Etnologické předsudky
Následující text je překladem 2. kapitoly z Evolovy knihy Mystérium Grálu, jež byla poprvé publikována v roce 1937.
***
Druhý předsudek, který je třeba překonat, je etnologický. Tento předsudek se týká výzkumů, které začaly odhalovat mnoho tajemství skrytých v kořenech legend, které se týkají Grálu. Tyto výzkumy nebyly schopné rozpoznat v těchto legendách nic jiného než fragmenty folklóru a staré, primitivní víry. Je důležité vysvětlit si tuto záležitost, protože přítomnost těchto prvků je v tradici Grálu reálná. Navíc tyto prvky vytvářejí vodící linku oddělující historické aspekty, které jsou relativní vůči přítomnosti a samu tehdejší tradici a nadčasový iniciační aspekt legend o Grálu.
Ze všeho nejdříve je nutné rozšířit kolektivní dimenzi umělecké složky, o níž jsme již pojednali ve vztahu k individuálním výtvorům, protože většina lidí vidí ve folklóru spontánní lidovou tvorbu, nebo produkt kolektivní fantazie, smíchaný s pověrami, což musí být ze všech praktických důvodů bráno jako „zvláštnost“. Tímto předsudkem jsou ovlivněny tzv. etnologické školy, stejně jako psychoanalytické proudy věnující se „kolektivnímu nevědomí“. Tyto směry usilují o systematickou redukci toho, co je vyšší a lepší, na to, co je menší a nižší.
Na tomto místě musím zpochybnit samotný pojem „primitivnost“, kterým jsou dnes označovány některé lidové tradice. Dále od „primitivního“ (jinak též prvotního či primordiálního) bytí nejsou tradice ničím jiným, než degenerovanými zbytky, které musí být ve starých civilizačních cyklech obnoveny. Proto souhlasím s tvrzením Reného Guénona, že tzv. folklór:
...obsahuje tradiční prvky v pravém smyslu toho slova, i když občas deformované, upadlé či neúplné. Tyto prvky mají skutečnou symbolickou hodnotu, vzdálenou lidskému myšlení, nemající lidský původ. Jen lidové smýšlení je tím, díky čemuž „přežily“, i když patřily k tradičním formám, které už dávno zmizely.
Tyto zaniklé tradiční formy jsou sledovány až do dávné minulosti, aby bylo možné určit to, co se omezuje na nejasné oblasti prehistorie. V tomto ohledu lidé jednají jako určitý druh více či méně nevědomé kolektivní paměti, jejíž obsah pochází z jiného zdroje.[1]
Stejně tak souhlasím s vysvětlením Guénona, že lidé jsou v těchto případech nositeli mnoha prvků, které náležejí do vyšší roviny, do roviny iniciační a proto jsou vlastně v rovině „nelidové“:
Když tradiční forma zanikne, mohou její poslední představitelé dobrovolně svěřit kolektivní paměti to, co by jinak bylo ztraceno. To je jinými slovy jediný způsob, jak zachránit to, co ještě zachránit lze. Současně přirozený nedostatek pochopení mas je dostatečnou zárukou pro to, že esoterický charakter nebude ztracen a že bude dále existovat jako jakési svědectví o minulosti pro ty, kteří je budou v budoucnu schopní pochopit.[2]
To platí především u tzv. „pohanského“ severozápadního folklóru, který je přítomný v legendách o Grálu a králi Artušovi. Tyto prvky budou po své řádné integraci (tedy po navrácení původní symboliky prostřednictvím tradičních a mezitradičních odkazů) tlumočit skutečný význam, který některé romány a eposy skrývají. Tato díla byla velmi uznávaná ve středověkém rytířském světě a měla vztah s ghibellinským ideálem impéria a různými tajnými tradicemi a skupinami, které v různých formách dědily duchovní odkaz tohoto ideálu.
Zde můžeme vidět obrovský rozdíl mezi tímto pohledem a výše zmíněnými psychoanalytickými teoriemi o podvědomí či kolektivním nevědomí, které je považováno za takové skladiště obsahující celou řadu věcí, které jsou považovány víceméně za atavistické a iracionální. Co tyto teorie označují za nevědomí, by mělo být spíše označováno za nadvědomí. Je zcela absurdní, pohlížet na mýty a symboly jako na projevy či archetypy „života“, protože jejich povaha je metafyzická a proto nemají co do činění s životem, leda bychom mluvili pouze o jejich prázdné vnější skořápce. Je zbytečné připomínat C. G. Junga nebo Richarda Wilhelma,[3] kteří veškerou svou pozornost věnovali studiu projevů nevědomí chápaného jako čisté zkušenosti, bez jakéhokoli odkazu k transcendentálním prvkům.
Pravdou je, že když zde nejsou žádné pevné styčné body, není zde ani naděje na orientování se v různých zkušenostech, jejich chápání a správné vyhodnocování, zvláště když jsou zkušenosti jako celek ovlivněny konkrétními podmínkami a někdy i patologickými faktory. To hojně dokládají výsledky různých psychoanalytických interpretací. Těmito pokusy se nepodaří dosáhnout roviny ducha. Navíc, i když nevedou do světa neuropatologie, hysterie a takových odchylek, jaké můžeme najít ve Freudově díle Totem a tabu, můžeme najít zmatené představy (jak třeba u Jungovy teorie archetypů), které jsou do značné míry ovlivněny kultem „vitálního“ a „iracionálního“, což nepoukazuje ani tak na nedostatek východisek, jako na to, že se Jung prostě spletl.