Artušovský cyklus

Následující text je překladem 9. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.

***

Ve všech podobách této legendy je historická skutečnost Artuše (jenž byl prý dux bellorum nordických Kymrů, kteří bojovali proti Anglosasům mezi pátým a šestým stoletím n. l.) podružná ve srovnání s aspektem souvisejícím s pohledem na jeho království jako na obraz království středu, úzce spjatého s hyperborejskou tradicí, že získalo hodnotu této funkce samé se symbolickým a nad-historickým charakterem. Proto je spojitost Artušova království a Anglie čistě náhodná; ve středověké literatuře mělo toto království nadnárodní význam a pojímalo to nejlepší z rytířství. Tímto zapříčiněná sugestivnost uplatněná na hrdinském středověkém křesťanství byla tak velká, protože (a) v Artušovi shledávali následovníci symbol vůdce a kvůli (b) ambici každého rytíře stát se členem tajemného Řádu krále Artuše, což je samo o sobě podstatnou skutečností.

Jméno Artuš lze vysvětlovat mnoha způsoby, nejdůvěryhodnější z nich jej přisuzuje keltským slovům arthos (medvěd) a viros (muž). Už Nennius vysvětloval: Arthur latine sonat ursum horribilem.^[1] Tento význam strašlivé mužné síly je spojen se symbolikou hyperborejského původu a zároveň odkazuje na ideu centrální či „polární“ funkce. Ve skutečnosti je medvěd jedním z posvátných symbolů starověkého severského kultu a zároveň odpovídá v astronomické symbolice „polárnímu“ souhvězdí Ursa Major. Navíc, v korpusu tradičních textů, symboly a jména nakonec ustanovují spojitost mezi tímto souhvězdím (se symbolikou pólu nebo k němu vztaženému středu) a Thule, jménem označujícím tradiční centrum, hyperborejský „Bílý ostrov“.^[2] V postavě Artuše se tak sbíhají polární, hyperborejské a královské prvky. Jednostranně mužný a bojovnický aspekt, který se dal očekávat u Artuše jakožto ursus horribilis, je v legendě také upraven tím, že je Artuš vždy doprovázen, jakoby nějakým vlastním doplňkem či protějškem, Myrddhinem či Merlinem, který drží duchovní vědění a sílu. Tento Merlin se zdá být spíše než samostatnou osobou personifikací transcendentní a duchovní části Artuše samého.^[3]

Úzká spojitost mezi válečnickými a duchovními principy již charakterizuje rytířskost dvora krále Artuše, stejně jako význam nejtypičtějších dobrodružství připisovaných jeho členům. Rytíři kulatého stolu, tedy rytíři krále Artuše, nejsou jen pouhými bojovníky:

„A když jsou vybráni za členy společenství Kulatého stolu, považují se za požehnanější a blaženější, než kdyby získali polovinu světa; a vidíte, že kvůli tomuto členství přišli o své otce i matky, všechny své příbuzné, své ženy i děti.“^[4]

Grál samotný může představovat transcendentní prvek, skrze nějž tento rytířský spolek usiloval o své dovršení: to je jasně vidět ve verzích legendy, kde je Artušovo království zaměněné s královstvím Grálu. V tomto bodě může mít smysl zmínit část legendy zabývající se kameny ze Stonehenge, které stále existují a které jsou zdrojem zájmu i zmatku, protože budí otázku, jak mohly být kameny vytesány a přesunuty před tak dlouhou dobou na místo, kde se nacházejí. Zdá se, že tyto kameny jsou pozůstatky velkého slunečního chrámu datovaného zpět do megalitických dob či neolitu. Když Merlin nařizoval svým bojovníkům, aby tyto těžké kameny vylámali ze vzdálených vrcholů, řekl: „Jděte do práce, stateční bojovníci, a zjistěte valením těchto kamenů vpřed, zda fyzická síla překoná ducha, nebo zda duch překoná sílu.“ Bojovníci prokázali neschopnost něčeho takového dosáhnout, ale Merlin to dokázal se smíchem a bez námahy. Válečnická ctnost měla tedy, v artušovském cyklu, duchovní vztažný bod, který je možné spatřit v následujícím vzývání v tom samém textu, v Historia regum britanniae: „Bojuj za svou zem a vítej smrt, pokud je to nutné; protože smrt je vítězstvím a osvobozením duše.“ Toto přesně představuje starověký náhled mors triumphalis , který je hlavním rysem etiky hrdinských tradic.

