichází ke dvěma stromům, solárnímu a lunárnímu; připomeňme, že tyto dva stromy odpovídají jednak stromu univerzální síly z legendy o Velkém Chánovi a jednak stromu v centru, souvisejícím s primordiálním či „rajským“ stavem.[8] Je velice zajímavé, že je zde království Kněze Jana ztotožněno s Avalonem, tedy s centrem hyperborejské tradice;[9] navíc, je ustanovena těsná spojitost mezi „balzámem“ ze dvou stromů a Ogierový nabytím podoby toho, „který stále žije“ a „jednoho dne se vrátí“. V tomto ohledu, v Otto von Diemeringenově německém překladu cestopisů Johna Mandevilly čteme: „Man saget auch in den selben Landen das Oggier by den selben boumen were und sich spyset mit dem balsam und do vo lebt er so lang, und meinen er lebe noch und solle har wider zu inen komen“ [Také se v těch zemích říká, že Ogier byl právě na těchto stromech a sebral balzám, jenž mu dal dlouhý život. Věří, že je stále naživu a že se k nim znovu vrátí].

Po dobytí Východu, Ogier konečně doráží do Avalonu, kde se stává milencem nadpřirozené ženy Morgan, která je Artušovou sestrou. Žije zde v ústraní od světa, ve stavu věčného mládí. Nicméně, křesťanský svět, jenž se nachází v úzkých, jej opět potřebuje. Archanděl Michael navštíví Morganu a na boží příkaz se Ogier znovu objevuje na světě a dosahuje vítězství. V tomto bodě vyvstává nový charakteristický motiv, který se znovu objeví v sáze o Grálu, především v odkazu na syna krále Grálu, jmenovitě, Lohengrina: hrdina, který byl vyslán z Nejvyššího centra, nesmí odhalit své jméno, ani říci, odkud přichází. Funkce, kterou ztělesňuje a která uvnitř něj ve skutečnosti koná, musí zůstat neznáma, a ani by neměla být zaměňována s jeho vlastní osobou nebo dokonce přisuzována jeho osobě. Vzhledem k tomu, že nedodržuje tento zákon a prozradí kde „byl“, začne nad ním opět platit zákon času; znenadání stárne a nachází se před smrtí. V poslední chvíli se objevuje opět Morgan a bere jej zpět do Avalonu, kde bude dokud jej nebude posedmé potřebovat křesťanský svět.

Vezmeme-li všechno toto v potaz, je velmi podstatné, že u Wolframa von Eschenbacha je Kněz Jan považován za potomka dynastie Grálu; v Titurelu, Percival samotný přebírá funkci Kněze Jana; a je to v zemi druhého jmenovaného, kde Grál nakonec končí, aby znovu a znovu označoval toho, kdo musí nabýt funkci Kněze Jana. V německé verzi ságy o Ogierovi, jsou Kněz Jan a Velký Chán přítomni jako dva společníci Ogiera, kteří tvoří dvě mocné dynastie. Toto jsou různá vypodobení vnitřní jednoty jediného tématu, různorodě vyjádřeného v cyklu rozličných legend, tématu, které se zaměřuje na tu či onu symbolickou postavu.

Poznámky

  1. ^ R. Guénon, Král světa, kap 2.
  2. ^ To je stejná ctnost, jaká údajně charakterizovala základní styl árijských či indoevropských ras, podle některých učenců, kteří analyzovali pouze jejich eticko-naturalistický aspekt.
  3. ^ Důstojnost svatého krále je často doprovázena biblickými reminiscencemi, v líčení Kněze Jana jako syna nebo synovce krále Davida, a občas jako Davida samotného: Davis regis Indorum, qui presbyter Johanne a vulgo appellature-De rege Davis filio regis Johannis. [David, král Indie, jenž je lidem zván „kněz Jan“ – Král (kněz Jan) potomek syna krále Davida]. Dozvíme se, že David byl úzce spojen s mečem hrdinů Grálu a se zkouškami, které musejí podstoupit.
  4. ^ Křesťanská legenda o třech králích je pokusem získat pro křesťanství tradiční charakter ve vyšším smyslu, které tomuto termínu přikládám, následujíc tak Guénonova příkladu. Jeden z králů obdaroval Ježíše zlatem a provolal ho za krále; druhý mu daroval kadidlo a provolal ho za kněze; třetí mu daroval myrhu, tedy balzám nesmrtelnosti, a provolal ho za proroka. Vykonáním tohoto údajně udělili králové potvrzení předpokládanému představiteli tří sil ve stavu primordiální nerozdělenosti. Toto potvrzení lze snadno nalézt v postavách, které se objevují v rodišti Kalkího, aby jej uctily.
  5. ^ V textu Johanna Witte De Heseho čteme: Et ibi est speciale palacium presbiteri Johannes et doctorum, ubi tenentur concilia. Et illud potest volvi ad motum rotae, et est testudinatum ad modum caeli, et sunt ibidem multi lapides preciosi, lucentes in nocte, ac si esset clara dies. Ibi sunt lapilli qui vocantur midriosi, quos frequenter ad partes nostras deportare solent Aquilae, per quos reinvenescunt et lumen recuperant. Si quis ilIum in digito portaverit, ei lumen non deficit, etsi si imminuitum restituitur et cum plus inspicitur, magis lumen aenitur. Legitimo carmine consacrato hominem reddit indivisibilem. [Tam je zvláštní palác, kde se schází Kněz Jan a jiní moudří mužové. Ten palác se může otáčet jako kolo a má klenutou střechu jako nebesa; v něm je mnoho drahých kamenů, které v noci svítí, jako by byly jasné dny. Tyto malé kameny, zvané „midriosi“, často odnášejí orli zpět do našich zemí a skrze ně je obnoveno světlo. Pokud někdo nosí jeden z těchto malých kamenů na svém prstu, nikdy pro něj světlo nezhasne. Dokonce i když je oslabeno, obnoví se, a čím více je kámen zkoumán, tím více vyzařuje.]
  6. ^ Králové jako rumunský Manuel byli odneseni Knězem Janem do jeho paláce, kde žijí věčný život.
  7. ^ Tato legenda o Alexandrovi, která rozvíjí některé prvky Callistenova a Valeriova vyprávění, odpovídá v jistých záležitostech jiné sáze dvanáctého století, podle níž Alexandr, po dosažení místa, „kde duše spravedlivých čekají na den vzkříšení těla“, tedy po dosažení zemského ráje, získá kámen, který je přesnou kopií kamene Fridricha II. a Kněze Jana. O tomto kameni se říká: „Pokud se naučíte rozpoznat jeho povahu a moc, budete osvobozeni od každé pozemské tužby.“
  8. ^ Dva stromy se mohou vztahovat k solární a lunární dynastii, jejichž představitelé, podle legendy o avatárovi Kalkím, nikdy nezemřeli, ale očekávají Kalkího příchod, aby se znovu projevili; tato událost se také nachází v jiné podobě ve středověkých ságách, v symbolu rozkvětu Suchého stromu.
  9. ^ Stejný vztah, nepřímý a více nejasný, lze také nalézt v italských a francouzských ságách o Guerrinovi či Guerinovi, v nichž je království Kněze Jana považováno za solární sídlo Apollónova kultu (hrdina v něm nachází Apollónovy kněze); Apollón, jak můžeme připomenout, je hyperborejským bohem světla.