Dle legendy Artuš prokázal své vrozené právo být králem celé Anglie tím, že prošel tzv. zkouškou meče, tedy že úspěšně vytáhl meč z velkého čtyřhranného kamene na oltáři chrámu. Zjevně jde o variaci na „kámen králů“, jenž patří ke staré tradici Tuatha de Danann.^[5] Zde nacházíme dvojí, sbíhající se symboliku. Na jedné straně máme obecnou symboliku „základního kamene“, který může odkazovat k polární ideji; tak tato alegorie a mýtus mohou ukazovat na mužnou sílu (t. j. meč), která musí být vytažena z onoho principu. Na druhé straně vytažení meče z kamene může také značit vytažení určité energie z hmoty, protože kámen často představuje právě tento význam.

To se také shoduje s jinou epizodou legendy, v níž Artuš, vedený Merlinem, uchopí meč Caliburn či Excalibur, který je držen tajemnou rukou vznášející se nad vodami.^[6] Ale tato zbraň, vykována v Avalonu, se vztahuje k Nejvyššímu Centru; její držení nad vodami symbolizuje sílu odtrženou od stavů materiálního, vášnivého a podmíněného života, na který vždy základní symbolizmus vod odkazoval. Takový život musí být překonán, a to nejen těmi, kteří chtějí získat královské oprávnění od „centra“ a stát se vůdci lidí ve vyšším slova smyslu, ale také každým rytířem, který chce být hoden členství mezi Artušovými stoupenci a nakonec znovu nalézt Grál.

Z témat typických pro starobylou britskou tradici nyní znovu zmíníme instituci Kulatého stolu a symboliku sídla krále Artuše. V ohledu toho druhého, často nacházíme opakování známých symbolů nepřístupné země: podle Andrea Cappellana je Artušovo království odděleno od lidského světa mohutnou řekou, přes niž se lze dostat pouze po nebezpečném mostě. Toto království je bráněno obry; v něm se nachází hrad, který se neustále otáčí. V hradě, který je nazýván „královský hrad“ (Caer Rgor) nebo „hrad bohatého muže“ (Caer Golud), se nachází nadpřirozené plavidlo, které bylo, dle tradice The Spoiling of Annwn, sebráno králem Artušem králi „jiného světa“. Toto plavidlo — stejně jako Grál v hradě „bohatého“ krále, je věrnou kopií plavidla Dagde, jednoho ze symbolů odpovídajícího hyperborejské tradici Tuatha de Danann — „nasytí“ každého, uzdravuje veškeré rány a chrání před zubem času, ovšem všechny tyto své dary upírá zbabělcům a zrádcům přísahy.

Takové sídlo, jako je otáčející se hrad (Caer Sidi), je to samé jako „otáčející se ostrov“ ze starých keltských ság, což je často ekvivalentem Skleněného ostrova a, obecně řečeno, Avalonu; zde s určitostí nacházíme narážku na polární zemi, která se otáčí kolem své osy a přenáší rotační pohyb do celého světa. To je viditelnou připomínkou obrazu Kosmického Vládce (čakravartina), což doslovně znamená „otáčitel kola“ jako jméno toho, kdo, jakožto nehybný střed, roztáčí kolo království a uspořádaného kosmu.

Tyto ideje lze nalézt také v symbolice Kulatého stolu, který byl zřízený králem Artušem, na Merlinovu radu, aby charakterizoval rytířský řád, jehož byl nejvyšším vůdcem. Podle textu sira Thomase Maloryho byl kulatý stůl postaven jakožto obraz světa: věří se, že je v něm zastřešeno celé universum, pozemské i nebeské.^[7] V jiných textech je učiněn odkaz na směřování hvězd a rotaci nebes ve vztahu k nepohyblivému centru. Z toho jasně vyplývá, že rytíři sedící u kulatého stolu jsou představitelé uspořádávající centrální moci.

V jiných verzích jsou tito rytíři kulatého stolu, nebo aspoň ti nejlepší z nich, zastoupeni v počtu dvanácti; zde je viditelná spojitost s dvanácti rovnými, kteří si podle Roman de Brut „rozdělí zemi na 12 částí, přičemž se v každém panství prohlásí jeden z nich za krále“. Dvanáct je solární číslo, které se objevovalo v různých formách všude tam, kde bylo založeno tradiční centrum nebo kde byl alespoň pokus o jeho založení: např. dvanáct trůnů Midgardu, dvanáct nejvyšších olympských bohů, dvanáct kmenů Delfského centra, dvanáct římských liktorů, dvanáct obyvatel Avallonie a dvanáct paladinů Karla Velikého. Navíc v cyklu legend o Grálu a králi Artušovi je tato symbolika spojená s dalším tématem Osudové lavice, místa u Kulatého stolu, které je záměrně ponecháno volné a je vyhrazeno pro očekávaného rytíře, který předčí všechny ostatní a který je někdy vyobrazován jako třináctý rytíř, jenž jednoznačně odpovídá nejvyšší funkci centra a který je vůdcem pro ostatních dvanáct a představuje obraz či reprezentanta čakravartina či Kosmického Vládce.^[8]

Přirozeně, po obeznámení se s tématem Osudové lavice je třeba zamyslet se nad stavem involuce Artušova království či nad úpadkem jeho představitelů, což vyžaduje obnovu. Toto je vhodný bod, v němž se rytíři kulatého stolu vydávají hledat Grál a v němž jsou, dle odpovídající literatury, dobrodružství Grálu neoddělitelně spjata s dobrodružstvími rytířů krále Artuše. Obecně lze říci, že Artušovo království je identifikováno s královstvím Locris nebo Logres, což je starobylé označení pro Anglii, podobně jako „Albania“ či „Bílý ostrov“, které bylo považováno za sídlo Grálu. Rytíři krále Artuše se vydávají hledat svatý Grál za účelem obnovení království v celé jeho starodávné kráse a ke zničení kouzel, která, podle Mabinogionu, postihla zemi. Grál je symbolem toho, co bylo ztraceno a co musí být znovu nalezeno. Osoba musí zajistit, že Grál opět projeví své ctnosti; často je také touto osobou rytíř, který usedne na Osudovou lavici.

Ve vztahu k tomu všemu se postava krále Artuše zdá být rozdělená na dvě části. Na jedné straně je zde nadčasový král Artuš, který symbolizuje funkci; na straně druhé máme krále Artuše jako historického představitele této funkce, jenž je v centru dění, které má fatální následky a které může být spojeno se starými příběhy o zničení a zmizení Tuatha de Danann a jejích potomků. V tomto bodě, aniž by se dalo čekat něco podstatného, se zběžně zmíním o závěru starověké artušovské legendy, v němž znovu vystupuje symbolika ženy.

Dvě postavy se pokouší ukrást Artušovi jeho ženu Quennuwar (to je, Guinevra, jméno které znamená „bílý duch“, což potvrzuje její symbolický charakter). První z těchto postav je Maelvas, který ji odváží do svého města Glastonbury, ztotožnitelného s oceánským Skleněným městem a Avalonem (Glastonia, id est, urbs vitrea-etiam insula Avalloniae celebriter nominatur). Následně je Skleněný ostrov obléhán; nakonec je dosaženo smíru. Na tomto místě se do legendy dostává křesťanský prvek, protože v této situaci Artuš údajně dává ostrov za majetek představiteli církve, který mu garantuje imunitu. Ve skutečnosti toto opět ukazuje na pokus, ze strany křesťanské tradice, nahradit keltsko-hyperborejské tradice přivlastněním si všech hlavních témat. Glastonbury bylo jedním z hlavních středisek šíření křesťanství v Anglii; k zisku větší obliby se pokoušelo absorbovat předchozí nordicko-keltské tradice do tradice křesťanské, až se nakonec prohlásilo za starý Avalon. Dle De antiquitate glastoniensis ecclesiae, hlavního textu o tomto tématu, byla Glastonia či Glastonbury původně nazýváno ygnis gutrin. Ygnis v bretonštině znamená insula a gutrin znamená vitrea; s příchodem Angličanů se z toho stalo Glastiburi (z Glas = vitrum = sklo a buria = civitas = město), nebo Glastiberia.^[9] Příběh o Artušově daru ostrova církvi je jakýmsi druhem ospravedlnění „následování tradice“, které vymysleli křesťanští misionáři. Tím ale jejich podvrhy nekončí: s odkazem na výše uvedený tragický závěr staré legendy, prohlašovali, že král Artuš zemřel a jeho hrobka se nachází v Glastonbury. Tak bylo téma starověkého centra zachováno, tentokrát ale s novým významem misijního centra křesťanství.

Druhým mužem, který se pokouší unést Artušovu ženu Guinevru, během doby, kdy chtěl Artuš vybudovat světové impérium a dokonce i získat římskou císařskou korunu, je jeho synovec Modred, který zůstal doma, uzurpuje trůn a přivlastňuje si Artušovu ženu. Ve válce, která z toho vzešla, je zrádce zabit, ale umírají i nejlepší rytíři kulatého stolu. Artuš sám je smrtelně zraněn; je převezen do Avalonu, kde ho ženy obývající tuto zemi (zejména Morganda) mohou uzdravit a umožnit mu pokračovat v jeho funkci.^[10] Ale Artušovy rány (zejména ta, která měla být, dle některých autorů, způsobena otráveným kopím) se každý rok otvírají, zatímco jeho věrní doma marně čekají na jeho návrat. Nicméně, existuje tradice, dle které se král Artuš jednoho dne vrátí z Avalonu a opět se ujme vlády: to je důvod, proč Britové od té doby nechtěli jmenovat dalšího krále.^[11] V jiných podobách legendy — například v té z Otia imperialia napsané Gervasiem z Tilbury — je Artuš vyobrazen ležící na posteli v nádherném paláci na vrcholu hory. Podle další verze, která je zaujatě křesťanská, Artuš „zemřel“ a jeho tělo bylo pohřbeno v opatství v Glastonbury, které, jak jsme již viděli, bylo vylíčeno jakožto samotný Avalon.

Tohle všechno může být vztaženo ke krizi a bezvládí, což bude následováno pátráním po Grálu. Mezitím jsme rozpoznali další základní téma v cyklu legend o Grálu: zraněný král, který čeká až ho na tajemném a nepřístupném místě vyléčí, aby se mohl ještě jednou „vrátit“. Rovněž bychom měli také připomenout další z přežívajících motivů keltských ság, jmenovitě, království postižené zkázou a neduživostí kvůli vzpouře plebejců nebo kvůli královu zranění způsobenému kopím či ohnivým mečem.

Poznámky

1. ^ S. Singer, Die Arthur Sage (Bern-Leipzig, 1926), 17.
2. ^ R. Guenon, Král světa, kapitola 10.
3. ^ Koneckonců označení Medvěd (Bjorn) se v severských tradicích užívalo pro Thora, jednoho z nebeských hrdinů Ásů, který bojoval proti elementárním bytostem. V Ynglingasaga jsou medvěd a vlk podobami, které přijal Ódin, nejvyšší vůdce Valhally a Midgardu či „Centrálního sídla“.
4. ^ Le Morte D'Arthur, ed. Janet Cowen (New York: Penguin Books, 1986 dotisk), 14.2.
5. ^ Siegfried, v nordicko-germánské sáze, úspěšně dokončil podobnou zkoušku: vytáhl uvízlý meč ze stromu, což nebyl schopný udělat nikdo jiný.
6. ^ Le Morte D'Arthur, 1.25.
7. ^ Le Morte D'Arthur, 14.2.
8. ^ Zde se můžeme zamyslet nad postavou Krista s jeho dvanácti učedníky. V pravdě, v christianizované části legendy je několik odkazů tohoto druhu. Tato symbolika je nicméně nad-tradiční a původnější než křesťanství; křesťanské vypodobnění je jen pouhou specifickou adaptací v rámci náboženského kontextu.
9. ^ Glastonbury samo o sobě bylo v prehistorických časech sídlem primordiální tradice, o čemž napovídá přítomnost pozůstatků jakéhosi rozsáhlého hvězdného chrámu vymezeného řadou obrovských podobizen představujících souhvězdí a uspořádaných do kruhu.
10. ^ V Le Morte D'Arthur (21.7) čteme: „Dosud lidé v mnoha částech Anglie říkají, že král Artuš není mrtvý, ale že byl z vůle našeho Pána Ježíše vzat na jiné místo. A lidé říkají, že se má vrátit a zvítězit se svatým křížem. Nebudu říkat, že to tak má být, spíše řeknu, že na tomto světě změnil svůj život. Ale mnoho lidí tvrdí, že na jeho hrobě jsou tato slova: Hie iaect Arthurus, Rex quondam Rexque futurus.“ Ve stejném textu zraněný Artuš chce svůj meč navrátit tajemné ruce nad vodami; to má viditelnou souvislost s navrácením jeho mandátu.
11. ^ K dispozici máme další míšení s dříve uvedenými motivy (o nich více později), jmenovitě jde o verzi ságy, podle níž se Artuš vrátí z Avalonu v okamžiku rozhodující bitvy proti nepřátelům Britů; tato bitva má být „poslední bitvou“ (viz Natrovissus, „Le mythe arthurien et la legend de Merlin“ Ogam, čísla 6,10,13 [1950]).